Václav Hortvík
Paměti veselého archiváře

Dennerova veduta Mikulova (těsně před r. 1673).


15. Jak PhDr. Emil Kordiovský vykonal během jednoho dne dvakrát pouť na Svatý kopeček

K povznesené duchovní náladě navozené předchozím vyprávěním bude možná vhodné pokračovat nevšední zápletkou, která přiměla PhDr. Emila Kordiovského vystoupat během jednoho dne a v rozpětí jen několika málo hodin dvakrát na vrchol zdejšího Svatého kopečku. Šéfův sportovní výkon byl o to pozoruhodnější, neboť se nikdy před tím, ba ani potom, o výstup na Svatý kopeček nepokusil. Příležitostí k takové náročné vycházce měl nepochybně dostatek. V té době už působil patnáct let ve funkci ředitele mikulovského archivu. Tuto úchvatnou dominantu města s poutním kostelem sv. Šebestiána na samém vrcholku vápencového bradla přitom denně vídal z oken badatelny archivu. Vrcholek kopce se prakticky v každém ročním období hemžil zvědavými turisty. Také většinu našich badatelů, zvaných i nezvaných hostů archivu, vyprovokoval tento mimořádný přírodní útvar k neodkladnému výstupu. Svůdná scenérie bizarních skal z jurského vápence, zdobená svéráznou barokní architekturou, však nechávala našeho ředitele dlouhá léta naprosto lhostejným.

Až jednou. Předesílám, že důvodem jeho dvakrát opakovaného výstupu na svatou horu nebylo nějaké kajícné pokání, jak tomu u takto vysilujících poutí obvykle bývá. Zcela jistě by od této nepohodlné cesty upustil i tentokrát, leč do kopce ho vyhnal vědecký zájem. Pracoval zrovna na podrobnější stati týkající se staveb na Svatém kopečku, a jak už to tak bývá, nalezl v pramenech řadu nejasností a nepřesností. Nesouhlasil mu počet kaplí, nebylo zřejmé, komu jsou zasvěceny a které z nich pamatují dobu kardinála Dietrichsteina, nebo zda jsou již pouhými replikami z poloviny 19. století. Křížová cesta, jak se tady obecně říká řetězci kaplí na Svatém kopečku, je jakýmsi kompromisem dnes užívaných námětů Kristovy cesty na Golgotu a původních pašijových zastavení z počátku 17. století, kdy ještě nebylo vývojem pevně ustáleno všech čtrnáct témat jednotlivých zastavení, jak je známe z obrazů současných kostelů. V Mikulově tak máme namísto oficiálních čtrnácti zastavení hned šestnáct staveb, z nichž mnohé už nesouhlasí s textem dnešního obřadu křížové cesty. Rozluštit tento rébus je při absenci uměleckého vybavení kaplí a torzovitosti písemných pramenů značně komplikované.

„Mají v tom bordel,“ pravil šéf rozzlobeně, když rozrazil dveře mé pracovny. Kde by mne napadlo, že nepořádkem míní retrospektivní anály zdejší kapituly, sepsané proboštem Korberem počátkem 19. století! Předpokládal jsem, že oním bordelem kritizuje obvyklé nedostatky v archivních depozitářích, které byly ředitelovým příkazem svěřeny do péče jednotlivým archivářům. Proto jsem si oddechl, když mi šéf poručil vzít fotoaparát a vypravit se s ním do strmého kopce nad městem a tam dokumentovat sochařskou výzdobu jednotlivých kaplí, aby pak mohl v klidu nad snímky plastik luštit témata vyobrazení a podle případných atributů světců pak určit zasvěcení příslušných staveb. Namítal jsem sice, že většina kaplí je zásluhou snaživých vandalů dávno vybývaná a nebude tedy možné podle fotografií cokoliv určit. Ředitel mi samozřejmě nevěřil. Na kopečku ještě nikdy nebyl, a tak se domníval, že jsou to jen výmluvy, protože se mi nechce šlapat do kopce, a ke všemu ještě odmlouvám. Aby mne vytrestal, rozšířil svůj okruh zájmů ještě na kampanilu a kostel sv. Šebestiána, ke kterému mám okamžitě u kanovníků v sousedství obstarat klíče. „Klíče jsou ale až na proboštství,“ pravil jsem s jistotou a také nadřízenému doporučil, aby si pro ně došel se mnou, že pan probošt nabízí hostům skvělou meruňkovici. Trvalý zájem o podobné tekutiny mají chlapi na Moravě už tak nějak vrozen. Dr. Kordiovský, původem z Klobouk, pochopitelně nebyl výjimkou. Proto mě popoháněl k rychlému odchodu.

