Václav Hortvík
Paměti veselého archiváře

1. Volání z dálek

K řadě nepochopitelných jevů, ovlivňujících dění v mikulovském archivu, je třeba přiřadit i podivné zvuky a prosebné hlasy, doléhající na pracovníky z hlubin zašlých světů. Jejich živnou půdou bylo patrně skličující tajemno, které v přítmí archivních regálů vyzařovalo ze starých rukopisů, listin, soudních spisů a také částečně z některých výroků přísného ředitele. 

Nejraději se mi tyto hlasy ozývaly při neodkladném vyhledávání, kdy mi našeptávaly: „Počkej, nespěchej, ještě toto si přečti, to je mimořádně zajímavé!“ Pochopitelně šlo vždy o zajímavosti od daného tématu poněkud odtažité, což působilo ve vyhledávání určitá zdržení, která pak provokovala záchvaty ředitelovy zloby. Jeho časté výtky k archivářům pak spolehlivě decimovaly zbytky pracovních sil a všem působily chvíle těžkých indispozic, ve kterých jsme se tajně utíkali k oslavám pracovních úspěchů, jakým byla například i zaručená informace o šéfově odjezdu na dovolenou.

Nástup ředitelovy dovolené totiž skýtal pracovníkům archivu opravdu velmi vážný důvod k bujarému veselí. Ředitel si ovšem volno stanovené zákoníkem práce vybíral jen velmi sporadicky, neboť se obával, aby při jeho dovolené nevyšlo najevo, že se archiv obejde bez jeho vedení. Jednou se ale PhDr. Kordiovský přeci jen vydal na dovolenou do Beskyd. Do archivu pak volal hned první ráno po příjezdu do hor a to v krátkém sledu několikrát. Prakticky nepřetržitě vyzvídal, zda jsme již všichni vstali, vykonali ranní hygienu a dostavili se na svá pracoviště. Zajímal se, co bylo v poště, kdo ho již v archivu hledal a co po něm chtěl, zda jsme již zařídili to, nebo i ono. Jeho otázky nebraly konce a začínaly být už pěkně dotěrné, protože se zajímal, co zrovna dělám. Naštěstí uprostřed ředitelské věty to udělalo ve sluchátku „pink“ a nastal hrobový klid. „Ták a konečně spadl někam do rokle!“ rozjasnil jsem svou mysl vysněnou představou. Klid však neměl dlouhého trvání. Za necelou hodinu mně na stole vyzváněla pevná linka. Ozval se šéf a byl neobyčejně stručný: „Vybil jsem baterku, volám z automatu, zapomněl jsem pin, nadiktuj mi ho, ale rychle!“ Pochopitelně jsem neznal ředitelův pin a také jsem to hned nedočkavému nadřízenému srozumitelně oznámil. Aby však netrpěl utkvělou představou, že mu nechci vyjít vstříc a dělám ze všeho problémy, nadhodil jsem tak trochu žertem: „Mohu ti ale dát svůj pin, pokud ti to udělá radost, ten znám zpaměti!“ A skutečně jsem mu svůj pin nadiktoval v domnění, že mě šéf jako vždy za nevhodný pokus o žert hlasitě vyplísní, protože každému dítěti by muselo být jasné, že můj pin je šéfovi ve vzdálených horách, jak se tu v Mikulově říká, „na rozměrné lejno“. Velmi mne proto udivilo, že ze sluchátka hned nezazněla očekávaná výtka s obvyklým upřesněním místa, do kterého bych se měl i se  svými dětinskými nápady vtěsnat. Neozvalo se totiž už vůbec nic. „Patrně se urazil a zavěsil,“ pomyslel jsem si, protože šéf poměrně často tímto způsobem reagoval na mé pokusy odlehčit jemným humorem jeho komisní hovory. Na okamžik mě napadlo, abych přeci jen řediteli zavolal a nějak taktně mu naznačil, že není nutné, aby se urážel kvůli každé maličkosti, když už léta ví, že všechno myslím dobře a může se na mne ve všem spolehnout. Neznal jsem však aktuální číslo jeho telefonní budky. A protože byl šéf daleko, vychutnával jsem si překvapivě slastné opojení z krátké relaxace, která byla v mikulovském archivu skutečně velikou vzácností.

