Václav Hortvík
Paměti veselého archiváře

14. Jak jsme po více než čtyřech staletích usmířili vleklé nepřátelství

Ale více než takového obyčejného odvrácení recese japonského průmyslu si na práci mikulovského archivu cením zprostředkování dojemného usmíření sporu, který v Mikulově přetrvával více jak čtyři staletí. Nechci prudit laskavého čtenáře podrobnějšími dějinami zdejších novokřtěnců. Těm, kteří se zrovna nevěnují tomuto historickému údobí, si dovoluji zmínit alespoň několik skutečností, pro které se habánům Mikulov stal, podle jejich vyjádření, druhými Emauzy. Dějiny novokřtěnců se v Mikulově píší od počátku července 1526, kdy zde pod ochranou Leonarda z  Liechtensteina a preláta Martina Göschla našel útočiště pronásledovaný Balthasar Hubmaier, jeden z vůdčích teologů počínajícího novokřtěneckého hnutí, které se dalo do pohybu při selských bouřích v Německu. Spolu s Hubmaierem se v Mikulově usadili další muži z řad rezonující inteligence, jakými byli například Hans Hut, Jakob Wiedeman či zürišský knihtiskař Simprecht Sorg. Osmnáct titulů Hubmaierových teologických prací z roku 1526 nese impresum Sorgovy mikulovské tiskárny. Na počátek 16. století jistě obdivuhodná kulturní bilance vínem proslaveného Mikulova. Ale i v dnešní době by to byla slušná roční produkce jednoho autora a začínající tiskárny. 

Hubmaier v Mikulově opravdu nezahálel. Vedle vydávání publikací hájících jeho učení se neméně pilně věnoval kazatelské činnosti, organizoval a učil nově se tvořící společenství. Na jeho kázání údajně proudili lidé jako za světcem ze všech krajů. No, nejspíše jen z okolních vesnic. Přesto si během jednoho roku získal sympatie více než jedenácti tisíc duší, které v něm viděly pravého pěvce písně a slova Božího. Hubmaierovým přičiněním se tak stal Mikulov nebezpečným centrem křesťanské reformace. Jeho píle byla však trnem v oku místní duchovní i světské správě a už vůbec se nelíbila katolickému Ferdinandu Habsburskému. Vstřícným uznáním Ferdinandovy kandidatury na český trůn mu Morava umožnila rázný zásah proti Hubmaierovu kacířství. Kazatel slova Božího byl převezen do státního vězení na zámku Kreuzensteinu, kde mu pobyt zpříjemňovali pravidelným mučením. Přestože se Hubmaier již dříve zabýval problematikou upalování kacířů a dospěl při tom k jednoznačnému závěru: „I slepý by musel poznat, že upalování kacířů je výmyslem ďábla!,“ skončil i se svým objevným názorem 10. března 1528 na popravčí hranici ve Vídni. Tři dny po té, s kamenem uvázaným na krku, byla ve Vídni shozena z mostu do Dunaje jeho manželka. Potupná smrt předních osobností tohoto hnutí a zostřený tlak státní moci způsobily v táboře mikulovských novokřtěnců vážnou rozepři. Radikální stoupenci Hubmaierova učení mínili hájit svou víru mečem, jiní krvavý střet odmítali. Proto radikálové vyhnali z Mikulova nepohodlnou skupinu dvou set umírněných pacifistů, která pod vedením jednookého Jakoba Wiedemana položila na poli nedaleko Mikulova základy dodnes přetrvávající tradice jejich společného vlastnictví. Na rozložený plášť vhodil každý, co měl cennějšího. Byl to skromný majetek, který jim však usnadnil začátek kolektivního živobytí.