Popadl jsem poměrně útlou brašnu s aparátem, vtěsnal do ní desítku kinofilmů a s obtížemi vecpal do brašny dvoustovku zoom pro případ, že ředitel ukáže na nějakou plastiku či jiný architektonický detail někde ve výšce. S naditou brašnou drahé optiky a ředitelem po boku jsem spěchal za proboštem pro klíče. Rád jsem na proboštství chodíval. Pan probošt nebyl žádné béčko. Jeho kancelář byla lemována bohatou příruční knihovnou s knihami v kožených převazbách z poloviny 18. století. V knihovně byla spousta rukopisů a nejméně tucet inkunábulí. Už sama tato knihovna mě vždycky uváděla do transu. Podstatně větší knihovnu však pan probošt uchovával ve své hlavě. Nosil tak neustále při ruce skutečně rozsáhlou vědeckou encyklopedii, ve které uměl střelhbitě listovat. Pro běžné archiváře, ale troufám i pro renomované historiky představoval skutečnou studnici moudrosti. Ovládal všechno, co jsme mohli ke své práci potřebovat. Od církevního práva až po zvyky raných křesťanů. Vyznal se v symbolice opěrných prvků církevní architektury, uměl vysvětlit všechny záhady v křesťanském nebo i židovském ritu, o řečtině, latině, italštině, němčině a angličtině ani nemluvě. Ke každému politickému tématu pohotově odříkal několik příhodných veršů ze Starého či Nového zákona a vychrlil k tomu nejméně pět citátů klasiků světové literatury, které obvykle pronášel v originálním jazyce. Mnohé jejich překlady jsem si musel vyžádat, neboť dobrosrdečný pan probošt si neuvědomoval, že by vůbec někdo mohl být tak katastrofálně nevzdělaný jako já. Často mě při takových debatách napadalo, kde asi čerpal své informace náš soudruh učitel, který nám ve škole nutil představu, že představitelé katolické církve jsou nevzdělaní a zaostalí tmáři.

Mikulov měl i v dobách totality na vzdělané probošty štěstí. Možná to bylo tím, že probošty do úřadu nenavrhoval okresní církevní tajemník, ale mohl tak učinit jedině papež. Teprve na základě papežského rozhodnutí směl být mikulovský probošt biskupem instalován. Náš pan probošt měl řadu titulů a funkcí. Byl knězem a děkanem mikulovským, arciknězem a vikářem břeclavským, apoštolským protonotářem a také Ochráncem spravedlnosti diecézního církevního soudu. Teologická studia zakončil v Římě v roce 1944 doktorátem Magna cum laude. Stal se pak vojenským duchovním československé armády v Anglii, kde mimo jiné zpovídal, těšil a bohužel též pohřbíval i chlapce 311. stíhací perutě. Jeho účast v zahraničním odboji byla o pár let později hodnocena jako neodpustitelná chyba, za kterou v letech 1951 až 1960 pykal v káznicích ve Valdicích, Jáchymově, Leopoldově a také na Mírově. K nápravě mu pouhých devět let vězení pochopitelně nemohlo stačit, a tak se ještě dalších sedm let musel napravovat manuální prací jako pomocný stavební dělník. Zmínku o této životní univerzitě“ uvádím k snazšímu pochopení širokého vějíře konverzačních témat, která bylo možné s panem proboštem rozvinout. Debatovali jsme často o válečných  poměrech v Anglii, o slabinách liberátorů a jejich psychicky exponovaných posádek. Vyznal se obstojně ve stinných zákoutích lidských duší. V žalářích potají zpovídal vrahy, ale uměl poradit též vězňům při návratu do společnosti a později též podobně postiženým narkomanům, alkoholikům, bezdomovcům či jiným menšinám, co si na jeho faru navykli spíše chodit pro peníze než pro duchovní útěchu. Jsem přesvědčen, že všem poradil stejně dobře jako obyčejnému archiváři, kterému zrovna vrtalo hlavou, proč piscíny velkomoravských kostelů bývají lokovány jižním směrem ve vzdálenosti 15 metrů od křestního chrámu.

Pan probošt byl typickým vědcem. Jeho kázání pro přemíru odborné terminologie připadala laikům těžká a nezáživná. Byl vysoké, štíhlé, atletické postavy. Kráčel vždy vzpřímeně, a pokud jste ho potkávali jenom na ulici, působil suchým dojmem askety. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Pokud si dobře pamatuji, při každé návštěvě se usmíval úplně stejně jako tibetský dalajláma a přesně tak se uměl i pochechtávat třeba svým narážkám na ostražitost režimu, který starostlivě dbal, aby se pan probošt zase nenamočil do nějakého maléru. Poznal jsem se s ním v roce 1971, krátce po jeho nástupu v Mikulově. Návštěvy u něj bylo však dobré rozumně plánovat, protože se většinou šíleně protahovaly. Nebyly to však chvíle nijak nepříjemné. O vzorný chod proboštství se starala buňka řádových sester. Sestřičky soustavně číhaly na hosty s nějakým překvapivě dobrým pohoštěním. Například ke kávě uměly připravit znamenitý ořechový závin, který byl tak plný nádivky, že se musel ujídat lžičkou jako dortový zákusek. Pan probošt měl také svou představu o dobrém pohoštění, které se sice nemuselo na talíři odkrajovat lžičkou, ale neobešlo se bez pohárku.

No, a s touto vizí milého pohoštění jsme spolu s ředitelem zazvonili u dveří proboštství. Ovšem hned po jejich otevření se nám dostalo nepříjemného zklamání. Místo probošta nás uvítala řádová sestřička: „Pan probošt má návštěvu, já vás hned ohlásím, jen mi prosím řekněte, v jaké jdete věci,“ pobídla nás vlídně jeptiška. „Potřebujeme klíče od Šebestiána,“ pohrozil s ředitelskou samozřejmostí šéf. A opravdu, během chvilky vyšel na chodbu usměvavý pan probošt a rozměrné klíče od kostela již držel v ruce. Vysvětlili jsme mu, o co jde. Probošt nám nabídl, abychom se zatím posadili, že bude za čtvrt hodiny volný a pak si můžeme o stavbách na Svatém kopečku popovídat. Čtvrthodina však byla pro dr. Emila Kordiovského nepřijatelná ztráta času. Neochvějně věřil své strategii výzkumu, a proto se hned sápal po klíčích, cinkajících v rukou duchovního. Probošt se na šéfa přátelsky usmál, avšak jeho ruka s klíči vykonala zpětný pohyb, připomínající tak trochu dětskou hru na rybička uplavala. Ke svému zamítavému gestu připojil ještě omluvný komentář: „Ne, pane doktore, Václav. Václav je naprosto spolehlivý, on to tam dobře zná!“ Po těchto slovech mi pan probošt obřadně předal dva historické klíče od kostela sv. Šebestiána.

