Odolávat prosebným hlasům z minulosti však nebylo vůbec snadné ani toho odpoledne, na sklonku pracovní doby, kdy kolegové houfně opouštěli svá pracoviště, neboť se rozkřiklo, že ředitel již ze své kanceláře důstojně odkráčel. Můj hlas z minulosti se po chvíli o odchodu PhDr. Kordiovského také nějakým způsobem dozvěděl a hned se mě snažil zneužít. Tentokrát mě provázel takovými podivnými, nesrozumitelnými, ale velmi naléhavými zvuky, a to nejen cestou na toaletu, ale i tam, a ještě se ozýval na schodišti a potom i v zátiší mé pracovny. Znělo to trochu jako úpění nemocného, ale správné úpění to rozhodně nebylo. Navíc zvuk nebyl nijak zvlášť distingovaný, spíše naopak. Bylo to takové sprosté kdýk, twuuoóc a také kuuajeíík, až mě to přivedlo k zamyšlení, proč obdobné zvuky, ač jsou tělu stejně ku prospěchu, nejsou ve společnosti častovány slovy na zdraví, jak tomu bývá třeba u zvučných kýchnutí, nýbrž bývají provázeny pouze nápadným ztišením zábavy a významně mravokárnými pohledy. S přibývajícím časem ustalo takové to kdýk, které nejvíce připomínalo ono stále nedoceněné říhnutí. Místo kdýk se častěji ozývalo jakoby rozhořčené kuuajejík, doprovázené naléhavým twuuoóc. Asi po hodině nic neříkajícího twuuoócování jsem již toužebně očekával klid, tolik potřebný pro soustředěnou práci. Hlas z minulosti však zcela nelogicky sílil a navíc rozšířil svůj repertoár o důrazné bembembem. To se již naprosto vymykalo všem mým dosavadním zkušenostem. Rovněž mě mátlo, že hlas přestával být výhradně mým duševním vlastnictvím. Dunivé bembembem se totiž už rozléhalo po celé budově. Byl jsem však stále odhodlán raději čelit těmto nespecifikovaným výzvám, než pak vést s ředitelem únavné hovory o tom, koho mám či nemám na pracovišti poslouchat. Ještě nějakou dobu jsem se snažil všechny podivné zvuky podrobněji analyzovat. Stále se mi však k nim nedařilo přiřadit nějaké konkrétní významy. Několikrát mi dokonce přišlo na mysl, že se někdo tím nehorázným bembembem dožaduje vstupu do budovy archivu. Ovšem tak neurvalý způsob klepání po uplynutí pracovní doby by musel dotěrného zájemce o historii rázem a jednou provždy vyloučit ze všech studoven archivů v celé republice.

Po další půlhodince opatrného váhání jsem se přeci jen rozhodl drzého návštěvníka vykázat do patřičných mezí, které máme kodifikovány hned u vchodu do archivu zřetelnou informací o badatelských dnech a rozpisem úředních hodin. Překvapilo mě, že za hlavními dveřmi nikdo nestál. Přesto se bembembem a také twuuoóc i kúuajejík stále odněkud ozývalo. V aule u vchodu bylo ovšem podstatně tišší a tím i snesitelnější. Brzy jsem poznal, že zvuky sílí v prostoru zadního schodiště. Tam jsem si prvně uvědomil, že ono twuuoóc, znělo také trochu jako pomóct. Samozřejmě ihned, jakmile jsem si připustil takový smysl naléhavého volání, rozběhl jsem se okamžitě chodbou vedoucí k depozitářům. Asi v půli cesty jsem pochopil také správný význam  pokřiku kúuajeíík, které ve skutečnosti znamenalo (promiňte prosím): „Kurva, Hortvík!!“  Nebylo již pochyb, takto libozvučně mne většinou volával jen ředitel. V takových případech bylo mou neodkladnou povinností svého šéfa vyhledat a zeptat se ho, co by si přál. Byť urostlé tělo mého nadřízeného dělily od příslovečné jehly ztracené v kupce sena přímo astronomické váhové jednotky, nebylo vůbec snadné objevit robustního šéfa v rozlehlé archivní budově. Na správné místo jeho úkrytu mě přivedlo až ono  dunivé bembembem, které přicházelo někudy shora, z prostoru výtahové šachty.

