Ke cti dr. Emila Kordiovského musím říci, že opravdu velmi dbal, abychom se v pracovní době nenudili. Vymýšlel nejrůznější, mnohdy přímo adrenalinové úkoly, které nejspíše nebyly tak docela obvyklé u jiných okresních archivů. Například má dočasná pracoviště oscilovala v rozmezí výškových bodů uložených téměř sedmdesát metrů nad zemí a, řekněme, dvaceti metrů pod zemským povrchem. Všude tam jsme slídili po písemnostech, které by mohly obohatit sbírky mikulovského archivu. Oprávněné pochybnosti méně důvěřivých čtenářů si dovolím rozptýlit, doufám, krátkým vysvětlením. Hlavním důvodem zdolávání nebetyčných výšek byla skutečnost, že se PhDr. Kordiovský ulakotil i na materiály nacházejících se v depotech kostelních či radničních věží. Přesněji v makovicích těchto věží. Kovová, nejlépe ale měděná pouzdra obsahovala vedle písemností obvyklé dobové noviny, prospekty i nejrůznější mince, vyznamenání nebo medailony. Ve věžích venkovských kostelíků jsme sice nepředpokládali nějaké převratné dokumenty nově osvětlující počátky českého státu, přesto nás každé otevírání schránky naplňovalo neobyčejným vzrušením. V každém případě běželo o unikátní a svým způsobem dojemnou korespondenci mezi generacemi osadníků, kteří si svůj kostelíček a péči o něj předávali podobně jako běžeckou štafetu. Kostel pro ně býval vskutku posvátné dědictví, ostatně jako celá jejich moravská dědina, v jejímž samotném slovním základu, tak trochu na rozdíl od českých vsí, ono rodové dědictví zřetelně cítíme. Dr. Kordiovský vypracoval cílenou strategii, na jejímž základě byl náš archiv informován o termínech oprav věží na břeclavském okrese. Šéf pilně navštěvoval kněžské rekolekce, kde poukazoval na důležitost materiálů ukrytých ve věžních báních, nabízel duchovním všechny dostupné služby naší ztepilé konzervátorky a také odborných archivářů, kteří zajišťovali překlady listin a kompletní dokumentaci obsahu věžních schránek. Prakticky totéž sliboval Dr. Kordiovský na poradách tehdejším předsedům MNV a později pak samozřejmě i starostům obcí.

Pouzdra z věží byla pak slavnostně otevírána před zraky členů svolané komise. Členy komisí bývali vedle pracovníků  mikulovského archivu též zástupci církve a místní samosprávy. Obvykle pan farář a starosta, ale také zvědaví úředníci z radnice, kronikáři příslušných obcí, místní zájemci o historii a také řemeslníci, co na věžích pracovali. Otevírání schránek se dosti podobalo okultistickým seancím. Alespoň zpočátku, kdy ještě panovalo v místnostech hrobové ticho a elektrizující napětí. To pravé hovorné vzrušení nastalo až po otevření schránky a pečlivém soupisu jednotlivých částí jejího obsahu, kdy přišla konečně řada na obřadní předčítání zápisů. Samozřejmě, že se při tom nešetřilo četnými přípitky na adresu vážených předků. Nemusím snad ani připomínat, že tyto akce v obcích výrazným způsobem posilovaly odbornou prestiž našeho archivu. U bohatších věžních depotů jsme z vybraných materiálů pořádali výstavy. Většinou jen kopií vložených písemností, pohlednic, ale i originálů mincí a jiných předmětů. Pozornost diváků poutaly hlavně české překlady latinských nebo německých zápisů a také čitelné přepisy starších českých textů. Tyto výstavy se opravdu těšily mimořádnému zájmu laické veřejnosti. V některých věžích se totiž vzkazy budoucím kumulovaly již od počátků 16. století. Další nové zápisy do věžních makovic byly  vkládány při následných opravách. Jejich periody se v našem prostředí pohybovaly mezi 80 až 120 lety. Pochopitelně s výjimkami živelních událostí, které uměly dobu mezi opravami výrazně zkrátit. O takových pohromách vypovídají například zápisy z věže kurdějovského kostela. Některé z těchto písemností opravdu stojí za přečtení, jako například zápis venkovského učitele Severina Ciplera z roku 1573:

„Anno Domini post nativitam domini nostri… Léta páně po narození našeho pána Ježíše Krista 1573, v outerý, třetí neděli před svátkem svatého Vavřince o jedné hodině po poledni bylo vidět v této vsi Kurdějově sbíhat se na nebi mnoho dešťových mračen… Já, Severin Cipler, byl jsem toho roku rektorem a notářem v této vsi Kurdějově. V ten čas jsem proti bouři nebeské z rozkazu pánova vyšel na věž zvonit. Při tom ve veliké té bouři za hromobití bleskem byla tato věž zasažena tak, že ze střechy věže padalo k zemi mnoho velikých i malých kamenů. Dřeva na té věži byla rozpůlena, až to bylo podivné na pohled. Ten pramen ohnivý stekl po kamenech zvonice v mé těsné blízkosti, takže puls života mého zastavil. Já jsem tam ležel víc než tři hodiny bez ducha, že se domnívali, že jsem už mrtvý. Avšak Pán Bůh mě byl milostivý a ochránil mne tak, že mi nic neuškodilo. Jemu buď věčně sláva pro Krista našeho Pána amen… Potom však dali soudce a starší tuto věž znovu opravit. Stálo je to všechno s tesařem, kovářem, zlatníkem a jinými i všemi potřebami 342 florénů. Toho roku byli ustanoveni tito jmenovaní: Valentin Sirovský, rychtář v této vsi, staršími pak Toman Kolman, Martin Distler, Štěpán Bartoni, Jiří Lauter, Václav Šmidl a Jiří Heiner. V té horní střeše (báni?) nebylo nic vloženo. Našli jsme jen tuto malou kartičku, kde bylo napsáno toliko evangelium svatého Jana, které jsme tam zase vložili. Ale ani rok, ani kdo dal věž postavit nebo kolik to stálo, nic nebylo oznámeno. Ale my jsme ve starých knihách našli, že dřívější starší dali tuto věž znovu postavit, když měli za pána nad sebou pana Viléma z Bernstainu, roku 1511, dostavena až roku 1517. Stála však se všemi věcmi všeho všudy 13 tisíc 52 florénů, bez oprav kostela a jeho příslušenství. Nyní vpravdě máme pro tuto ves našeho pána Čeňka z Lipé, barona na Hodoníně…

Naštěstí měl tento zjevně neopakovatelný příběh venkovského kantora opravdu šťastný konec. Ač to ode mne nebylo zrovna pěkné, musím přiznat, že při představě naježených vlasů milého Severina Ciplera, jsem propadal záchvatům nezadržitelného smíchu. Ale velmi jsem s ním cítil, už proto, že ho do toho nečasu vyhnal jeho šéf. Co si chudák Severin cestou na věž za burácení hromů myslel, to si z vlastních zkušeností dokáži vybavit docela přesně. Kuriózní, leč poučné bylo, že „flumen percussil“ zrovna ve chvíli, když se ho učitel snažil zahnat akustickými vlnami zvonu. Byla to asi pořádná rána, a i když se o tom pramen nezmiňuje, myslím, že u milého Severina došlo patrně i k dalším komplikacím, než jenom ke ztrátě vědomí. Tedy upřímně řečeno, alespoň já bych se zcela určitě… No, ale tento úsměvný příběh z druhé půle 16. století jsem samozřejmě nevybral kvůli spekulacím o čistotě spodního prádla venkovského učitele. Signifikantní je v tomto případě opatrnický postoj Ciplerova nadřízeného, který vyplývá z textu jiné listiny z r. 1573, uložené v téže věžní schránce a v jejíž redakci cítíme zřetelný zásah Ciplerova šéfa. Na rozdíl od výpovědi samotného Ciplera, který tvrdí, že na věž vyšel z rozkazu pánova, tento pramen vypovídá: „…Severin Cipler, písař a toho času kantor, chtěl podle starého zvyku zvonit proti hromobití. Uhodilo blízko něho, ale jemu se Bohu díky nic nestalo, ačkoliv tři hodiny ležel v bezvědomí, ale na věži se stala veliká škoda…“