Pochopitelně tato skupinka pacifistů neměla na jižní Moravě hned na růžích ustláno. Ale svou poctivou prací a nekonfliktním jednáním si časem získala náklonnost vrchnosti, která je i přes zákaz císaře držela na svých panstvích. Novokřtěnci byli univerzální dělníci. Uměli číst, psát i počítat. Své chlapce postupně vyučili všem dostupným řemeslům a prakticky ve všech oborech vynikali úrovní své práce. Pro jejich poctivost a gramotnost jim často vrchnost svěřovala významné funkce na svých statcích. Na Moravě tak novokřtěnci zažívali období prosperity i krutého pronásledování. Hlavní příčinou jejich perzekuce byl stálý tonus s katolickou církví, která je prohlásila za kacíře. Proti habánům se brojilo nejen z kazatelen venkovských kostelíků, ale i z císařské kanceláře ve Vídni. Nezůstalo jen u verbálních útoků, samozřejmě se při tom nezapomínalo stále habány upalovat, mučit a vraždit jejich děti a ženy přímo v jejich komunitách. Hrůzné scény si novokřtěnci pečlivě zaznamenávali ve svých kronikách, jejichž listy si pak ukryté v botách odnesli už jako moravští vyděděnci do Uher a dál na Ukrajinu. Poté až do Ameriky a Kanady, kde zápisy utřídili a vydali tiskem. Současní habáni si nejraději čtou v bibli, ale aby nezapomněli, odkud vyšli, předčítají si také pasáže z této souborné kroniky. Zůstávají tak po generace v historickém obraze a tím také v sobě tak trochu živí i tradiční nedůvěru ke katolické církvi.

S habány jsem se setkal v archivu ještě za totality. Přijížděli neohlášeni dva, nanejvýš však čtyřčlenná skupinka, co se pohodlně vešla do jednoho auta. V tehdy jediném mikulovském hotelu pro neohlášené návštěvníky nebylo místo, a tak jsem jim poskytl ubytování doma, samozřejmě zdarma. Po revoluci již přijížděli zaplněným mikrobusem, případně hned několika. S ubytováním tolika lidí v soukromí nastaly trochu potíže, protože bylo nutné vyčlenit ložnice pro manželské páry, anebo v nich alespoň respektovat stejná pohlaví. Naštěstí lidí ochotných nabídnout ubytování bylo vždy více. Habáni jsou neobyčejně skromní a vychovaní, snědí vše, co jim nabídnete, uklidí po sobě a nemusíte se vůbec obávat, že vás přitom okradou. Proto řešení i většího počtu noclehů nebylo obvykle vážnějším problémem. 

Složitější situace však začínaly při snídani. Habáni jsou zvyklí jíst kolektivně. Proto je bylo nutné ze všech nocležišť soustředit do jednoho místa, třeba k nám do obýváku, kde trpělivě čekali, až připravené jídlo vystydne a dostaví se všichni. Habáni se před jídlem modlí, a jak jsem se již dříve zmínil, modlí se zpěvem. Poprvé jsem jejich zpěv slyšel právě v našem obýváku, kde bylo už tak těsno, že jsem tam vůbec nemínil vstoupit. Těm sezpívaným hlasům však nešlo odolat. Zněly trochu jako gregoriánský chorál, ale nebyl tak jednostrunný. V tom akordu zaznívaly výšky tenorů a okenní tabulky rozechvívaly neuvěřitelně hluboké basy: „…Die haben frei- ohn alle Scheu. Auf Erden Zeugnis geben, Dass Jesus Christ – die Wahreheit ist. Der Weg zum ewigen Leben!“ Bylo to cosi z jiného světa, silného a podmanivého. Opatrně jsem překročil na zemi stolující habány, abych se zeptal Yorga, co za píseň před chvílí zpívali. Dozvěděl jsem se, že to byla píseň bratra Leonharda Schiemera, který byl sťat 14. ledna 1528 v Rattenbergu v Tyrolích. „Really gorgeous!“ pronesl jsem blaženě slova chvály. Yorg však udiveně pozvedl obočí a ostatním zřetelně ztvrdla sousta v ústech. Tak dlouho na mě visely káravé pohledy křtěnců, až jsem konečně pochopil: „Promiňte, né poprava, ta samozřejmě nemohla být nádherná, ale ta Schiemerova píseň byla skutečně nádherná!“ Proti tomu už habáni neprotestovali ani pohledem. Ubezpečil jsem je, že v Mikulově žije spousta lidí, kteří by si ty jejich duchovní písně se zájmem vyslechli.

