„Semínka politického uvědomění zasetá během stranického vzdělávání do úrodné půdy v uších pracovníků okresního archivu záhy vzklíčila a na pracovišti nám tak vyrašily první, z počátku jen neduživé rostlinky, které však záhy vykvetly dvěma překrásnými rudými květy.“  

Takto poeticky jsem shrnul výsledky stranického vzdělávání ve výroční zprávě odborového úseku okresního archivu. Pochopitelně nebyla to tak docela pravda, ostatně jako většina informací obsažených v zápisech ze schůzí našeho odborového úseku. Pravdou ale bylo, že se mikulovský archiv poprvé během své existence mohl chlubit dvěma členy komunistické strany. Příčinná souvislost s úspěšným stranickým vzděláváním však nebyla žádná, a pokud jsem ji ve zprávě zmínil, pak jen proto, aby soudruzi z OV KSČ měli radost z dobře vykonané práce. 

Pravá příčina historicky prvního, rekordního a patrně i posledního nárůstu členů KSČ v mikulovském archivu spočívala jako obvykle v maléru, chcete-li (promiňte prosím), v průseru, jak tyto situace objektivněji nazýval dr. Emil Kordiovský, stále ještě ředitel archivu. Zmíněný první, největší a také nejkrásnější rudý květ členství vykvetl právě v něm, neboť mu skončilo kandidátské období a mohl se pyšnit legálně nabytou členskou legitimací. My podřízení jsme jí poněkud nactiutrhačně říkali rudá knížka. Jako druhý vykvetl Luděk, přísně vzato, Luděk kvetl ve skutečnosti první, ale s ohledem na autoritu ředitele jsme usoudili, že bude pro Luďka správnější vykvést až jako druhý. 

Luděk totiž nastoupil na Lacovo místo. S Lacem jsme se museli bohužel rozloučit. Po půlnoci o Silvestru roku 1981 vyjel poněkud více opilý služebním vozem z garáže archivu a jal se vozit neméně opilé stopařky, které si k tomu účelu už přivedl z nedalekého  sklípku. Veselou scénu nastupování dívek do vozidla však se zájmem pozorovala z okna své služebny střízlivá hlídka tehdejší VB. Měla skvělý výhled, neboť stanice VB byla situována hned na protější straně náměstí. Myslím, že kdyby byl Laco jen o trošku střízlivější, nakládal by své dívky alespoň za rohem archivu. Bohužel se tak nestalo a Laco se před zraky překvapených strážců zákona razantně rozjel. To však byla voda na mlýn poněkud nepřipravené hlídky Veřejné bezpečnosti. Jen co se chlapci oblékli a ozbrojili, nastartovali promrzlý služební vůz, pak hned se zapnutými majáky začali automobil archivu stíhat. Rychlý Laco měl už velký náskok a vzhledem ke značné prodlevě mezi starty obou vozů ani netušil, že je stíhán. Hlídka zase netušila, kam jí Laco zmizel, a tak si radiem přivolala pomoc z Břeclavi a Hustopečí. Rozjela se tak rozsáhlá policejní akce, kterou už nešlo zastavit, ani později ututlat. Prvnímu pokusu hlídky Laco nezastavil, a tím nastartoval vzrušující honičku nočním městem. Pochopitelně ani statečný Laco nemohl do nekonečna odolávat policejní přesile vybavené vysílačkami. Zastavil, když mu dva vozy zkřížily cestu. 

Následoval soud, zákaz řízení motorových vozidel a podmíněný trest. Za tu podmínku mohl Laco vděčit řediteli a také všem kolegům z archivu, kteří za něj orodovali prostřednictvím podpisů pod stanoviskem odborového úseku. Řidiče bez řidičského oprávnění a ještě k tomu s kaňkou archiv dlouho udržet nemohl. Laco pracoval v archivu jako řidič, topič a údržbář v jedné osobě. Dr. Kordiovský ho v té  trojjediné funkci podědil už po svém předchůdci. Laco býval velmi společenský, se smyslem pro humor, a proto byl v kolektivu oblíben. Mimo jiné vynikal obdivuhodnou sexuální aktivitou, kterou dlouhodobě ovlivňoval pracovní plány gynekologických oddělení přilehlých nemocnic. 