Problém byl v tom, že žádné ze dveří výtahu nešly otevřít a veškerá ovládací tlačítka, která měla za úkol uvádět zařízení do pohybu, vypovídala poslušnost. Byl jsem dole v suterénu, kde mne od pojistek ve strojovně dělila další čtyři podlaží. Proto jsem nejdříve zalehl na zem a škvírou pod výtahovými dveřmi zavolal: „Jsi to ty, Emile? Co tam ještě děláš, proč už nejdeš domů?!!“ Ale shůry se na mne snesla nevrlá odpověď (opět mi prosím promiňte): „Do prdele, ty seš hluché jako poleno! Řvu tu na tebe už přes dvě hodiny! Neříkej, žes mě  neslyšel!“  Výhružný přízvuk v ředitelově hlase se mě opravdu dotknul. Přesto jsem se mu snažil škvírou pod dveřmi vysvětlit, že jsem sice slyšel, ale nedbal jen proto, neboť jsem jeho křik považoval za jeden z mnoha nenechavých hlasů, které mne tu a tam odváděly od plánovaných pracovních úkolů a jejichž naslouchání mi on sám již dlouho a velmi důrazně zakazoval. Podle mého přesvědčení jsem mu také dokonale vysvětlil, že tyto ředitelské výzvy ke mně doléhaly z dálky jako naprosto nesrozumitelné. V mém vysvětlení však nadřízený nacházel jen další a další argumenty, pro které mě bude nutné neodkladně zabít. Podle všech známek se do toho katovského úkolu chtěl ihned pustit. Bránilo mu v tom však uvěznění v kabině nákladního výtahu, která zůstala viset někde v prostoru pod třetím podlažím budovy. Kabina našeho výtahu byla taková rozměrná bedna bez bočních stěn. Těmi chybějícími bočními stěnami se ve stanicích nakládal přepravovaný materiál a také se jimi nastupovalo nebo i vystupovalo prostřednictvím dveří osazených ve zdivu výtahové šachty. Mohli jsme tak činit na tu či onu stranu podle toho, jakou stanici jsme si tlačítkem předvolili. Obsluha byla docela snadná a domníval jsem se, že ji šéf už déle zvládal bez vážnějších problémů. „Okamžitě mě vypusť ven!“ poroučel ředitel, aniž si plně uvědomoval složitost vyžadovaného úkolu.

Výtah byl zjevně bez dodávky elektrického proudu. Překontroloval jsem proto nejdříve jističe v hlavním rozvaděči v přízemí. Byly v pořádku. Také mechanické pojistky bránící volnému pádu kabiny, stejně tak i nežádoucímu, byť tentokrát chtěnému otevření dveří fungovaly znamenitě. PhDr. Kordiovský se ve tmě kabiny stále oddával divému běsnění, při kterém si bral na mušku hlavně mou neomluvitelnou neschopnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mne považoval za obětavého zachránce. S tímto vědomím jsem pomalu stoupal schodištěm ke strojovně výtahu ve čtvrtém patře. Častěji jsem odpočíval a při tom intenzívně  přemýšlel, zda by za tohoto stavu  rozpoložení ředitelovy mysli nebylo přeci jen moudřejší ponechat nadřízeného v kabině výtahu do rána, než se trochu uklidní, případně ho nechat vychladnout ještě déle, nejlépe až do doby, kdy ho tam objeví technici při pravidelné revizi. Ve strojovně jsem prohlédl nejdříve pojistkovou skříň. Pojistky zde byly také kupodivu v pořádku, přesto výtah zatvrzele odmítal poslušnost. Nezbývalo tedy nic jiného, než vyprostit hlučícího ředitele silou mých vlastních paží. Tušil jsem, že s ohledem na jeho tělesné proporce nepůjde vůbec o snadný úkol. Ještě před tím, než jsem vypnul hlavní vypínač a nasadil na hřídel motoru kotouč ručního posunu, zajímal jsem se, zda je ředitel stále ještě na svém místě, poněvadž jsem se nechtěl zbytečně dřít s prázdnou klecí. Zavolal jsem tedy dolů prostorem kolem tažných lan: „Jsi tam ještě, Emile?“ Moje logická otázka však nadřízenému přivodila nový záchvat zuřivosti. Reagoval silným rozkmitáním klece a slovy (omlouvám se čtenářům): „Kurva, a kde bych tak asi měl podle tebe být!!? Vězím tu kvůli tobě už přes dvě hodiny! Nekecej a konečně mě vytáhni nahoru!!“