Zanedlouho mě však vyrušil další telefonát. Zvedl jsem sluchátko a ohlásil jsem se vlídným hlasem: „Archiv Mikulov, dobrý den, čím vám můžeme pomoci?“ Čekal jsem obvyklý prosebný hlas, žádající opis vysvědčení nebo vyhledání přídělového listu. Přitisknul jsem si proto sluchátko ramenem těsně k uchu, čímž jsem obě ruce vyčlenil pro potřeby zápisu úhledných poznámek. Užívání obou rukou je u služebních telefonátů takový praktický zvyk. Během psaní poznámek zamezí druhá ruka klouzání papíru po stole a navíc usnadňuje výměnu tužek, neboť ta, co uchopíte prvně, zpravidla nepíše. Doposud jsem opravdu netušil, že tento jinak bezpečný a vyzkoušený způsob telefonování může též vážně poškodit zdraví. To zdravotní riziko, jak jsem náhle zjistil, přináší extrémně silný hlas volajícího protějšku. Znenadání se totiž na mne sluchátko vztekle rozkřičelo (promiňte prosím): „Kurva, cos mi to ty holomku dal za pin?!!! Teď mám zablokovaný mobil, najdi rychle můj puk nebo tě zabiju! Stejně nechápu, proč jsem to neudělal už dávno!“

Zablokování šéfova mobilu byla nová a velmi příjemná zpráva. Učinila mě sice na levé ucho nedoslýchavým, za to všem spolupracovníkům způsobila nesmírnou radost. Zapojit rozveselené kolegyně do hledání ředitelova puku bylo téměř vrcholným dílem mého organizačního genia. Výsledek nesnadného a poměrně dlouhého vyhledávacího procesu byl však negativní, jak se to bohužel v archivech často stává. Snažili jsme se tedy alespoň vybrat odvážlivce, kterému přepojíme hovor v případě, když šéf opět zavolá, aby se dozvěděl číselnou kombinaci svého puku. Los padl jako z udělání na mě. Jedinou svou šanci jsem viděl v tom, že zdatného protivníka vůbec nepustím ke slovu. Nacvičil jsem si odpověď, kterou se mi vzápětí podařilo zmást několik dotěrných badatelů, kteří se telefonem pokoušeli objednat studijní materiál. Vždy, jakmile zazvonil telefon, zvedl jsem sluchátko a současně uvolnil stavidla své výmluvnosti. Zaplavil jsem tak volajícího na druhém konci telefonní linky nečekaným přívalem informací o místech, ve kterých jsme puk poctivě hledali, ale nenašli. Na badatele tento moment překvapení působil stoprocentně. Proto jsem se zájmem očekával, jak na sumu negativních informací zareaguje vzdálený ředitel. Když na něj konečně přišla řada, byl jsem poněkud zklamán. Začal jsem stejně jako u předchozích telefonátů: „Emile, prosím tě, nezlob se, hledali jsme úplně všude, ve skladu, na sekretariátě, také u tebe v pracovně i vedle v ředitelně, v hodovním sále, v inseminačních pokojích (úředně jen „inspekční“ pokoje, poznámka autora), v depozitářích a znovu v ředitelně. Alenka mi ale nedovolila u tebe vytrhat podlahovou krytinu, tak tam snad ještě je nějaká naděje, že by pod ni mohl tvůj puk někam zapadnout.“ Měl jsem připravený popis dalších tří podlaží archivní budovy, která jsme rovněž poctivě prohledali. To už mě zastavil strohý a poněkud zastřený ředitelův hlas, z něhož bylo ihned zřejmé, že šéf tento hovor financuje ze svého: „Už nic nehledejte, ty papíry od telefonu jsem měl doma. Puk mi nadiktovali, ale asi jsem ho špatně vymačkal. To je konec, musím dát mobil někam do opravny odblokovat. Tady v okolí jsem se už ptal, ale nic podobného opravně mobilů tu není. Tak dělejte každý to, co máte, a neflákejte se po městě. Budu končit, před chvílí jsem do automatu vhodil poslední korunu.“

Ta zpráva o definitivním vyřazení ředitelova mobilu byla v mikulovském archivu přijata podobně, jako vstřelení vítězného gólu ve finálovém utkání na mistrovství světa ve fotbale, pokud by se ovšem do takového finále česká reprezentace někdy v budoucnu opět probojovala. Přes všechny hlučné oslavy byla událost s umlčeným mobilem skutečným balzámem na duše všech pracovníků. Vítězná euforie poznamenala i naši každodenní práci. K sobě i k badatelům jsme byli nesmírně vstřícní a materiál ke studiu jsme jim přinášeli v rozevlátých baletních kreacích. Vyšetřili jsme si také chvíle pro vyřizování všelijakých restů, které bylo krajně neopatrné otevírat v přítomnosti ředitele. Bohužel, sladký čas šéfovy dovolené nám v archivu uběhl podstatně rychleji, než našemu nadřízenému na jeho turistických túrách.