Byl původem Slovák, ale hovořil plynně několika jazyky. Česky, slovensky a rovněž i sprostě. Sprostě dokázal komunikovat vedle již zmíněných jazyků ještě maďarsky a částečně rusky. Lacova bohatá slovní zásoba v oblasti nevybíravých výrazů uzemňovala protivníky hned v samých počátcích konfliktu. Méně disponovaní soupeři obvykle rádi ukončili spor, vedený tímto Lacovým esperantem. Nejsou mi známy žádné pracovní, sousedské nebo snad i manželské rozepře, ze kterých by Laco hanebně ustoupil. Imponovalo nám, že v zažehnutých konfliktech nebyl limitován žádnými společenskými předsudky. A až na některá rozpačitá hodnocení ředitele byl Laco vnímán archivním kolektivem spíše jako hrdina. Důvodů bylo několik. Mužská část zaměstnanců Lacovi tak trochu záviděla časově prakticky neomezenou délku pohlavního styku, naopak ženská část z téhož důvodu hořela obdivem a nikdy neukojenou zvědavostí. Za běžných okolností užíval Laco kultivovaného, oduševnělého hovoru, kterým dokonale mátl i vysokoškolsky vzdělané protějšky. Uměl v mžiku přesvědčivě argumentovat nehoráznými, leč velmi pravděpodobnými výmysly. V tom měl nad kolegy z archivu veliký náskok. Ani pro ředitele nebylo snadné zahnat Laca do úzkých. Laco vždy ve vteřině vychrlil tolik věrohodných výmluv, že dříve než si je stačil šéf všechny ověřit, tak na svá podezření v návalu jiných starostí zapomněl. 

Za povšimnutí stojí, že Laco svých mystifikačních schopností využíval, i když sám nebyl v ohrožení. Například šoféra zbloudilého obrovského náklaďáku s přívěsem, který v Mikulově marně hledal cestu do Znojma, poslal labyrintem křivolakých mikulovských uliček na zcela opačnou výpadovku do Břeclavi. Pochopitelně jsem rozveseleného Laca upozornil na jeho omyl při nasměrování zbloudilého řidiče a žádal jsem ho, aby se za náklaďákem neprodleně rozběhl a opravil směr trasy dříve, než se automobil s návěsem zaklíní v úzké zákrutě kdysi Psí ulice. Laco však své zlomyslnosti považoval za výchovné: „Nemá hledět po prostitutkách, ale po směrovkách, alespoň se naučí couvat a příště mě už nebude obtěžovat dotazy!“ Tak nějak by zněla Lacova obhajoba po odstranění vulgarismů. Svůj žertík z kategorie šibeničního humoru dále zdokonaloval. U jiného náklaďáku přisedl k důvěřivému řidiči do kabiny s tím, že ho vyvede na správnou cestu z města. Až přišlo na couvání kolosu, tak Laco vysednul s cílem, že bude navádět couvajícího řidiče ukazováním, aby v úzkém prostoru o něco nezavadil. Pochopitelně, po vystoupení z kabiny Laco zmizel a řidič se od něj nikdy nedočkal nabídnuté pomoci. 

V okruhu Lacových známých se vyskytovaly nejrůznější profese, například veksláci, pracovníci velkoskladu s ovocem a zeleninou, celníci, důstojníci Pohraniční stráže, armády i tehdejší Veřejné bezpečnosti, také tam byli prodejci automobilů, stavebnin, elektroniky, řezníci, rybáři a podobně. Laco vždy přesně věděl, na koho se má obrátit, pokud někdo z pracovníků archivu projevil zájem o nějaké úzkoprofilové zboží. S vděčností jsme jeho služby využívali. Samozřejmě nešlo vždy jen o zprostředkování koupě automobilu, skromní archiváři byli stejně vděční za kilo, nanejvýš dvě kila mandarinek nebo pomerančů či banánů, které z dnešního pohledu tehdy zcela nepochopitelně náležely do velké skupiny nedostatkového zboží. 