No, a jsme doma. Pokud bych se na Ciplerově místě nedej bože ocitl já, předpokládám, že by vyjádření mého nadřízeného znělo ještě mnohem ostřeji, například: „Krajně nezodpovědný pracovník o vlastní újmě porušil bezpečnostní předpisy a neuposlechl výslovný zákaz ředitele archivu, vylezl v bouři na věž kostela, kde tahal za mokré provazy od zvonu, čímž si koledoval o přímý zásah bleskem. Ačkoliv se mu tentokrát bohužel nic nestalo, svou nerozvážností způsobil rozsáhlé škody!“ Tak nějak by zřejmě formuloval zápis o této nehodě PhDr. Emil Kordiovský, ředitel mikulovského archivu. Stejně podezírám rychtáře Valentu Sýrovského, toho času Ciplerova nadřízeného, z nějakých pokrevních vztahů s dr. Kordiovským. Nejen tedy podle blízkých myšlenkových pochodů, ale usuzuji tak i na základě ředitelova příjmení, z něhož lze tušit, že předek dr. Kordiovského přišel druhdy do jeho rodných Klobouk z Kurdějova, po klobócku však z Kordijova. Vezmeme-li pak v úvahu větvení rodostromu u populace uvězněné v údolní dědině, jakou Kurdějov bezesporu je, pak bychom ředitelské geny předků Emila Kordiovského mohli ještě někde v Kurdějově objevit. Není to však nutné. V téže listině se praví, že r. 1573 jsou domy v Kurdějově bezcenné. Proč tomu tak bylo, se však neuvádí. Dále již ve shodě s Ciplerem popisuje zápis roztrženou zeď v kantorově blízkosti i rozmetanou břidlicovou střechu. Zásah blesku nepochybně poškodil makovici věže a v ní i původní schránku s dokumenty, jejíž obsah se zřejmě rozptýlil po okolí. Dovozuji to ze skutečnosti, že v roce 1986 byl ve schránce vedle evangelia sv. Jana uložen též zápis z opravy věže roku 1541, vložený ve čtvrtek před sv. Markétou (12. července 1541). Jak víme, tento či jakýkoliv jiný starší zápis Severin Cipler po příhodě s bleskem v r. 1573 marně hledal. 

Údery blesků do věží kostelů nebyly  rozhodně ničím výjimečným. S tímto atmosférickým jevem jsme se setkali během studia zápisů z jiných věží nejméně čtyřikrát. Naposled došlo k podobné destrukci kostelní věže dne 2. července 1928 v Dolních Dunajovicích. Ovšem příhoda, jakou přežil Severin Cipler, byla patrně jediná. Proto věřte, že pro takový zápis se šťastným koncem bych neváhal šplhat po lešení třeba ještě o sto metrů výše, samozřejmě, to by musela takto vysoká věž v našem okrese existovat. Chtěl jsem hlavně, aby se tímto příběhem potěšilo více kolegů a aby si proužku s Janovým evangeliem všimli též odborníci, co navrhují klimatizované depozitáře. Pokud totiž otřesený Severin Cipler hledal ve starých knihách správně, pak je zjevné, že pergamen s evangeliem sv. Jana byl do makovice kurdějovské věže vložen v roce 1517. Já jsem tento proužek držel v rukou v roce 1986 spolu s dalšími pergameny z let 1541, 1573, 1604, 1605, 1703, uloženými v zaletované měděné schránce v makovici tohoto kostela. Všechny písemnosti, včetně novin z r. 1925, byly ve velmi dobré kondici, pokud ovšem odhlédneme od mechanických defektů způsobených průstřelem. Přitom teplota makovice zde v letních měsících r. 1986 vystoupala na 65 stupňů Celsia. Samozřejmě měřeno jednorázově a pouze obyčejným spirálovým teploměrem s magnetem, který jsem tehdy používal v autě. Vezmeme-li v úvahu, že věžní makovici ve slunečných dnech nechrání žádný stín a den orientačního měření nebyl zrovna bezmračný, pak lze usuzovat i na podobně vysokou teplotu uvnitř makovice. Pravdou je, že kovové nářadí, odložené téhož dne na dřevěné podlaze lešení v bezprostřední blízkosti makovice bylo již po hodině natolik rozpálené, že je nebylo možné uchopit holou rukou. Pro mrazivé zimní měsíce žádné měření nemám. Domnívám se však, že teplota makovice může být v mrazech ve srovnání s okolním vzduchem ještě podchlazována prouděním větru. Ať tak či onak, i z nepřesných pozorování lze usoudit, že pergamen s evangeliem sv. Jana přečkal bez větší úhony 469 let v režimu, jehož teplotní rozdíly se blížily magické hranici 100 stupňů Celsia. O vlhkosti vzduchu předepsaném pro depozitáře s řízeným režimem samozřejmě nemůže být za těchto okolností řeč. Jen odhaduji, že ke spolehlivému usmrcení akurátního ředitele našeho archivu PhDr. Emila Kordiovského by nám postačila pouhá desetina výše naznačených hodnot teplotních výkyvů, naměřených v trezorové místnosti, případně v jiných depozitářích mikulovského archivu. Možná by nebylo od věci dnes již půltisícileté zkušenosti s těmito věžními depoty exaktně prověřit.