Překvapeného šéfa se proboštova nedůvěra hluboce dotkla. V ředitelových očích se zračila uražená ješitnost, přes kterou se ven prodíraly plamínky nasupených myšlenek: „Takový neomalený projev nedůvěry! A zrovna před tak poťouchlým podřízeným, který tu trapnou ředitelovu pohanu zaručeně rozkecá po celém archivu!“ Pan probošt to s předáním klíčů však nemyslel nikterak zle a už vůbec ne urážlivě. Chtěl jenom ředitele uchránit před nesnadnou manipulací s hradbovými zámky historických dveří a stejně starým systémem zabezpečení kostelních vrat, která byla zajištěna zevnitř, prostřednictvím tří těžkých dubových trámů. Proces otevírání kostela byl opravdu komplikovaný a bez názorných ukázek prakticky nesdělitelný. Složitost toto úkonu proto pan probošt naznačil pouze ve zkratce svým ujištěním, že „on (tedy já) to tam dobře zná“. A rozhodně nelhal, skutečně jsem ten rafinovaný systém zajištění kostelních dveří i jejich odjištění znal. Při opravách jsem totiž do toho kostela na vrcholu kopce vozil stavební materiál, barvy, laky, zkrátka všechno, co brigádníci potřebovali a muselo se před zloději uzamknout v kostele. Kanovníkům kapituly se už nedostávalo té správné řidičské razance, kterou bylo třeba užít s plně naloženým vozem ve strmém stoupání. Děsila je cesta do vrchu po mokré trávě a hladkém kamení. To všechno mě naopak velmi bavilo, a protože archiv sídlil v té době v kanovnických rezidencích, byl jsem prvním na řadě, na koho se ustaraní duchovní obrátili o pomoc. Protože se pan kanovník vzdal místa spolujezdce hned po mém prvním závodu do  vrchu s  odůvodněním, že kněžské poslání mu nedovoluje cestovat do chrámu se satanášem po boku, musel jsem si technologii otevírání a také bezpečného uzavírání kostelních vrat dokonale osvojit. Přesně těmito argumenty jsem celou cestu z proboštství až k úpatí Svatého kopečku konejšil ředitelovu zlobu, kterou v něm zažehla ponižující nedůvěra při předávání klíčů. Asi po kilometru rychlé chůze jsem si naivně myslel, že se šéf na probošta už tolik nezlobí. Ale mýlil jsem se. Proboštovo znevážení jeho věhlasné ředitelské autority v sobě stále dusil. Ještě během stoupání k první kapličce si přepočítával, kolik mu již bylo od archivu svěřeno klíčů, a to ne nějakých ledajakých: „Dva od trezorové místnosti, dva od pancéřové skříně, jeden od hlavního vchodu do budovy číslo sedm, další od šestky a také od mříží ke schodišti, dva od čtverky…“ Ale to už jeho mysl upoutala první kaple a v ní socha zubožené světice. Šéf soustředěně prohlížel plastiku z různých zorných úhlů. Stoupal si při tom na špičky, dřepal i poklekával, aby vzápětí propadl záchvatu neovladatelného rozhořčení (promiňte prosím): „Kurva, jak mám určit, jaký atribut ta ženská držela, když má obě ruce uražené a jejich torza jsou dávno někde v prdeli!!“

Byla to opravdu svérázná pouť na Svatý kopeček. U každého dalšího zastavení na místo tichých modliteb ředitel jen hlasitě klel na adresu přičinlivých vandalů. V lesním úseku cesty, kde nás nebylo ještě odnikud vidět, možná nebudilo šéfovo rozhořčení větší pozornost. Hůře však tomu bylo ve stoupání cesty otevřeným svahem, kdy se ředitelova nevole rozšířila i na sálající paprsky žhavého červencového slunce a na kaskády uhlazeného rozpáleného kamení, které bylo třeba v jednom kuse překonávat. V potu tváře jsme doklopýtali k desáté kapli, patrné už na vedutách z roku 1673. Tato dobová vyobrazení dávala řediteli určitou naději, že desátá kaple nepatří do řady rekonstrukcí probošta Bartensteina z let 1862 až 1863, který obnovil a rozšířil původní pašijová zastavení, zchátralá následkem staletého zanedbání údržby v důsledku josefínských reforem, vyhlášených v roce 1768. Samozřejmě, že i tato kaple postrádala jakoukoliv sochařskou či malířskou výzdobu, po níž šéf tak netrpělivě prahnul. Opakovaná absence plastik s adresnými atributy, zjištěná také u této desáté kapličky, šéfa schváceného namáhavým výstupem opravdu velmi rozzlobila (promiňte mi však): „Já se tady na to možu vysrat!!“ proťal jeho rozhořčený výkřik posvátné ticho kalvárie a nejméně třikrát v rychlém sledu opakovala poslední slabiku šéfova zlostného povzdechu ozvěna z prázdného interiéru kaple. Tato překvapivá mluva bezbranné kaple vzbudila zbožný údiv u nedaleké skupiny turistů. Domnívám se, že šéf patrně vůbec neuvažoval o okamžité defekaci v prostoru prázdné svatyně. Jeho poněkud abstraktní věta vyjadřovala nejspíš jen marnost celého jeho lopotného snažení, něco ve smyslu nemá to cenu, nebo je to beznadějné, proto tady končíme.