Nepoučeným by se mohly některé z profesí Lacových známých zdát potřebám archivu příliš odtažité a pro jeho zdárný chod téměř nevyužitelné. Ale jak se ukázalo, každá z těchto profesí měla pro nás svou cenu. Stačilo, když celníci dostali nevšimné v podobě zahraničních cigaret nebo též úlitbu v markách či dolarech. Lepší však pro nás bylo, když na hranicích zabavili větší množství neprocleného zboží. O poznání slabší naději poskytovalo zadržení narušitelů. Tito nešťastníci toho sebou obvykle moc nenosili, přesto bývali také důsledně obráni. Co se už nevešlo do úředních seznamů celníků a pohraniční stráže, končilo většinou na černém trhu. Laco jako jediný ze zaměstnanců archivu měl schopnost na tento trh proniknout a do archivu pak podávat informace o pohybu a cenách zabavených komodit.

Při přísném hodnocení těchto naznačených aktivit mohl být Laco považován tak trochu za neřízenou střelu, je ale faktem, že ředitele výrazněji neohrožoval v jeho politické a konec konců ani v archivní kariéře. Pravda, Laco častěji figuroval v různých situacích, které ředitele poněkud iritovaly, jako na příklad kauza uhelná hora. Tento případ jsem vybral z mnoha jiných, neboť demonstruje Lacovo pracovní zaujetí i jeho morální kvality. Z Uhelných skladů tehdy dovezli uhlí. Topič Laco zrovna telefonicky hovořil s jednou ze svých milenek a tak jen z okna budovy číslo 7 ukázal na tak zvanou čtverku, kam mají s nákladem najet. Tak se stalo, že  před okno kotelny v archivní  budově číslo 4 vysypali plný náklaďák uhlí. To by samo o sobě ještě nebylo nic zlého. Uhlí jsme pro zdárný chod archivu  samozřejmě potřebovali, zejména v nadcházejícím zimním období. 

Potíž spočívala v tom, že obrovská halda uhlí dokonale zavalila průchod do domu pečovatelské služby, kterému jsme říkali domov důchodců. Byl situován v sousedství archivní čtverky a násypná okna její kotelny jako z udělání ústila do klenutého podloubí na konci prostorného dvora, kterým jako jediným  z průchodů mohli obyvatelé  domova důchodců vycházet a zase přicházet ze svých toulek po městě. Tedy mohli snad ještě několik okamžiků před tím, než jim cestu zatarasila již zmíněná fůra uhlí. Uhelná homole dosahovala v nejvyšším bodě dvou metrů výšky, po okrajích však představovala pouhý metr a třicet centimetrů. Pro úspěšné složení celé zásoby uhlí do sklepa kotelny chyběla maličkost, které si šofér Uhelných skladů ani jeho závozník včas nevšimli. Násypná okna kotelny zůstala zavřená pod mocnou vrstvou uhlí a v podstatě nikdo neuměl odhadnout, kde přesně se pod rozměrnou haldou nacházejí. 