Pod vlivem tohoto ředitelova rezolutního příkazu jsem se tedy snažil o posun kabiny směrem nahoru. Samozřejmě při dodržení všech bezpečnostních předpisů pro ruční manipulaci s kabinou výtahu. Nejméně třikrát jsem překontroloval odpojení motoru od elektrické sítě a také důkladně prostudoval tvary šipek namalovaných na převodovce, které informovaly o směru otáček navijáku a tím i o posunu klece. Takto ujištěn jsem odblokoval mechanickou brzdu a poctivě zabral za kolo ručního ovládání. Po značné námaze se klec zvedla sotva o několik centimetrů. „Cos měl prosím tě k obědu, že jsi tak těžký, nemohu s tím vůbec  pohnout!?!!“, tázal jsem se svého nadřízeného hlasem poznamenaným hrubým siláckým výkonem. Ve chvilce nutného oddechu jsem opravdu jenom tak pro sebe utrousil poznámku: „To se někdo přežere, až zničí výtah, a já abych ho pak po pracovní době ještě zachraňoval.“ Toto mé tiché povzdechnutí se nějak spustilo dolů akustickým tunelem výtahové šachty, kde dolehlo k nastraženým uším soustředěného ředitele, který lačně očekával povzbudivé informace o posunu klece. Má nevinná poznámka, obecně odsuzující enormní apetit, však zle zasáhla ledví nadřízeného. V kabině výtahu pode mnou se tím neplánovaně rozvinula vrcholná scéna z Nerudových Písní kosmických, ve které básník opisuje obrazným tlučením do pomyslných mříží odvěké úsilí lidstva o překonání zemské gravitace. Ředitelovo bušení do stěn kabiny však bylo naprosto reálné a vedle lvího ducha prezentovalo také skutečnou lví sílu. Razance ředitelových úderů opravdu nemohla nechat nikoho na pochybách, že by snad dr. Kordiovský nenaplnil básníkovu vizi zformulovanou ve finálním verši slovy „a my ji rozbijeme!“  Nikoliv básnickými, ale pohříchu jen neurvalými výrazy se šéf při tom ničivém vandalství dožadoval, abych ho co nejrychleji vytáhl nahoru, neboť se mnou chce ještě stihnout sepsat dohodu o ukončení pracovního poměru, a to dříve, než mu odjede poslední spoj do Břeclavi. Požadovaný směr nahoru si ředitel vysnil hned v prvních minutách nedobrovolného uvěznění v uvízlé kleci. V její horní čtvrtině totiž prosvítala škvíra pod plechovými dveřmi výtahové šachty, ústícími do žlutého depozitáře. Šéf byl přesvědčen, že tento světelný pruh nad jeho hlavou je tou nejkratší cestou k jeho vysvobození. Vyčítal mi liknavé tempo a vyhrožoval seznamem připravených trestů, jako bych schválně ignoroval jeho příkazy a vůbec se nesnažil učinit vše potřebné pro jeho záchranu. A já se přitom skutečně snažil, alespoň do chvíle, kdy se ukázalo, že úkol přesahuje moje fyzické síly. Byla to svízelná situace.

V naprostém zoufalství jsem proto na zkoušku zatočil kolem také na opačnou stranu. A hle, hřídel se v opačném směru otáčel mnohem ochotněji. A tak jsem počal klec opatrně spouštět dolů. Šlo mi to nad očekávaní dobře a téměř bez námahy. Mohl jsem si při otáčení kolem dokonce pískat. Nezkoušel jsem to však. Nechtěl jsem ještě více jitřit zlobu ředitele, který mě neustále povzbuzoval slovy, (promiňte): „Do prdele, tak už konečně něco dělej!“ Z opatrnosti, aby šéf nepoznal, že jeho záchrana jde směrem dolů poměrně snadno, moduloval jsem stále svůj hlas heroickým hekáním, jako bych dál zápolil s neúměrnou přitažlivou silou, co bránila rozměrné kabině nákladního výtahu ve stoupání. Pod vlivem neustávajícího ředitelova naléhání jsem co nejrychleji roztočil soukolí převodovky. Při tom jsem zjistil, že otáčky setrvačníku významně podporují rychlost spouštění klece. Nepoučeným však musím říci, že motor našeho výtahu pracuje se třemi tisíci dvěma sty otáček za minutu a já jsem při největší snaze docílil sotva devadesáti. Rychlost klesání klece byla tak pro pasažéra téměř nepostřehnutelná. Přesto si troufám tvrdit, že spuštění kabiny k nejbližším dveřím o patro níže by netrvalo déle, než její vyzdvižení do nepoměrně bližší stanice, kterou preferoval šéf.