Ovšem přítomní turisté vyhodnotili šéfovo rozhodnutí jako projev nepřípustného vandalství a od té chvíle na nás pohlíželi úkosem. Z opovržlivých pohledů výletníků bylo zjevné, že řediteli archivu již připisují také autorství exkrementů zdobících útroby níže položených sakrálních objektů. Cítil jsem v zádech, jak námi tito lidé bytostně pohrdají. Totiž, už samotné šéfovo detailní prohlížení kaplí mohlo vzbudit jejich nelibost. Vymykalo se běžnému zájmu obyčejných turistů. Proto nás již delší dobu všichni ostře sledovali, zejména když se šéf snažil cloumáním uvolnit kované mříže kaplí, aby mohl nahlédnout do skrytých zákoutí jejich interiérů, nebo když jsme podobným cloumavým způsobem otevírali starobylý zámek u dveří kostela sv. Šebestiána. Zášť podezíravých turistů vyvrcholila ihned poté, co jsme vnikli do chrámu a prudce za sebou uzavřeli vrata. „Okamžitě otevřete!! Pusťte nás dovnitř, zloději!!“ ozývaly se zvenčí nespokojené hlasy. Násilníci se tlučením na chrámové dveře čím dál vehementněji dožadovali vstupu do čerstvě opravené svatyně. Samozřejmě, že jsme dovnitř nikoho z těchto nebezpečných zvědavců nevpustili. V bezpečí kostela jsme jen s obavami naslouchali výhrůžkám rozvášněné skupiny, hlučící před vchodem. Pro jistotu jsme ani nedutali. Pracovali jsme naprosto tiše. Ředitel dokonce upustil od řízných povelů a jen rukou mi ukazoval, co všechno si přeje nafotit. Naštěstí dokumentace i poměrně chudého inventáře kostela trvala přeci jen delší dobu, než tomu bylo u prázdných kaplí. K mému potěšení se neodbytní turisté po dobu marného čekání před dveřmi kostela unavili a stačili se rozptýlit po protáhlém temeni Svatého kopečku, takže jsme při odchodu mohli svatyni bez konfliktů zabezpečit a uzamknout. Přesto jsme k prohlídce dalších staveb přistupovali velmi obezřetně, jako zvědové na nepřátelském území. 

Plížením a přískoky jsme dospěli až k Božímu hrobu. Tato značně zchátralá kaple byla zcela identická s její nepoměrně zachovalejší kolegyní stojící poblíž Krakova, na vrcholku šíleně strmé Kalwarie Zębrzydowské. Souvislost mezi těmito stavbami byla sice evidentní, ale nemohli jsme se shodnout, zda by počátkem 17. století byl ochoten vlašský architekt Poul Boudarth svou práci hned opakovat a trmácet kvůli této nevelké kapli až k nám do Mikulova. Nezodpovězených otázek bylo mnohem více než před výstupem na posvátnou horu. Ředitel neskrýval zklamání nad neúspěšnou a navíc vysilující výpravou. Náladu mu nezlepšila ani má připomínka, že jsem negativní výsledek cesty už ráno předpokládal a předem ho na takovou možnost upozorňoval. Neodpustil jsem si také podotknout, že mi nevěřil a ještě mě osočil z neochoty plnit jeho příkazy. Po krátké debatě jsme již značně utrmáceni častými přískoky opatrně vykročili na zpáteční cestu k archivu. Avšak kouzelné panoráma historického města zapříčinilo, že jsme se na chvíli usadili do trávy na příkrém srázu, těsně pod vrcholem kopce. Snili jsme představami dávných dějů, které se v kamenných zdech města hluboko pod námi odehrávaly během uplynulých staletí. Užíval jsem si té vzácné vyhlídky na historické jádro města. Nedalo mi to a pořídil jsem si několik snímků Mikulova a také detaily zámku, kostela sv. Václava a dochovaných částí městských hradeb. Pak jsem fotoaparát s teleobjektivem pečlivě upěchoval v brašně přeplněné svitky filmů. Úplně nahoru jsem pak položil kostelní klíče. Byly tak veliké, že z každé strany pod víkem brašny vyčnívaly, což nedovolovalo uzavřít tašku okružním zipem. Dokonce se mi nepodařilo dopnout ani přezku bezpečnostního pásu, který zajišťoval brašnu před nežádoucím otevřením. Co naplat, řekl jsem si, budu muset cestou víko jistit rukou. Odložil jsem ten drahý vytapecírovaný uzlík vedle sebe do trávy a vleže se kochal překrásnou vyhlídkou. Svažitost kopce tu byla srovnatelná se sklonem střechy horské chaty, a tak poloha náramně vyhovovala také šéfovým pozorováním. Ten se celou dobu soustředěně snažil odhalit některého z pracovníků archivu, jak se v pracovní době potuluje po náměstí. Dlouho se mu však nedařilo nikoho z podřízených přistihnout. Najednou se prudce vzpřímil a vítězoslavně vykřikl: „To je Jana, kača jedna!, rychle, podej sem aparát s teleobjektivem!!“  