Laco měl v popisu práce řidiče, topiče a údržbáře též sklízení uhlí, topení, vynášení popela a tak podobně. Topení mu ale moc nesedělo. Nejvíce miloval jízdy služebním vozidlem, které mu umožňovaly pohodlný a anonymní výběr pohledných stopařek, se kterými pak podle možností navazoval intimní styk. Pochopitelně výběr stopařek by byl v klenutých prostorách archivní kotelny velmi omezen. Tam Laco mohl potkat nanejvýš naši paní uklízečku, která byla sice hodná a pracovitá, ale tou dobou u nás už delší čas pracovala i po dosažení důchodového věku. Nelze se divit, že si tyto podzemní, namnoze zadýmené prostory Laco příliš neoblíbil a rád se povinností topiče alespoň na čas zbavoval. Každé ráno mě nebo i jiné kolegy upozorňoval: „Hoc tam ze tri kýble, tak v osem, až sa to trocha rozhorí, ja jedem kamsi se šéfem!“ Všichni jsme byli Lacovi vděční za osvobozující odvozy ředitele. Každý z pracovníků věděl, že to jinak nejde a rád pod kotle přiložil, jen aby z archivu nevyprchalo příslovečné teplo našeho druhého domova. 

Osmdesát metrických centů uhlí před kotelnou budovy číslo 4 byla však jiná kategorie kolegiální pomoci. Ta vyžadovala několikeré pracovní nářadí a také převlečení, které nebylo pohotově k dispozici. Ale i sám ředitel si vymínil, abychom úklid uhlí nechali na starost profesionálovi, tedy Lacovi. Ten si po obědě přišel vysypanou fůru osobně prohlédnout. Pronesl vzrušeně několik hodnocení týkajících se nadměrného množství paliva. Odsoudil předzásobení jako zbytečné s poukazem na předpověď mírné zimy. Navrhoval, aby si uhlí odklidil sám ředitel archivu, když si ho tak moudře objednal. Samozřejmě při tom užil množství vulgárních výrazů, které z úcty k laskavému čtenáři nemohu opakovat. Snad jen pro hrubou orientaci si dovolím citovat nejslušnější větu, která dolehla do mé laboratoře z jejího podzemí (přesto promiňte): „Jebemciboha, ktorý kokot zaonděný neotvoril té okna!!?“ S neuvěřitelně silnou hlasovou dispozicí zazněla tato Lacova otázka krátce poté, když seběhl po schodech do útrob kotelny. Pod staletým klenutím pak v souvislosti s osobou našeho ředitele hlasitým křikem  opakovaně vzpomínal na jedno z nejstarších ženských řemesel. Dvojslabičné vzývání ředitele archivu jako kněžky lásky ještě okrašloval zlidovělým názvem jednoho ze znaků prozrazujících ženské pohlaví. Po chvíli  připodobnil ředitele také k orgánu, jenž stál u zrodu falických symbolů. Byť slova prvně jmenované skupiny dávala poučenému zjevnou souvislost s oním prastarým řemeslem, pak později vyřčené slovo lopata nebo i lejno v jeho vulgární podobě se mi nedařilo s touto nejstarší profesí nějak logicky propojit. Problému jsem přišel na kloub, až když Laco vyšel z kotelny a v náručí svíral několik různě poškozených lopat. Povídal (promiňte): „Všetky stojijá za hovno!“ Po té lopaty vztekle  odhodil na zem s poznámkou, že jsou mu na nic, protože postrádají na konci držadlo v podobě křížku, protáčejí se a odpadávají z násady. 

