Druhý den ráno jsme v archivu přes tvrdý odpor kolegyň sesbírali veškeré prodlužky. Přibalili k nim dílenskou přenosnou lampu i dvě náhradní šedesátiwattové žárovky a také dva halogenové reflektory o příkonu 1000 W. Když jsme vše naložili do archivní dodávky, tak mě ještě napadlo, že by bylo správné, mít na kombinézách nějaký identifikační nápis, aby všichni hned poznali, z jaké jsme významné firmy. V půli osmdesátých let v našem prostředí nebyla firemní loga či nápisy na kombinézách příliš rozšířeny, takže má představa byla ovlivněna jen zahraničními filmy. Po krátkém přemýšlení jsem na zádech první kombinézy vytvořil bílou křídou ve dvou obloucích pod sebou výstižný nápis: „The Underground Archives Team of Mikulov“. No, a když se mé dílko líbilo také Luďkovi, namaloval jsem tentýž text i na záda dalších dvou kombinéz. Na modrém podkladu bílý nápis vznešeně zářil a podle mne i skvěle reprezentoval celou naši odvážnou trojici. K úplné dokonalosti chybělo jen vyšití textu bílou bavlnkou, ale na to již nebyl čas. Kombinézy jsme opatrně uložili pod zadní sedadla, aby se nápis nepoškodil, a razantně jsme odjeli. Ředitel již stál v Břeclavi před domem a významně sledoval ručičky na svých hodinkách. Nijak výrazně jsme se neopozdili, a tak obvyklou kritiku odbyl šéf pouze slovy: „Kde jste tak dlouho?! Máte všechno? Tak jedeme!“ 

Kostel v Kurdějově dosud stál na své podvrtané ostrožně a už ze serpentin nad obcí jsme mohli obdivovat tu jeho majestátnou starobylost. Na první pohled bylo vidět, že nepochází z tohoto světa. Vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká úspěšný den. Bohužel, první náznak nečekaných komplikací začal, hned když jsme si v rozkopaném interiéru chrámu na sebe navlékli kombinézy. Šlo nám to s Luďkem docela dobře, neboť overaly byly asi o tři čísla větší, což umožňovalo, abychom si ponechali pod kombinézou i kalhoty. Vzhledem k chladnému ovzduší v chodbách jsme to však docela uvítali. Nevoli vyprovokoval jako vždy náš ředitel, a to ihned, jak spatřil zdařilé nápisy na našich zádech. Patrně jen tiché a velebné chrámové prostředí zapříčinilo, že upustil od obvyklých jadrných výtek. Ač nepatřil zrovna k praktikujícím křesťanům, padl šéf na kolena do prachu po vytrhané dlažbě, sepjal ruce a počal se úpěnlivě modlit: „Bože, jsem zoufalý, vždyť já si ti nemohu ani postěžovat, protože se v kostele nesmí mluvit sprostě. Moc tě ale prosím, buď tak hodný a nad některými svými nepovedenými dětmi drasticky zpřísni svůj dozor, zejména nad těmi dvěma parchanty v modrých kombinézách, co stojí před kostelem! Amen.“ 

Ano, byli jsme už před kostelem, protože jsme nadřízeného nechtěli rušit v rozjímání, a proto jsme jako taktní lidé odešli raději vyložit z auta potřebné elektrické šňůry, měřící pásmo i přenosnou lampu. Šéf nečekaně rychle ukončil své zbožné usebrání. S rukama nad hlavou a zlostným pokřikem (promiňte): „Kurva, underground, proč zrovna underground?!!“ Šéf vystřelil ven z kostela přímo k nám, kde již bez falešného ostychu dal průchod své hlasité zlobě (a znovu promiňte prosím): „Do prdele, to jste skutečně tak blbí, že mě chcete hned po ránu nasrat, nebo nás chcete všechny doopravdy zničit?!! Copak vy vážně nevíte, jak idiotská provokace může být ten váš underground, co máte na zádech, máte vůbec představu co to znamená??!!“ „To náhodou víme. Je to přece podzemí, nebo taky metro! Promiň šéfe, ale já nevidím na archivním podzemním týmu nic pohoršivého. Ten nápis poměrně přesně vystihuje cíl naší mise.“ Snažil jsem se obhájit invenci, pracně vloženou do výtvarných děl na našich zádech. Šéf se však rozkřičel ještě víc: „Tak já ti povím, chytráku, co je underground, je to platforma, na které se sdružují protivládní hnutí!!! Snad si nemyslíš, že to tajemník ONV pochopí jinak!!! Okamžitě to běžte vyprat!!!“  nekompromisně poručil ředitel a při tom mě prudce zasáhl svou kombinézou, která mi dopadla na hlavu. Váhavě jsme se s Luďkem vydali k blízkému potoku. Ředitel naopak velmi rychlým krokem směřoval do přilehlé restaurace pro uklidňujícího panáka. 

Trápila nás ta asertivita, s jakou šéf prosazoval svá okamžitá rozhodnutí. Byli jsme zvyklí u práce přemýšlet o posloupnosti jednotlivých kroků i jejich případných následcích. „Dyť je to vůl. Kdo to kdy viděl, vyprat křídu v potoku…,“ trápil se nad zbrklým rozkazem nešťastný Luděk a pochybovačně při tom kroutil hlavou. „Také si myslím, že nemá všech pět pohromadě. To si pak kombinézy navlékneme mokré nebo co? Jako by nestačilo to jen trochu vykartáčovat!“ Sdílel jsem Luďkovy pochybnosti. „Když řekl vyprat, tak mu tu jeho vypereme!“ trval na svém Luděk, vždy připraven přesně vyplnit každý ředitelův příkaz. „Dobře, ale co když nám pak poručí, abychom mu dali některou z těch našich suchých? Znáš ho přece!“ Po této úvaze jsme se obrátili nazpět ke kostelu. Půjčili jsme si tam z nářadí archeologů ostřejší kartáč a s jeho pomocí jsme nápisy ze všech tří kombinéz téměř odstranili. Když jsme je znovu navlékli a ohrnuli přečnívající rukávy a nohavice, už jsme nebyli ani s přilbami na hlavách tak hezcí, jak tomu bylo dříve s nápisem na zádech. Za trest jsme uvázali šéfovu kombinézu ke kmeni farské jabloně a vybavili ji také ředitelskou ochrannou přilbou. Zdálky to vypadalo, jako když se tam šéf věnuje zahradnímu pychu. Měli jsme z toho radost a u kostela jsme o šéfově fingovaném prohřešku hned informovali stavební dělníky. Nebyla to však z naší strany nějaká zlomyslnost, ale jen přirozená ohleduplnost. Dělníci měli na strom upozornit, aby ředitel své pracovní oblečení zbytečně dlouho nehledal, poněvadž jsme se s Luďkem už nezadržitelně chystali do podzemí.