Hned jsem vytušil, jak by proti mně mohlo takové kompromitující foto naši sličnou konzervátorku popudit. Sáhl jsem po řemeni od brašny s úmyslem nenápadně přepnout objektiv fotoaparátu do režimu makro, aby na vzdálenou Janku šéf nemohl doostřit. Stalo se však něco naprosto nečekaného. Obézní taška s aparátem se z ničeho nic sama rozkutálela dolů prudkým svahem. Hrůzou se mi zatmělo v očích. Bez rozmýšlení jsem dlouhým skokem následoval koulející se brašnu. Nic jsem při tom nedbal na tvrdost kamenitého povrchu Svatého kopečku. Odvážnou robinzonádou jsem brašnu sice zachytil, ovšem nečekal jsem, že spolu s ní budu po svahu dolů dál válet sudy. Samozřejmě, krkolomná salta jsem brzdil, čím se dalo. Hodně mi pomohl až zákrsek borovice, který mne pevně ovinul. Jenom co jsem se vymanil z nepříjemného pichlavého objetí, okamžitě jsem zkontroloval obsah brašny. Naštěstí byl fotoaparát i teleobjektiv v naprostém pořádku. Přístroje byly totiž tak na těsno uloženy v polstrované brašně, že ani při hrozivých kotoulech nemohly samovolně vypadnout. Vydrápal jsem se zpět k řediteli, který se více než o mé zdraví zajímal o stav fotografické techniky. Prudce uchopil fotoaparát s dlouhým ohniskem a ostřížím zrakem sledoval v hledáčku zvětšený obraz náměstí. Jana už tam nebyla. To samozřejmě šéfa dopálilo. Zlepšení nálady mu přivodily až mé krvácející oděrky. Musel jsem vyslechnout káravé poučení, jak mám správně a hlavně bez pracovních úrazů pečovat o svěřený státní majetek. Také mne ujistil, že skutečně zodpovědným pracovníkům, jako třeba jemu, se něco podobného nemůže nikdy stát. Ředitelova škodolibá radost z mých pohmožděnin nás provázela i cestou na proboštství, kam jsme se bezprostředně vypravili s úmyslem vrátit klíče a také zkonzultovat problémy, které se kolem architektury na Svatém kopečku nahromadily.

 

 

 

Co však čert nechtěl, respektive patrně chtěl, před dveřmi proboštství jsem zjistil, že kostelní klíče ve fotografické brašně, ba ani nikde jinde u sebe nemám. Pochopitelně mě to vyděsilo, protože ztratit tak rozměrné klíče, to už vyžadovalo opravdu značnou dávku umění, nebo alespoň dosti vysoký stupeň opilosti. Sám šéf se zprvu domníval, že jde jen o další z mých provokací, kterými si podle jeho soudu rád z nadřízených nevhodně utahuji. Dalo mi velkou práci přesvědčit nedůvěřivého ředitele, že skutečně nejde o žádný žert. To bylo rázem veselí a uštěpačných poznámek na adresu proboštovy slepé důvěřivosti i mé nezodpovědnosti. Samozřejmě, nebylo příliš těžké vydedukovat, kde asi ke ztrátě klíčů mohlo dojít. Stále jsem měl před očima tu strašlivou scénu mého krkolomného skoku z vrcholu kopce. V následném šoku jsem se totiž soustředil jenom na kontrolu fotografického přístroje a na bytelné klíče jsem v rozrušení úplně zapomněl. Problém byl v tom, že klíče patrně ještě ležely někde pod vrcholem Svatého kopečku, kde se to stále hemžilo nenechavými turisty. Právě tato zlověstná indicie nás přiměla k okamžitému jednání. Jako při ostrém vojenském poplachu jsme před archivem oba naskočili do auta a prohnali se městem až k Domu spisovatelů, kde začíná a v opačném směru také končí značená turistická stezka vedoucí kolem pašijových zastavení až ke kostelu sv. Šebestiána, stojícímu na vrcholu kopce. Zde, pod úpatím Svatého kopečku, jsem vyložil ramenatého a dosti silného ředitele. Jeho úkolem bylo čekat v tomto uzlovém bodě cesty, kde měl zastavovat všechny sestupující turisty a vykonat u nich zevrubnou prohlídku, s cílem objevit nalezené a pravděpodobně i utajované klíče. Klíče byly dva. Svou délkou každý přesahoval třicet centimetrů a spojoval je kroužek o průměru asi deseti centimetrů. Velikostí byly tedy naprosto nesrovnatelné s běžnými klíčky od současných fabkových vložek. Šéf měl proto velmi reálnou šanci takové obrovské klíče snadno nahmatat, byť by byly i ukryté pod oděvem výletníků či výletnic. Upřímně řečeno, ani jsme v tom spěchu neuvažovali o tom, že by si klíče těchto rozměrů chtěli nenechaví návštěvníci kopečku uschovat v některé z tělních dutin, čímž by samozřejmě mohli řediteli značně zkomplikovat práci při jejich vyhledání a hlavně při obtížném vytahování. Měl jsem ale za to, že šéf požadovanému úkolu dobře rozumí a nebude se zdráhat využít své ředitelské autority ani fyzické síly v případě komplikací, které by teoreticky mohly nastat u prohledávání osob ženského pohlaví.