Laco ovšem svůj postřeh, že lopaty jsou k nepotřebě, v tom místě, které jsem opsal spojením předložky na se slovem nic, ve skutečnosti vyjádřil dvouslabičným vulgarismem. Pochopení  správného významu tohoto Lacova sdělení, stejně jako mnoha jiných absurdních slovních spojení, vyžadovalo značnou schopnost abstraktního myšlení. Lacovo srovnání užitkové hodnoty opotřebené lopaty a třeba i méně opotřebeného zevního ženského rodidla by jistě bylo těžkým oříškem pro mnohé lingvisty. Nerad bych zdržoval tímto jazykovým problémem, ale připadá mi skutečně zajímavý. Tak  opravdu, jen v rychlosti uvedu alespoň jeden příklad. Řekněme, že erudovaný jazykovědec konečně rozluští uzlové písmo starých Peruánců. Tedy už dobře rozezná patrně větší uzel představující ženská zevní rodidla a také uzlík symbolizující lopatu. No, ale když nějaký indián před pěti tisíci lety zauzloval provázek ve spojení podobné tomu Lacovu, pak je vědec stejně v koncích. Musím se přiznat, že i já, kdybych nesloužil v armádě, kde se právě pomocí tohoto pejorativního názvu zevních rodidel ve spojení s předložkou na, označovalo kupodivu cokoliv nekvalitního, od uzlu na kravatě až po nepovedený oběd či večeři, sotva bych dokázal Lacovo hodnocení poškozených lopat významově správně vysvětlit. V průzkumné jednotce, ve které jsem sloužil, jsme byli ještě dále a zmíněný název zevních rodidel s předložkou do jsme zařazovali na konec každé věty místo tečky. Při verbálním projevu pak samozřejmě místo poklesnutí hlasem. Často se také stejného spojení užívalo jako příslovečného určení místa, ve smyslu odkazu, kam má dotyčný kolega nebo i nadřízený jít. Slováci samozřejmě neříkali jdi do…!, nýbrž choc do…! To tedy jen tak na okraj. 

Malý exkurs do vojenského jazyka nás jistě ubezpečil, že s Lacovými lopatami nebylo všechno v úplném pořádku. Ale i přes tento handicap v podobě nevyhovujících pracovních nástrojů se Laco snažil odházet uhlí v předpokládaném místě násypného okna. Otevření alespoň jednoho okna kotelny bylo úhelným kamenem v pokračování celého dalšího procesu sklízení uhlí. Jedině otevřené okno  otevíralo možnost házet uhlí přímo do poloprázdné uhelny. Okna se ovšem otevírala směrem do dvora, tedy v našem konkrétním případě do prostoru pod navršenou hromadou uhlí. To byla dost nepříjemná komplikace, vyžadující odstranění značného množství uhlí také podél celé dráhy otevíraného okenního křídla. Laco předpokládal, že hledané okno je zhruba ve středu šíře uhelné laviny přilehlé ke zdi archivní budovy. Veden snahou co nejdříve okénko uhelny odkrýt, zběsile píchal rozkvedlanou lopatou seshora do uhelných kvantlíků. Obtížnost tohoto úkonu je čtenáři prakticky nesdělitelná, pokud ovšem sám nemá osobní zkušenost s tímto pracovním postupem. Domnívám se však, že takových čtenářů bude jen velmi málo, neboť většina upřednostňuje nabírání uhlí na lopatu pokud možno od spodu, nejlépe z tvrdého podkladu. Laco se vskutku hodně snažil, ale nebylo mu to příliš platné. Geometrie uhelné hromady působila  opakované sesuvy, okamžitě vyplňující depresi, kterou Laco pracně vyhloubil ve snaze proniknout k předpokládanému okénku. Tato sisyfovská práce ještě více popudila již tak silně rozzlobeného topiče. Pochopitelně Laco hlasitě komentoval každý z dílčích sesuvů sérií nepublikovatelných postřehů. Po několika marných pokusech však pochopil, že odhazované uhlí nelze ukládat na vrchol uhelné pyramidy, neboť se tím násobí frekvence sesuvů. Rozhodl se tedy přebytečné uhlí rozptýlit po dvoře, čímž zvětšil základovou plochu uhelné hromady a zakutálenými kousky uhlí vytvořil na podlaze dvora množství záludných překážek, ideálních pro zranění méně ostražitých obyvatel domova důchodců. Touto vysilující metodou se Lacovi opravdu podařilo vytvořit v hromadě uhlí otvor, vedený těsně při zdi archivní budovy a sahající až k betonovému podkladu uhelné laviny. Nicméně okénko určené ke vhazování uhlí tato ověřovací sonda minula. Byla to ona příslovečná poslední kapka, jejíž zásluhou přetekl pohár Lacovy trpělivosti. Démonickou silou přerazil násadu jediné dosud funkční lopaty a s mnoha, ale opravdu s mnoha nevybíravými slovy doporučil zde nepřítomnému řediteli, aby si uhlí sklidil sám, popřípadě i s těmi mužskými pohlavími z Uhelných skladů. Tímto návrhem Laco poněkud předčasně ukončil čtvrteční pracovní směnu. Když jsme ho spatřili umouněného, upoceného a řekněme i rozezleného, měli jsme za to, že uhlí již odklidil a jde si domů po zásluze odpočinout. 