Nebylo však vůbec snadné přesvědčit plaché a ostýchavé habány, aby vystoupili na veřejnosti. Zavánělo jim to programově odmítanou marnivostí i porušením skromného a po staletí izolovaného způsobu života. Trvalo to více jak tři čtvrtě roku, než jsem je téměř vyděračskou korespondencí dostal konečně na lopatky. Za odměnu si mohli sami vybrat repertoár a ke každé písni napsat anglický nebo německý regest. Respektovali jsme i jejich navrhovanou grafickou úpravu programu včetně ilustrací. My jsme v Mikulově také nezaháleli. Na smluvené datum jsme pro ně zamluvili na náměstí celý internát, vytiskli české a německé verze programů, které jsme spolu s pozvánkami ihned rozeslali okolním starostům, školám a duchovním správcům všech církví v našem okolí i v přilehlém Rakousku. Pozvali jsme Brněnský rozhlas a televizi s dovětkem, že jde vůbec o první veřejné vystoupení novokřtěnců, protože dříve by je tady za takovou provokaci bez milosti popravili. To zabralo. Jenom technika přispěchavších štábů zatarasila polovinu nástupní haly mikulovského zámku. Všude plno žurnalistů, kteří dychtili po rozhovorech. Nedočkavé publikum hlučelo česky i německy. Ani po úpravě sálu připomínajícího nahrávací studio se nedostávalo místa pro všechny zájemce. Uličky mezi sedadly přestaly existovat a chvost diváků se táhl dolů schodištěm, kde se stočil do nádvoří. 

Ustrašené habány jsme museli na scénu přivést spletí zámeckých chodeb, aby nám je zvědaví diváci ještě před vystoupením neumačkali. Bylo mi bledých účinkujících líto. Hned v prvních řadách diváků totiž poznávali hábity řádových sester a také kolárky na mužských šíjích prozrazovaly množství katolických duchovních. To u nastoupených kacířů pochopitelně vyvolávalo nepříjemné reminiscence. Jejich obavy znásobil ještě dr. Unger, který po starostově uvítání přednesl stručný příběh moravských křtěnců, ve kterém zmínil všechny krutosti jejich pronásledování, které už žádné jiné náboženské společenství na Moravě nezažilo. Protože k rakouským návštěvníkům pronesl Unger svou řeč také německy, rozuměli mu i roztřesení habáni. S obavami hleděli na pana probošta a kanovníky v první řadě, jako by od nich očekávali některý z hrdelních ortelů. Napjatá atmosféra se naštěstí počala uvolňovat již během interpretace první mučednické písně ze šestnáctého století. Po každém dalším zpěvu propukal v publiku ohlušující a dlouhotrvající potlesk. Délky potlesku nám činily nemalé pořadatelské starosti. Před každou skladbou byla vyčleněna nejméně minuta k přečtení dvojjazyčných regestů. Ovšem když se po každé písni pět minut tleská, pak se vystoupení nepříjemně protahuje. Přestávka tak začala až hodinu po jejím plánovaném ukončení.