Dodnes jsem přesvědčen, že by vše proběhlo rychle a v naprosté pohodě, pokud by ovšem mé úsilí nezmařil ředitel nečekaným výkřikem: „Aááááúúúv!!“ Přirozeně, že jsem se polekal, neboť jsem vůbec netušil, co se mu v kabině přihodilo. Bylo mi však jasné, že musím proces vyprošťování hořekujícího nadřízeného co nejvíce urychlit. Roztočil jsem proto kolo ručního ovládání na mé osobní maximum. Připadalo mi ale zvláštní, že se ředitelův nářek poměrně přesně násobil počtem otáček hřídele. Nedalo mi to a zavolal jsem dolů šachtou: “Co je, Emile, stalo se ti něco?!!“ Z klece se však ozývalo jen bolestné úpění, které se po každé otáčce změnilo v řev zraněného zvířete. Teprve po chvíli se mi v ředitelově stupňujícím nářku podařilo rozpoznat srozumitelnější, byť poněkud pikantní vysvětlení (promiňte ale): „Aauuu, jááuuuv, kurva, oúúúv, mám prsty v prdeli!“ Bylo mi samozřejmě divné, proč si ředitel archivu strká své prsty zrovna do této části těla, zejména, když mu ten rozmar působí tak značné bolesti. Přiznám se, že se mi podobné sexuální extravagance hnusí. Do jisté míry jsem ale chápal, že se šéf v setmělé kleci mohl už docela nudit. Celou tu zvrácenost jsem si tak vysvětlil pomocí dětské rýmovačky, jakou jsme vítávali první sněhové vločky. Abych nadřízenému demonstroval svou empatii, začal jsem si s pochopením pobrukovat: „Chumelí se chumelí, padá snížek bílý, škrábeme se v…“ Ani jsem nestačil odrecitovat, že „máme dlouhou chvíli“, když si šéf v záchvatu mučivé bolesti kajícně postěžoval: „Jáúv, jáááúúúv, nemožu je vytáhnout!!“ Vrtalo mi hlavou, proč by jeho prsty tak najednou nešly odtamtud vytáhnout. Připadalo mi však žinantní, ptát se ho na podrobnosti ve věci tak delikátní. Raději jsem přestal točit kolem, abych si v klidu vyslechl ředitelův nářek a případně se i dočkal bližšího ozřejmění rozkoše, plynoucí z těchto patrně sadomasochistických praktik. Jak se ukázalo, bylo to ode mne opět prozíravé rozhodnutí.

Mezi hlasitými projevy bolesti jsem zaslechl i prosebné ředitelovo přání: „Aúúúv, jaúúúv povol, jaúúúv, jeď dolů!!!“ Nevěděl jsem, proč chce dolů, když dolů jsem ho už nějakou chvíli spouštěl. Ta náhlá změna jeho preferencí byla pro mne skutečně překvapující, protože celou dobu dychtil po opačném směru. Ale vyhověl jsem mu neprodleně. Odměnou mi však byl jen šéfův hrůzostrašný výkřik. Šéfův stále sílící nářek mi opravdu připadal nepochopitelný, stejně jako následný příkaz, ve kterém už nezbyl ani náznak předchozího prosebného přízvuku. Naopak, byl to podrážděný a vyčítavý výron ředitelské arogance: „Jááúurva, řekl jsem dolů!!!“ I tuto opakovanou výzvu jsem poslechl na slovo a jako předešle jsem opět zatočil soukolím tak, aby klec klesala dolů. Kabina však sotva sestoupila o několik milimetrů a již tu byl nový vražedný ryk nadřízeného (promiňte): „Ááááááá, kurva, kam furt točíš, zkus nahoru, nebo se poseruuu!!!“ Chápal jsem sice určitou neodvratnost jistých fyziologických procesů, ale přesto jsem si pomyslel: „No, to by nám tak ke štěstí ještě scházelo! Raději se konečně rozhodni, kam mám vlastně točit!“ No, ale šéfa jsem uposlechnout musel. Nahoru to šlo těžko a pomalu. Zdálo se mi ale, jakoby tím pomalým zvedáním kvílení ředitele přeci jen malinko sláblo. To mě trochu uklidnilo. Točil jsem s velkou námahou kolem až do chvíle, kdy v kleci pode mnou něco zlověstně zadunělo a odpor zvedané kabiny se rázem znásobil. Obával jsem se, že se přetrhlo lano a klec se v šachtě zpříčila.