Proto mě trochu překvapilo, když jsem druhý den v pátek k polednímu zhlédl oknem své reprodukční pracovny obraz podobný fotografii zástupu zlatokopů překonávajících horský průsmyk v době zlaté horečky na Aljašce. Nebyli to však zlatokopové, ale staroušci z domova důchodců, co vystupovali po příkré vrstevnici neodklizené hory archivního uhlí, dle možnosti jistíce jeden druhého. Jak se jim uhlí sesouvalo pod nohama, tak často ten, kdo již téměř stanul na vrcholu, skončil i se svými druhy na úpatí uhelného zátarasu. Proti nim padali ti šťastnější, co se jim již jednou podařilo horu přelézt a nyní se vraceli toutéž cestou, ale už s bandaskami plnými polévek, omáček a knedlíků. Uhelná hora pomalu měnila barvu v důsledku rozlitých koprových omáček, nudlových polévek i levných moučníků. A co horšího, voňavé tratoliště znehodnocených pokrmů přivábilo na uhelnou horu smečku toulavých psů. Byli sice jen dva, ale i v této neúplné sestavě stačili vyděsit uválené babičky hltavým chlamstáním jejich rozlitých obědů. Lité šelmy ve skutečnosti nebyly nijak zvlášť lité, kroutily přátelsky ocásky a loudily po staroušcích zbytky jídla, které podle psího neomylného čichu ulpívalo stále ještě v několika jídlonosičích. Náhlá přítulnost cizích zvířat přiměla babičky, aby se raději spasily útěkem do bezpečí svého důchodcovského domova. Opuštění pejsci během krátké chvíle vyňuchali poslední zbytky v uhlí rozlitých obědů a při tom pravděpodobně pozřeli i několik kilogramů navoněného archivního uhlí. Pak na výsost spokojení odběhli po svých toulavých stezkách. 

Co se dělo na uhelné hoře v sobotu a v neděli, opravdu nevím. Ošetřovatelky z domova důchodců na mé zvídavé otázky odpovídaly výhradně ostrými výtkami, jako bych já byl tím strůjcem podlého a neetického uhelného útoku na bezbranné staroušky. Podle vyšlapané pěšiny zařízlé do temena uhelné hory jsem v pondělí ráno usoudil, že provoz v domově důchodců přes víkend nepolevil, spíše naopak. O víkendech totiž přicházelo do domova nejvíce návštěv z řad příbuzných a známých. Bylo už krátce po osmé ranní, když to na uhelné hoře zarachotilo, jako by se tam vyklápěla další fůra uhlí. Proto jsem se v duchu počal strachovat o Lacovo zdraví. Již ve čtvrtek si po neúspěšné sondáži k násypnému okénku stěžoval na bolesti v zádech. Navíc stávající zásoba uhlí ve dvoře se mi zdála už dostatečná. 