Nastartoval jsem motor v dobré víře, že odchod turistů vracejících se z prohlídky Svatého kopečku bude mít energický ředitel na svěřeném stanovišti pod přísnou kontrolou a tudíž nikdo s nalezenými klíči od chrámu nemůže pod jeho kyklopskýma rukama proklouznout. Namířil jsem si to vozidlem co nejrychleji k polní cestě za městem, která vede na kopec druhou, mírnější stranou. Cestu jsem už dobře znal z dob opravy kostela. Hnal jsem proto nemilosrdně svou škodovku přes tři zákazy vjezdu a dál nerovným, kamenitým stoupáním, až mě z toho rychlého a nešetrného přesunu píchalo u srdce. Za pár minut jsem se takovým vpravdě delfíním skokem vyhoupl až na vrchol kopce. Přehřáté auto jsem ukryl za kostelem, aby nebylo vidět z oken kanceláří na náměstí, hlavně z těch, ve kterých sídlí vedení Chráněné krajinné oblasti Pálava. Jen co dozněly poslední samozápaly rozžhaveného motoru, jako smyslů zbavený jsem sprintem vyrazil do míst, kde jsme spolu s ředitelem trávili polední siestu. Obezřetně jsem prohledával poválenou trávu a nohou pečlivě obracel její jednotlivá stébla. A hle, k mé veliké radosti, sotva dva metry od místa našeho odpočinku na mne kostelní klíče lahodně zazvonily. Musely z nezajištěné brašny vyklouznout hned během prvních kotoulů, kdy jsem tašku ještě neměl plně ve své moci. Bylo opravdu veliké štěstí, že klíče ukryté pod uválenou travou unikly všetečným očím kolemjdoucích. Nenápadně jsem je zvedl a běžel zpět k autu, abych mohl ředitele co nejrychleji odvolat ze strážního stanoviště pod Svatým kopečkem. Svůj úmysl jsem však musel rychle přehodnotit. Proti mně totiž postupovala rojnice zamračených turistů, jejichž prvotní zájem už upoutal elegantní výskok mého vozu na vrchol chráněné přírodní rezervace. S jistotou jsem však nedokázal určit, zda jsou to jen obyčejní výletníci, nebo ochranáři s pokutovými bloky. Jejich pohledy byly stejně výhružné, jako i závistivé. Odhadoval jsem pouze, že by vyvolalo větší podezření, pokud bych ihned nastartoval motor a prudce odjel, sotva po čtvrt minutovém pobytu na vrcholu kopce. Proto jsem se raději vrátil zpět k vyhlídce a tam mezi turisty předstíral, že se kochám pohledem na město. Připadalo mi to nejméně nápadné, protože se v tomto místě obvykle návštěvníci delší dobu zdržují. Vmísil jsem se tam mezi očarované turisty. Vzhledem k pohnutým okolnostem mé opakované procházky na vrcholu Svatého kopečku jsem byl prohlídkou známého historického jádra města velmi rychle nabažen.

Proto jsem více soustředil svůj zrak na klopýtající dívčinu, sestupující dolů strmým srázem po kamenité cestě. Přišlo mi téměř líto, že tato vnadná dívka za několik minut namísto do mé náruče padne do spárů ředitele archivu, číhajícího na své oběti pod kopečkem. Nic netušící dívenka z kopce evidentně spěchala, patrně ve snaze dostihnout svoji skupinu, která však už nebyla nikde v dohledu. Byl to opravdu roztomilý pohled na její smyslně tvarovanou postavu. Jak se tak ode mne rychle vzdalovala, nevěděl jsem, co mám na ní obdivovat dříve. Zda její nohy, lehce hopsající dolů skalnatou pěšinou, nebo oblé plné hýždě či klenutou hruď, případně všechny ty ukázkové přednosti najednou. Nemohl jsem se divit, že se mi rázem honily hlavou všelijaké představy.

Co by mě však v souvislosti s jejím rytmicky pohupujícím se poprsím nemohlo absolutně nikdy napadnout, byla rozměrná postava našeho ředitele. Proto mě překvapilo, když jsem ho zahlédl na pěšině těsně nad hradbou lesa, jak se snaží roztaženýma rukama zastoupit spěchající dívce cestu. Doufal jsem, že ředitel nemá jiné úmysly, než se hmatem přesvědčit, zda dívka náhodou někde na těle neodnáší nalezené kostelní klíče. Právě ten její spěch vzbudil u ředitele takové podezření. Co mne však více znepokojilo, bylo šéfovo svévolné opuštění strážního stanoviště na úpatí kopce. Turistická stezka se totiž zkratkou lesem dvojila a níže zas spojovala v jednu výstupní cestu. Mohlo se tedy stát, že posunutím svého stanoviště šéf promeškal kontrolu turistů jdoucích po této zkratce. Naštěstí jsem ztracené klíče již pevně svíral ve své ruce, a tak jsem si mohl dovolit tento prohřešek řediteli velkoryse odpustit. Znal jsem totiž dobře příslovečnou netrpělivost svého nadřízeného a měl jsem se dovtípit už dříve, že věčně spěchající nervózní ředitel nevydrží čekat na jednom místě a raději bude stoupat vzhůru do kopce turistům v ústrety. Dívenka pochopitelně nic nevěděla o ztrátě vzácných klíčů, ani o šéfově úkolu spojeném s osobní prohlídkou všech sestupujících výletníků. Setkání s mým nekompromisním nadřízeným jí tak připravilo opravdu děsivý zážitek. Samozřejmě se snažila tomuto domněle chtíčem posedlému násilníkovi uniknout. Šéf ji však stále nadbíhal hbitými úkroky, jako by nadháněl vyplašenou domácí drůbež. Chudinka vnadnatá tak neměla proti dlouhým rukám ředitele žádnou šanci. Když se mu pokusila odvážně vyhnout po zvýšeném skalisku lemujícím pěšinu, zachvátila ji silná ředitelova paže a oba mi v pádu zmizeli za touto terénní nerovností.