Vyprahlí, ale šťastní habáni mě prosili o nějaké pití. S hrůzou jsem si uvědomil, že v tom mumraji vládnoucím před koncertem jsme z garáže archivu opomněli na zámek přivézt připravené bedny limonád, piva, nezbytných pohárků a dva demižóny, pro zpěv přímo ideálního a odzkoušeného povzbuzujícího prostředku. Chtěl jsem proběhnout nástupem do zámeckého nádvoří k zaparkovanému vozidlu a nápoje rychle dovézt. Ale diváci vzdor vyhlášené přestávce setrvávali dál na svých židlích i v přeplněných uličkách, snad v obavě, aby o svá místa nepřišli. Nebylo vůbec možné se někudy ven protlačit, natož pak jít zpět s bednami limonád. Nouzové východy ústily na terase, ale cesta k autu tudy nevedla. Jen nerad jsem s nečekaným problémem seznámil žíznivé habány. „To tady na zámku nemáte vodu?“ Ptal se už malinko ochraptělý John. „Což o to, vodu máme, ale také je až dole v kuchyňce, tam se přes ty davy stejně nedostaneme!“ Upřesňoval jsem bezvýchodnou situaci, když mě napadlo, že docela blízko na našem poschodí jsou toalety s umývadly a tekoucí vodou. Cestou k záchodům mě sledovalo všech čtyřicet interpretů. Vousatí muži ani ženy se šátky na hlavách příliš nerozlišovali symboly na dveřích toalet. Vrhali se ke kohoutkům umyvadel, nabírali tekoucí vodu do dlaní a žíznivě pili. Cítil jsem se trapně za toto pořadatelské selhání. Habánům voda ze záchodů ale výtečně chutnala. Navíc je také značně oživila, takže mi nekoordinovaně utekli zpět do sálu, kde je uvítal frenetický potlesk vytrvalého publika. V té době zrovna zuřila občanská válka v Jugoslávii, a tak do druhého koncertního bloku zařadili také známé písně s protiválečnou tématikou, například: „Válku nikdy víc“, jejíž melodii si možná čtenáři lépe vybaví pod českým názvem „Tam dole u řeky“. Přidali i další známé černošské spirituály, třeba: „To jsem já, ó pane můj“. Jistě si dokážete představit, že povědomé melodie rázem zachvátily nadšené obecenstvo. V souznění s kacíři tu zpívalo i duchovenstvo tří přítomných církví.

„Sometimes I am up, sometimes I am down!“ zazníval pevný ženský hlas. „Oh yes, my Lord!“ hřímal v odpovědi odhodlaný dav obecenstva. Koncert se už naprosto vymykal pořadatelské kontrole. Jako údajně závěrečná skladba zazněla naplno Beethovenova „Óda na radost“. Diváci, lidé od techniky, kněží spolu s plačícími kacíři, všichni nadšeně, ve stoje zpívali: „Radosti, ty jiskro Boží!“ Přiznám se, že jsem ani netušil, kolik má původní Schillerův text slok. Podezíral jsem habány, že si některé verše schválně přidávají, aby si tak vychutnali ten jejich velkolepý úspěch. Nic však nepomohlo, ani když celý text písně konečně dozpívali. Bezohledné publikum se dožadovalo dalších a dalších přídavků. Dojatí novokřtěnci ochotně přidávali. „Proboha, snad je zas nebudeme muset z Mikulova znovu vyhánět!?“ blesklo mi hlavou historicky osvědčené řešení při pohledu na hodinky, když novokřtěnci dozpívali už desátý přídavek. Měli zjevně natrénováno. 

Zaručeně by zpívali až do rána, kdyby před ně nepředstoupil Andreas, jejich služebník slova, velmi kultivovaný člověk, v postavení přibližně srovnatelném s rolí našich biskupů. Jediným gestem ruky zastavil blouznění zfanatizovaných fanynek, svíjejících se před mixovacími pulty rozhlasáků jako při vystoupení legendárních Beatles. Andreas se uklonil a řekl česky „Děkujeme“, uklonil se podruhé a vyslovil poměrně tiché „Danke“. Pak už jen mlčky stál, jakoby hledal slova. Andreas byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní člověk. Také ze všech nejlépe rozuměl mojí angličtině, stačilo mu, když jsem se nadechl, a hned věděl, co chci říct. Proto mě překvapilo, že tak mimořádně bystrý a pohotový kazatel nemá najednou k velkolepému úspěchu svých bratří a sester co říci. Soustředěně jsem mu pohlédl do tváře a pochopil jsem. V jeho šedivém habánském plnovousu se ztrácely potoky slz. Stál tu vzpřímeně jako další z řady jejich mučedníků před popravou, bez hnutí, čelem k publiku hrdinsky přemáhal dojetí. Té chvíle tichého očekávání jeho promluvy využila desítka studentek gymnázia s náručemi plnými květů. Za skandování publika rozdávaly dívenky kytice všem účinkujícím. Habánům, stojících na stupních v několika řadách nad sebou, kytky prostě jen házely. Bylo to neplánové, za to však mimořádně efektní. Úchvatný ohňostroj květů tak zasypával plaché novokřtěnce za ohlušujícího potlesku publika. To už Andreas nevydržel a přistoupil k mikrofonu, kde svou kytici věnoval tlumočnici. Uklonil se a pohybem paže ukázal na účinkující a po té konečně promluvil:

„Ach, jak málo věříme v Boží prozřetelnost. Bratři a sestry naší víry byli násilím vypuzeni z tohoto města. Odcházeli do sychravého podzimu se slzami v očích a nesměli myslet na návrat. Generace našich předků vykonaly tu dlouhou a těžkou cestu, abychom dnes znovu stanuli v místech, kde pro nás všechno začalo. Putovali jsme z velké dálky, se strachem a obavami, jak nás zde lidé uvítají. Netroufali jsme si ani ve snu představit, že přijetí bude tak mimořádně vřelé. Je to náš velký a šťastný den, za který děkujeme Bohu a vám všem.“ Překlad jeho slov utonul v nové bouři publika. Drastické ovace znenadání rozčeřil dívčí zpěv: „Oh happy day, oh happy day!“ opakovala habánská dívka, když se prodrala k mikrofonu. „Oh happy, happy every day when Jesus watched us!“ Preludovala habánka, disponujíce hlasovým rozsahem, jakým se mohla kdysi chlubit jen Indiánka Yma Sumac. No, třeba to nebylo plných osm oktáv, ale i tak byl její zpěv ukázkově procítěný a hlavně silně nakažlivý. „Šťastný každý den, když nás Ježíš chrání,“ odpovídal habánský sbor spolu s učenlivým publikem. V tom se to stalo. Andreas nečekaně vykročil k panu proboštovi a ten mu nebojácně vyšel vstříc. Navzdory všem historickým zkušenostem si oba tito zralí muži padli do náručí a setrvali v dlouhém obětí. Nevím, co si při tom povídali. Tak spontánní a jednoznačné gesto vzájemného usmíření však pochopili všichni přítomní i bez tlumočení. Potlesk se rázem změnil v hromobití. Nikdo už nechtěl zůstat stranou. Po vzoru autorit se v sále najednou roztrhl pytel s gesty přátelství. Kanovníci kolegiátní kapituly u svatého Václava, rakouští i čeští kněží, evangeličtí faráři i pravoslavný pop, každý si ulovil svého heretika, aby ho bez zbytečných věroučných půtek objal, nebo mu alespoň potřásl rukou. Habáni už roztroušení po celém sále se během objímání dali znovu do zpěvu své oblíbené „Ode to Joy“. Schillerova vize o sbratření celého lidstva se tu nezdála tak příliš idealistická. Byl to vskutku svérázný happening. Žádná hollywoodská párty, jen nadšená sešlost prostých lidí, prozářených podivnou radostí, tou jiskrou Boží, jak se o tom ten večer zpívalo. V sále jsme opravdu všichni vnímali přítomnost čehosi vznešeného, nadpřirozeného. Patrně to vyvěralo už z bohabojných účinkujících, ale ani publikum nebylo o nic lepší. Na koncert duchovních písní ze 16. století se pochopitelně nehrnuli rockeři v kožených bundách a s baseballovými pálkami v rukou. Přišli jen slušní lidé, většina z nich se o toto téma zajímala abych tak řekl z profesních důvodů. Ať již to byli historici, kněží, řádové sestry, ale též chrámové sbory od nás i z blízkého Rakouska. Nezastupitelnou roli také sehrál poněkud nezkrotný pěvecký soubor studentek zdejšího gymnázia. Právě jejich nenasytná chuť zpívat, spolu ze znalostí anglických textů vložených spirituálů, vyvolala ve druhé části koncertu spontánní reakci obecenstva, podobně zatíženého chorobným sklonem ke zpěvu. 