Proto se mi ulevilo, když jsem pohledem z okna zahlédl šéfovou domova důchodců, která se zjevně opozdila a příchod na pracoviště si urychlila skluzem z uhelné hory pomocí svých rozměrných hýždí. Dovozuji tak z toho, že soudružka před oknem mé reprodukční pracovny pozvedla sukni a druhou rukou pátrala v poměrně teplých spodních kalhotkách, které byly právě v zadní části znečištěny uhelným prachem. Vzhledem k modelu odhaleného spodního prádla mi bylo jasné, že tak soudružka vedoucí nečiní z nedostatku ostychu, nebo snad z nějakých zavrženíhodných pohnutek. Byla členkou strany a v jejím důchodovém věku jistě věděla, co se na zasloužilou soudružku sluší. Po chvíli pátrání v těch nejintimnějších partiích těla vytáhla ruku a vztekle praštila kouskem černého zlata o zem. Jen co se trošku upravila, hned se otočila a velmi energicky vykročila zpět po příkrém svahu uhelné hory. Mocné záběry jejích nohou uvolňovaly další a další laviny, po nichž soudružka s křikem a v ponižujícím předklonu sjížděla opět dolů. 

Její úsilí živené zlobou slavilo úspěch. Asi po pěti minutách pokořila uhelnou horu a udýchaná stanula v prvním patře budovy číslo 7, před samotným ředitelem archivu. Podle svědectví kolegyň se vzájemná debata plně rozvinula až po příchodu Laca, jehož přítomnost si šéf poměrně hlasitě vyžádal. Již tu padla zmínka o Lacově famosní schopnosti střelhbitě vymýšlet věrohodné výmluvy. Hravě se obhájil nejen pomocí zasypaných oken, zlomených lopat, neodkladnými služebními cestami, ale též vážným úmyslem sklidit uhlí přes víkend s pomocí kamarádů. Bohužel mu v tom zabránilo vážné onemocnění dětí, se kterými musel do dětské nemocnice, kde je celý den lékaři pozorovali. A v neděli se musel věnovat návštěvě ze Slovenska, hned v pondělí ráno šel o šesté koupit novou lopatu, ale v železářství otevírají až v osm. Soudružka se tak trochu zastyděla, když zjistila, že soudruh Laco měl tolik práce a ještě i nemocné děti. Byla již téměř klidná, když spolu s Lacem a ředitelem archivu stanuli před uhelnou horou. Vedoucí domova prosila Laca, aby u stěny odházel jen docela úzkou chodbičku, kterou by mohli staříčci projít s obědem. Ředitel vyšel soudružce vedoucí v ústrety velkorysým gestem, že Laco uklidí všechno uhlí, a to ještě dnes, tedy v pondělí. 

S podáním rukou a mnoha vzájemnými omluvami se vedení obou institucí rozešlo a vše nasvědčovalo smírnému konci celé kauzy. Kolem desáté už stál Laco pod uhelnou horou vybaven zbrusu novou lopatou, pracovními rukavicemi i respirátorem, který mu vyčníval z kapsy. A hned po půlhodinovém vyměřování přesné polohy zasypaných oken bylo možno uslyšet charakteristické štěrchání lopaty. Ale ani s novou lopatou nebylo snadné okénko uhelny odhalit. Dílčí neúspěchy Laca pochopitelně stále víc rozlaďovaly. Šéfův slib sklidit uhelnou horu během jednoho pondělku se Lacovi zdál hodně ukvapený. Při úvahách o šéfových ředitelských schopnostech v něm počala doutnat zášť, která tu a tam vyšlehla plamínkem nechutných přirovnání. Častěji přerušované pracovní zvuky Lacovy lopaty vylákaly před dveře domova důchodců soudružku vedoucí a spolu s ní i dvě zvědavé ošetřovatelky. „Vidíte, jak vám to pěkně jde, co pak to tak nemohlo jít hned a bez křiku? Alespoň tu chodbičku udělejte, prosím, ať si mohou dojít dědoušci k obědu!“ prosila soudružka. Laco jen něco zabručel a dál hledal ztracené okénko uhelny. Energicky zarážel lopatu se shora do uhelné masy a po kouscích rozšiřoval hloubenou sondu k vytouženému oknu. S použitím této technologie mu tak samozřejmě na lopatě ulpívalo jen něco málo uhelných kvantlíků, které Laco s rozmachem odhazoval daleko do dvora. „Ale poslouchejte, nerozhazujte to uhlí po celém dvoře, ještě si na něm některá babička zlomí nohu!“ upozorňovala starostlivě vedoucí domova. Laco dělal, že neslyší. 