Sledoval jsem s úzkostí tu téměř kriminální scénu, která se odehrávala v hloubce pode mnou ve vzdálenosti asi tří set metrů. Proto také ke mně dolehl zoufalý ženský výkřik až asi se sekundovým zpožděním, kdy jsem již opravdu neviděl, co všechno se dole za skálou děje. Právě ten výkřik „ááúú, pusť mě, ty hnusný úchyle!!“ mi připomněl moji občanskou povinnost. Ihned jsem přiložil dlaně k ústům a opravdu hlasitě zakřičel tím směrem, kde jsem dvojici spatřil naposledy: „Emile!, pusť to děvče! Ty klíče už mám!!“ Protože jsem znal rychlost šíření zvuku, spočítal jsem si, že šéfova odpověď ke mně dorazí přibližně za dvě vteřiny. Avšak nestalo se tak ani po deseti sekundách. Domníval jsem se tedy, že vítr mou výzvu odvál někam stranou od ředitelových uší. Nedalo mi to a zavolal jsem znovu, ještě hlasitěji: „Slyšíš?, pusť ji!!“ S dalším napomenutím jsem mínil opět pár vteřin počkat, než můj hlas dospěje k řediteli opačným směrem ke mně dorazí jeho vysvětlující odpověď. Odpovědi jsem se po chvíli skutečně dočkal, ale byla taková divná: „Slyšíš!, pusť ji, ty hajzle!“ ozývalo se opakovaně odněkud z hlubin lesního porostu. Připadalo mi, že to jen ozvěna vrací mé volání. Ale dost mi vrtalo hlavou, proč si tento fyzikální úkaz dovoluje ozvy mé výzvy doplňovat takovým neslušným výrazem. Titulem „ty hajzle“ jsem totiž ředitele běžně neoslovoval a už vůbec bych si to nedovolil v situaci, kdy jsem se cítil nezaviněnou ztrátou klíčů trochu provinile, a zejména, když mi šéf tak nezištně pomáhal tu nepříjemnou lapálii napravit. Celkem logicky jsem odmítal možnost, že by mě takto výhružně k pouštění čehokoliv nabádal náš ředitel, byť ten hanlivý výraz svým způsobem zapadal do jeho slovníku. Krom nalezených klíčů jsem totiž opravdu nedržel nic, čím bych mohl té nezdvořilé žádosti vyhovět. Považoval jsem za správné objasnit tyto nesrovnalosti novým voláním: „Emile, jsi to ty?!!“

Neozval se mi, teprve po nějaké chvíli se opatrně vztyčil za skálou a vyděšeně se rozhlížel na všechny strany. Dělil ho ode mne stále ten třistametrový úsek nejprudšího stoupání. Mával jsem na něj s klíči nad hlavou a volal: „Už je mám, běž klidně dolů!!!“ K mému překvapení se však ředitel nerozběhl dolů, ale právě naopak. Vyrazil obrovskými skoky vzhůru do prudkého kopce. Tušil jsem, že ho takový výkon brzy zmrzačí a bude mi to klást za vinu. Proto jsem znovu mával klíči nad hlavou a už velmi zoufale křičel: „Mám klíče, běž dolů!!!“ Nic to však nepomohlo. Šéf si stále hleděl jen útrap svého rychlého stoupání a na mou výzvu nereagoval. Vysvětlil jsem si to tím, že se mu prostě už nedostává dechu ke vzájemné komunikaci, vedené pořád ještě na značnou vzdálenost. Patrně jsem měl i pravdu, neboť se schvácený ředitel na vteřinu zavěsil na vápencový balvan, kde oddychoval tak prudce, že v okolí zvířil mračno bílého prachu. Samozřejmě, že jsem měl takové to vnitřní nutkání běžet nadřízenému pomoci. Ale věřte, nebylo toho zapotřebí, protože se šéf krátce ohlédl a ihned vyrazil do kopce přímo ďábelským tempem. Skákal po kamenech vzhůru, svěží jak alpský kamzík. Nechápal jsem, kde se v něm rázem vzala ta mystická síla shaolinských mnichů, kterou by se možná dala ta nevídaná změna jeho vitality vysvětlit. Zůstal jsem stát ohromen na vrcholu Svatého kopečku. Trpělivě jsem čekal, až mi šéf padne u nohou a jako legendární voják od Thermopyl mi posledním dechem zašeptá: „Zvítězili jsme!“ Také se tak stalo, rozdíl byl pouze v tom, že mi u nohou hrdina zachroptěl:  „Kde máš auto?!“ Naznačil jsem mu, že stojí za kostelem, ale to již povzbuzený ředitel cloumal za kliku vozu a dožadoval se, abych rychle nastartoval. Byl to vskutku žalostný pohled na zbědovaného  nadřízeného. Vzdor parnému poledni se mi ve voze rázem zamlžila všechna okna. Proto jsem je otevřel a poprosil šéfa, aby funěl, případně i zvracel výhradně ven z kabiny. Opatrně jsem sjížděl nerovnou cestou dolů z kopce, aby vůz zbytečně nehoupal a nezpůsobil tak šéfovi nějakou další újmu. Zajímalo mě, proč tak rychle běžel do kopce, když jsem mu dal jasně najevo, že klíče už mám. Ale šéf jako by neslyšel. Byl vykloněn z okna, kde lapal po svěže proudícím lesním vzduchu, a stále se sípavým hlasem dožadoval, abych jel rychleji.