K neplánovanému usmíření tak od samého počátku vedla řada podivuhodných náhod. Nemusel jsem totiž před léty habány pouštět k snídani do našeho obýváku, mohl jsem také přeslechnout tu klíčovou Schiemerovu píseň, což by šlo sice těžko, ale mohl jsem být v tu chvíli třeba zrovna někde na ulici. Nemuselo se mi také podařit přesvědčit uzavřené habány k veřejnému vystoupení v Evropě, jen kousek cesty od země zmítané občanskou válkou. Rada jejich starších nemusela souhlasit s uvolněním nemalé částky za letenky, ani sestavovat Sängerchor talentovaných interpretů z několika komunit. Stejně tak mikulovští radní nemuseli poskytnout finanční zajištění propagace koncertu, ani platit týdenní ubytování a stravování hostů. Nemusel jsem najít pochopení a oporu u ředitelky regionálního muzea, ba ani u spřátelených zaměstnanců tohoto přeci jen trochu konkurenčního podniku. Koncert si nemuseli vzít za svou povinnost ani kolegové z výboru Muzejního spolku a už vůbec ne ředitel archivu, který viděl katastrofické scénáře úplně v každé mé iniciativě. Každý můj návrh totiž považoval za nekázeň, a proto křičel vždy předem, aniž mne vyslechl: „Já říkám ne!!, i kdybys navrhoval zvýšení mého platu!!“ Rovněž nám nemuselo vyjít vstříc ředitelství gymnázia uložením dobrovolné prázdninové praxe studentům, zaměřené na tlumočení habánským hostům a hlavně na předání květinových darů všem účinkujícím na závěr koncertního večera. O nějakém záměrném rozezpívávání publika samozřejmě nebyla řeč. Nemusely též přijet kostelní sbory z Rakouska se znalostí německých slov Beethovenovy „Ode an die Freude“, kterou prvně habáni zpívali v němčině. Právě tato píseň vyvolala oslnivou rezonanci publika a patrně i přiměla oba aktéry k historickému rozhodnutí. 

Jak vidět, postupných kroků, které mohly neplánované mikulovské usmíření lehce zvrátit, bylo dostatečné množství. Přesto k němu došlo. Konjunkce planet byla asi mimořádně příhodná k usmíření staletých sporů. Divné. Zejména když pomyslím, že kousek od nás tehdy rachotily strojní pušky a byly pečlivě zahrabávány hromadné hroby. Ale to by byl smutný konec povídání o tak radostném večeru. Domnívám se, že i v tomto usmíření je možné vidět práci mikulovského archivu, byť jsme to asi nikde nevykazovali. Myslím, že v tiskopise ročního výkazu práce ani není příslušná kolonka pro záznam počtu usmířených sporů, vlekoucích se dějinami více jak čtyři staletí. Rozhodně se nejedná o snadnou aktivitu. Už samotný výběr znesvářených protějšků je poměrně nebezpečný a může se lehce stát, že dostanete od obou stran, jak se u nás říká, na budku hned při první zmínce o usmiřovacím pokusu. Přesto bych mohl povídat o dalším mikulovském sbratření podobně starého historického sporu, který však netrápil Moravu, ale neblaze poznamenal dějiny Severního Irska. To se však bratřilo ve sklípku s cimbálkou při docela jiné atmosféře…

Omlouvám se všem, co v tomto vyprávění postrádali další ze zapeklitých příhod archivního ředitele PhDr. Emila Kordiovského. Chci věřit, že se mi tento nedostatek podaří příště napravit.