Zlost v něm ale silněji a silněji bobtnala. Expanze zloby se v Lacově mysli nyní více přelévala z prostoru vyhrazeného řediteli archivu do míst narychlo vyšetřených pro soudružku vedoucí domova důchodců. Z Lacova hlediska to byla příčina jeho současných nesnází. Zbytečně si šla stěžovat řediteli archivu, který si pak vymyslel tuto cypovinu s úklidem uhlí. Soudružka ovšem nic zlého netušila a možná i bez zlého úmyslu Laca dále poštívala: „Naberte si toho uhlí pořádně! Ne takovou trošku, kterou by unesl vrabec na ocase! S takovou to budete dělat do vánoc!“ Na ta slova Laco konečně zareagoval a jak již o jeho jazykových schopnostech byla řeč, tentokrát oslovil soudružku vedoucí docela slušnou, no, spíše spisovnou češtinou: „Zalez, ty vydro stará, než tě tou lopatou rozmažu po zdech budovy!“ Pro přítomné podřízené ošetřovatelky bylo Lacovo osočení soudružky vedoucí příjemným překvapením, při kterém se dusivě bránily úsměvu. S opačnými pocity ho samozřejmě vyslechla samotná vedoucí. Byla to silná osobnost, která hravě rovnala časté rozepře mezi chovanci domova. Z moci úřední hlasitě kárala i opozdilé příchody listonoše a pro ošetřovatelky neměla prý krom výtek slova uznání. Některé babičky si dokonce myslely, že je to čarodějnice spojená s ďáblem, neboť jim odebírala růžence, zakazovala modlitby a nutila k návštěvám i poslechu ateistických přednášek. To pochopitelně mohly být jen pomluvy, ale stranickou výchovu dědečků a babiček potvrzovaly i výpovědi soudružky kanovníkové, která se jim duchovní újmu snažila odčinit. Zkrátka, vedoucí byla energická žena, od které její podřízené očekávaly velmi údernou reakci na Lacovy invektivy. Ale opak byl pravdou. Soudružka vedoucí se pod nečekaně urážlivou odpovědí téměř zlomila. S pláčem se pokusila čelit Lacovi otázkou: „Jak mi to tak škaredě můžete říct? Vždyť já bych mohla být vaší maminkou!“ Nato Laco, stále ozbrojený lopatou, zhnuseně odvětil: „Já, já mít matku takovou prostitutku jako jste vy, tak se jdu ihned oběsit!“ Bylo obdivuhodné, jak Laco ve svém hněvu dokázal spisovnou češtinou soudružku vedoucí tak dokonale urazit. Slušnou tedy až na jedno slovo, které jsem tu nahradil významově stejným, leč přeci jen knižním výrazem. Pro slzy v očích již téměř nevidomou vedoucí odvedly ošetřovatelky ze zápraží do útrob domova. Pohana, kterou ji Laco před podřízenými veřejně uštědřil, ji na několik dní uvěznila v její kanceláři.

 Laco, sice nikoliv v poklidu, ale v opakovaných záchvatech zloby, slavnostně odklidil uhelnou horu do sklepení uhelny. Na celou kauzu se v archivu pomalu zapomnělo. Nezapomenula však soudružka vedoucí, která si na hrubost pracovníka archivu stěžovala na městském výboru KSČ a také u soudruha předsedy MěNV. Samozřejmě, že následovalo pozvání dr. Emila Kordiovského k představitelům strany a města, kde musel ředitel vyčerpat celou svou zásobu rétorického umění, než se mu podařilo Lacovo jednání uspokojivě vysvětlit. Je zajímavé, že Lacovy prohřešky se na pracovišti archivu přijímaly s velkým pochopením, zatímco mé většinou nechtěné prostořekosti přiváděly ředitele přímo do zlostné extáze.