Šéf skutečně vykazoval známky podlomeného zdraví. Za tohoto stavu jsem se rozhodl odbočit z lesní cesty a raději volantem improvizovat po vymleté zkratce prudce klesající do města, jen abych co nejdříve poskytl řediteli lékařské ošetření. Ani jsem si neuvědomil, že tato v nouzi zvolená cesta vede kolem hospody U Müllerů. Již pouhý pohled na budovu této restaurace šéfa výrazně oživil a hned se dožadoval, abych zastavil. Věděl jsem, že jeho nebezpečně dehydratované tělo potřebuje nutně doplnit tekutiny. Vždyť mne také sužovala žízeň, a to jsem do kopce neběžel. Rád jsem proto vyhověl ředitelovu přání a pomohl mu vystoupat po schodech hospody. První tři piva v šéfovi zasyčela, jako když vlijete vodu na rozpálená kamna. Sotva jsem odpil polovinu své limonády, stačil do sebe ředitel vlít další tři půllitry nazlátlé kapaliny. Pára vyvinutá v jeho horkém těle z nového přílivu tekutin mu tentokrát unikla hrdlem děsivou explozí. Sedmé pivo ale v řediteli už jen klidně zašustilo, jako když dohašujete vyhaslý táborák. Šéf se rychlou pivní kůrou natolik zotavil, že jsem se mu odvážil znovu položit otázku, proč běžel do strmého kopce a nikoliv dolů, což bych já rozhodně považoval za pohodlnější. Ředitel se na mne jen osopil, že za všechno mohu já a také mu za to tvrdě zaplatím. Aby nezůstalo jen u planých vyhrůžek, objednal si hned dvojitého panáka becherovky. Sotva však pozřel obsah odlivky, již nutil šarmantní hospodskou, aby mu donesla stejnou míru hořkého ferneta, neboť jím musí napravit chuť sladké becherovky. Po tak náročném sportovním výkonu nebylo vůbec snadné vyladit na vyschlém ředitelově patře ten správný chuťový odstín. Servírka běhala k výčepu jako o závod. Podle šéfových příkazů musela často měnit kombinace tvrdých alkoholických nápojů, ale náročný zákazník nebyl pořád spokojen. Přirozeně, že jsem se staral, zda budeme mít dostatek peněz na zaplacení účtu. Dělalo mi to starosti, protože plat archivářů jednoduše nebyl konstruován na tak těžká alkoholická klání. Šéf se ani žertem nesnažil  prohledávat svou peněženku. Dal mi jasně najevo, že z výchovných důvodů musím platit já, abych už víckrát neztrácel svěřené klíče. Byli jsme naučeni ředitele ve všem poslechnout, a tak jsem se utěšoval tím, že se ztracené klíče našly a nepoškodil se ani fotoaparát. Zkrátka, že mi to za tu neplánovanou útratu skutečně stojí. 

V chladném šenku kamenné hospody šéf nejevil žádné známky společenské únavy a přes množství zkonzumovaného alkoholu byl schopný i přesně zaokrouhlit účet objednávkou posledního ferneta. Ovšem ve sluncem vyhřátém vozidle se mu jazyk začal povážlivě kulatit a dveří na proboštství, kam jsme přijeli vrátit klíče, se již musel pevně přidržovat, aby nepadl překvapenému panu proboštovi do náručí. S úsměvem a velkými díky jsem vrátil zapůjčené klíče do rukou spokojeného probošta. Omluvil jsem se, že už máme naspěch a jeho pozvání ke konzultacím využijeme jindy. Ředitel se však nechtěl vzdát rozhovoru s erudovaným protějškem a hned začal s tím, co ho nejvíce trápilo: „Pae ploošte, musím žaovat, že ten váš naposto spoelivý a zopověný Vácav vám ztatil kíče od chámu páje!!“ Pan probošt přijal tu informaci se shovívavým úsměvem jako pokus o žert. Příliš dlouho pracoval na stavbách, a tak se hned dovtípil, co se šéfovi přihodilo. Zasmál se přesně, jak to umí dalajláma a pravil: „Cha, cha, a co je tohle?“ Zazvonil mému nadřízenému rozměrnými klíči u uší. „Néé vy mi neloumíte, on je opavdu ztatil, dáejte si na něo veyký pozol, je to gázl, zám ho už honě douho,“ snažil se šéf varovat probošta před přehnanou důvěrou k mé osobě. Pan probošt se  stálým úsměvem ve tváři jen nevěřícně kroutil hlavou: „Václav, ne, nevěřím, na něho je opravdu spolehnutí!“ „Íííííí,“ vyrazil ze sebe nespokojený ředitel, a protože ve svém stavu nenalézal vhodných slov, ještě dlouhou chvíli řičel jako malé dítě, kterému rodiče odebrali oblíbenou hračku. Bylo to skutečně poněkud absurdní, když řediteli mikulovského archivu, hlásajícímu pravdu, nevěřil už ani rozvážný a mimořádně vzdělaný ochránce spravedlnosti diecézního církevního soudu. Bohužel, pan probošt mi tím ujištěním prokázal docela medvědí službu. Když se šéf na druhý den konečně vymanil ze spárů démona alkoholu, usoudil, že za jeho pohanu mohu jako obvykle já, a podle svého uvážení se mi snažil mstít, kde mohl.