Čestní členové spolku

Nejvyššího ocenění se zatím dostalo dvěma našim členům, předsedkyni spolku PhDr. Lence Matušíkové a hospodáři Romanu Strakovi.

Pohlédneme-li na archivní obec českých zemí, ale platí to patrně i pro jiné státy, pak se v ní jasně vymezí dvě skupiny archivářů. Část z nich zůstává po celý život ukotvena ve svém historickém či „pomocně vědném“ školení a archiválie jsou pro ně především zdrojem pro ukojování odborných a publikačních ambicí na tomto poli. Jen jistota zaměstnání jim brání opustit roli archiváře a vydat se cestou vědeckého a pedagogického pracovníka na univerzitě či v akademickém ústavu. Pro jiné archiváře, a doufejme, že je jich většina, stojí na prvním místě služba, služba svěřeným archiváliím, které převzali od svých předchůdců a jsou povinni je předat svým následovníkům, služba badatelům, a to bez ohledu na to, zda pocházejí z řad profesionálních historiků, poučených laiků, či jen osob hledajících například informaci potřebnou pro svou profesi. Teprve v druhém sledu a jen u některých z nich následuje vlastní badatelská a publikační činnost, zbavená ale povětšinou potřeby honby za body „vědeckého výkaznictví“. 

A právě k této druhé skupině nepochybně patří PhDr. Lenka Matušíková, celým svým profesním životem svázaná se Státním ústředním, resp. Národním archivem.

O její odborné erudici i dlouholetém odborném zaměření, vyvěrajícím z okruhu spravovaných archiválií vypovídá řada jejích publikací, o hlubokých znalostech svěřeného dílu archivního bohatství zase svědčí dnes již tisíce vděčných badatelů a žadatelů, jimž za takřka čtyři desítky let archivní služby pomohla v jejich pátrání. Na místě je ale alespoň krátká zmínka o jiných Lenčiných aktivitách, jimiž se skutečně nesmazatelně zapsala do paměti generace českých archivářů. Maximální obětavost, ochota a vstřícnost, vlastnosti, kterých mohou využívat (a někdy i zneužívat) všichni návštěvníci její kanceláře, dala k dispozici také ve prospěch celého archivního kolektivu. Již čtvrtstoletí si bez ní nelze představit pravidelné konference pořádané Českou archivní společností, které s věrnými pomocníky organizačně zajišťuje a zpoza prezenčního stolku de facto i řídí. 

Po stejnou dobu je jako předsedkyně pobočky České informační společnosti při Národním archivu organizátorem a ústřední duší každoročních exkurzí do zahraničních archivů. Její v podstatě soukromá iniciativa tak zaplnila mezeru v systému dalšího vzdělávání archivářů a umožnila zájemcům z archivní obce, nejen archivářům, ale ve velké míře též restaurátorům, archivním fotografům i knihovníkům rozšíření archivního obzoru za hranice našeho státu. Jen díky Lenčinu osobnímu nasazení, převážně v mimopracovní době a bez ohledu na soukromé problémy (a že se jich za ta léta nahromadilo), se z těchto archivní exkurzí stala tradice, která zřejmě nemá obdoby v žádném jiném státě. Alespoň jsme se tak mohli již mnohokrát přesvědčit ve většině evropských zemí, od Švédska, přes Španělsko, Velkou Británii, pobaltské republiky, až po Chorvatsko a oblíbenou Itálii.    

Domnívám se, že je proto plně na místě, aby se dr. Lenka Matušíková stala první čestnou členkou našeho pobočného spolku ČIS, jenž jí vděčí za mnohé.

(Karel Müller)

Hospodář našeho pobočného spolku Roman Straka se narodil 16. února 1965 v Opavě. Po maturitě na Střední průmyslové škole grafické v Praze, což byla a dodnes je prestižní výtvarnická škola, se nechal  ve věku 18 jar zlákat nabídkou pana Františka Martinka, vedoucího restaurátorského oddělení tehdejšího Státního ústředního archivu v Karmelitské ulici. 1. srpna 1983 tam nastoupil a zůstal oboru věrný dodnes, jen se ze SÚA stal Národní archiv a oddělení se nazývá oddělením péče o fyzický stav archiválií.

Když mu bylo sotva dvacet, byl jmenován členem přípravného výboru VI. semináře restaurátorů a historiků, který se uskutečnil v září 1985 v Bratislavě. Od té doby připravuje s dalšími odborníky toto velmi ceněné a restaurátory vyhledávané trienále a na žádném nechyběl. Později k tomu přibyla i redakce sborníků referátů. Letos se bude konat v Jihlavě již XVII. seminář. Významným Romanovým životním mezníkem byl 18. prosinec 1983, kdy byl pro svůj intenzivní zájem o teorii a praxi restaurování archiválií přijat do tehdejší pobočky ČSVTS (Československého svazu vědecko-technických společností) při SÚA – a už za pár týdnů mu byla svěřena pokladna pobočky. Pan Martinek, který byl tehdy jejím předsedou, mu svěřil tento svrchovaně odpovědný úkol, a nikdy toho, pokud víme, nelitoval. Roman se těšil oprávněné důvěře i dalších předsedů pobočky nyní již ČIS při NA, dr. Vácslava Babičky a dr. Lenky Matušíkové. Na rozdíl od státní pokladny se ta naše nikdy nedostala do otřesů nebo dokonce do mínusu, Roman nenaléhá na zvyšování daní, nevydává obligace. Je to vzorný hospodář, jak musí každý rok konstatovat revizní komise. Letos už po třicáté páté! Roman vykonal mnoho dobrého i pro své město Odolenu Vodu, kam se po sametové revoluci přestěhoval z pražských Ďáblic – s manželkou a dvěma dcerami. V archivních kruzích se málo ví, že si dokázal najít čas na aktivní činnost v ochotnickém souboru Pegas, na němž brzy přicválal do kulturní komise města. Byl zvolen zastupitelem a později radním, stal se dokonce neuvolněným místostarostou šestitisícového města. Kromě toho připravoval výstavy, muzejní noci, Dny evropského dědictví, recitační soutěže, v kostele sv. Klimenta organizoval koncerty. Jednou o sobě řekl: „Nemám rád velká gesta, patetická slova a hektolitry slibů. O práci nerad mluvím, raději pracuji. Upřednostňuji rozvahu před zbrklým rozhodováním, stejně jako vstřícnost před nevstřícností.“   Dovoluji si proto valné hromadě navrhnout, aby zvolila Romana Straku druhým čestným členem našeho spolku.

(Ivo Navrátil)

Oba návrhy byly valnou hromadou pobočného spolku ČIS při Národním archivu jednomyslně přijaty, a to srdečným potleskem.