Opravdu jsem v tu chvíli netušil, že na dno výtahové kabiny odněkud dopadl ředitel archivu. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že šéf byl od chvíle neúspěšného zvedání klece a také po celou dobu jejího spouštění zavěšen jako pavouk na stěně šachty, kde se prsty, zuby i nehty snažil udržet ve škvíře pod dveřmi ústícími do depozitáře. Tímto akrobatickým výkonem se tak snažil odlehčit váhu klece při jejím namáhavém zvedání. Takové počínání by pravděpodobně našlo oporu ve fyzikálních zákonech, ale rozhodně ne v bezpečnostních předpisech, upřesňujících správné způsoby používání výtahu. Poněvadž ředitel visel na stěně šachty a tedy nestál na dně klece, nevnímal zásadní změnu směru jejího pohybu. Rovněž mé svědomité hekání, uplatňované i při spouštění směrem dolů, údajně ředitele ujišťovalo v mylné představě, že jeho kabina stále stoupá k vysněnému cíli. Posléze, když se již v depozitáři setmělo, byl šéf obklopen úplnou tmou, takže si ani pohledem neuvědomoval nebezpečí plynoucí z opačného pohybu jeho domovské klece. Následky se tak bez varování dostavily teprve ve chvíli, kdy již víko či strop klesající kabiny pevně stiskl šéfovy nenechavé prsty, zastrčené v mezeře pod dveřmi do depozitáře. Pokračující manipulací kolem ručního posunu jsem dosáhl dokonalého sevření všech prstů na obou ředitelských rukou. Pro zvědavé čtenáře uvádím, že podobného bolestivého účinku mohou, byť jen částečně, dosáhnout také pomocí katovy palečnice. Kdyby se dr. Kordiovský celou dobu zbytečně neoddával hlasitému nářku a raději srozumitelně přiznal, že mu kabinou lisuji prsty, jistě bych našel způsob, jak této mimořádné situace co nejefektněji využít. Když o tom teď přemýšlím, mohl jsem si na řediteli vynutit prakticky všechno, od zvýšení platu až po udělení placeného studijního volna.

Bohužel, celou pravdu jsem se dozvěděl až na druhý den, kdy byly ředitelovy nadávky o poznání sdílnější. Jak to vypadá, další podobnou příležitost k tak elegantnímu způsobu týrání svého nadřízeného zřejmě již vícekrát mít nebudu. Což je samozřejmě škoda. Šéf si s sebou po této zkušenosti nosí do výtahů mobil. Nevím také, jakými cestami dospěla tato příhoda až do kanceláří poslanců EU v Bruselu, kteří po nějakém čase odhlasovali normu, vyžadující rekonstrukci těchto typů výtahů, mimo jiné i dodatečnou montáží tak zvaných druhých dveří, tedy dveří vlastní kabiny. Když jsem konečně zaparkoval kabinu výtahu v nejbližší stanici, běžel jsem po schodech oblíbenému šéfovi v ústrety. Sám jsem mu otevřel odblokované dveře. Pobledlý ředitel zjevně trpěl světloplachostí a patrně i poruchou chůze. Vyšel poněkud toporně šouravými krůčky z kabiny a s nataženýma rukama před sebou působil přesvědčivým dojmem náměsíčníka. Jeho předpažené ruce připomínaly ponejvíce dětské hrábě, ovšem v opačné poloze než bývá ta pracovní. Vzhůru vzpřímené, nezvykle převrácené prsty byly téměř sněhobílé, nehty měly pěknou pomněnkovou barvu, zatímco část jeho dlaní poléval zdravý ruměnec. Díky tomuto handicapu ředitelových rukou tehdy nedošlo k sepsání dohody o ukončení mého pracovního poměru. Jak se ukázalo, šéf dal raději přednost delšímu pobytu na toaletě. Z opatrnosti jsem se vytratil z budovy. Odsuzujícího verdiktu jsem se tak dočkal až na druhý den ráno. Jako vždy, i tentokrát jsem za všechno zlé mohl výhradně já sám. Nic mi nebylo platné odborné dobrozdání opravářů, podle kterého poruchu prokazatelně způsobilo jakési zoxidované relé. I tak jsem byl nařčen z permanentního osnování intrik, směřujících k trvalé invaliditě archivního ředitele. Naštěstí tento incident neměl trvalý vliv na funkčnost ani na dosah ředitelových dlouhých prstů.