Záhada archivního prevétu

Paranormální jevy a jejich zkoumání se u nás bohužel stále řadí k problematickým vědeckým disciplínám. Zastánci nadpřirozených úkazů jsou většinou vyvrženi až na samý okraj společnosti, podobně jako kuřáci, alkoholici nebo drogově závislí a v neposlední řadě také já, pracovník okresního archivu. Pro poměrně častá pozorování nadpřirozených jevů jsem totiž na svém pracovišti soustavně perzekuován. Je sice pravdou, že některé zvláštní události v našem archivu, nesoucí všechny znaky paranormálních jevů, se pod nátlakem ředitele nakonec podařilo odborníkům racionálně vysvětlit. Nebylo to však ani pro vědce snadné. Jeden z mála takto objasněných případů jsem pracovně nazval Záhada záchodové mísy. S jejím obsahem bych se nyní rád se čtenáři podělil.

Chápu, že se mnohým mohou zdát záhady ukryté v záchodové míse tématem až příliš delikátním. Předesílám však, že netrpím žádnou takovou úchylkou, která by soustředila můj badatelský zájem výhradně do útrob tohoto sanitárního zařízení. Citlivějším povahám se tímto omlouvám a před eventuelním čtením jim doporučuji tuto pohoršující kapitolu raději přeskočit. Patrně bude vhodnější, když pracovní název rozřešené záhady upřesním obligátním podtitulkem, jak se ostatně na Akta X sluší:

Střední Evropa, Československá socialistická republika, Hlavní velitelství Okresního archivu Břeclav, rok 1981, 20. července, čas 10.02 EM, Mikulov DC.

Nyní by si měl laskavý čtenář představit nejlépe letecký pohled na část mikulovského historického náměstí s hrobkou Dietrichštejnů a hned po té detail spletitého, v jádru renesančního komplexu budov v jejím sousedství. Pak by mohl následovat záběr tak zvanou „jízdou“ klenutou místností mezi regály s obézními hřbety gruntovnic. To aby bylo zřejmé, že jste v archivu. Ještě bych doporučoval následný pohled do potemnělé fotolaboratoře a detail fotografické misky, kde se pod kontrolou pohybující pinzety pomalu vyvíjí obraz pohledné nahé dívky. Což by sice neodpovídalo skutečnosti, ale lépe by to navodilo situaci pro nadcházející scénu, kterou vzápětí protne zoufalý výkřik vyděšené ženy. V tom okamžiku nechť se rozčeří hanbatý obraz dívky ve vlnách vývojky, vytvořených pádem pinzety do misky v důsledku úleku laboranta. Touto sekvencí jsme již v reále, byť v čase o čtvrt století zpět.

Co znamenal ten hrozný výkřik, jsem v tu chvíli samozřejmě ještě nevěděl, nicméně zachvátila mne zlá předtucha. Bohužel čeština nemá dost písmen k přesnějšímu opisu tak hrozného výkřiku. Pokud by se však náročnější čtenář cítil tímto nedostatkem našeho jazyka přeci jen ochuzen, doporučuji napadnout, nejlépe ze zálohy a po tmě, některou kolegyni, která ze sebe jistě ráda výkřik, při kterém tuhne v žilách krev, snadno vyloudí. Nejsem přímo typ takového toho adrenalinového hrdiny. Byla to více zvědavost, která mne hnala po schodišti do patra budovy vstříc doznívajícímu výkřiku. Sotva jsem však nahoře otevřel dveře, padla mi do náruče vyděšená kolegyně. Na tom by vskutku nebylo nic tak divného. Dívky či ženy rády vyhledávají ochranu v mužné náruči, neřku-li v tak atraktivní, jakou jsem nabízel já. Co mi však připadalo poněkud nezvyklé, byla skutečnost, že kolegyně měla spodní kalhotky včetně těch punčochových srolované až kdesi dole u kotníků. To, že byla od půli těla docela nahá, by mi snad ani tolik nevadilo. Vadilo mi její přílišné přitisknuti, což by mi, přísně vzato, také nevadilo, pokud bych ovšem měl jistotu, že nás takto nepřistihne šéf. „Co to do tebe, prosím tě, vjelo? Tak náhle a ještě k tomu v pracovní době?“ ptal jsem se konejšivě uplakané kolegyně. Její nahotu spojenou s evidentním skokem do mé náruče jsem si totiž vysvětlil neukojenou sexuální touhou, kterou se jí v tu chvíli nedařilo ovládnout. No ale řekněte sami, co jiného jsem si měl myslet, když se ke mě tak žádostivě tiskla a při tom se celá chvěla, dýchala tak prudce, že ze sebe nemohla ani souvislou větu vypravit. Stále jen opakovala:  „Vvaaššškkuu, aaa, Vaašku, ááách!“ Neříkám, že se její přimknutí nedalo vydržet, mohlo však být daleko příjemnější, kdyby někde nad námi stále nevisel Damoklův meč v podobě závistivého šéfa, jehož reakci jsem si za stávajících okolností netroufal odhadnout. Situaci bylo třeba nějak citlivě řešit, aby mravnost celého archivu nedoznala pohany.

Rozhodl jsem se proto odstranit největší z kompromitujících nedostatků, který se jevil v obnaženém pozadí příšerně vyděšené kolegyně. Správně jsem odhadoval, že v technologii navlékání ženského či mužského spodního prádla nebude podstatných rozdílů. Co jsem však nepromyslel dostatečně, byla vlastní realizace tohoto úkonu v situaci, kdy vám oblékaný protějšek doslova visí na krku, odmítá uvolnit křečovité sevření paží a potřebné kalhotky má až někde pod kotníky. Opravdu nerad bych zabíhal do trapných podrobností, ovšem jak se ukázalo, měla moje snaha dívce nezištně pomoci zásadní vliv na další pokračování tohoto absurdního příběhu. Předpokládám, že si laskavý čtenář dokáže představit geometrii monolitu sevřených postav a také vytuší, kam se hnulo těžiště hmoty tohoto komplexu, při mé snaze dosáhnout alespoň špičkami prstů kýženého okraje dámských kalhotek, které, jak víte, vězely dámě u kotníků. Nebezpečí, že budu kolegyní zavalen, jsem tak postřehl až ve druhé třetině opatrného pokleku, kdy se náhle vyskytly vážné problémy se stabilitou celého kolosu. Ostych mi brání popisovat, co všechno se mi v tu chvíli vybavilo před očima. Ale neměl jsem čas o těch věcech vážněji přemýšlet. Mou mysl cele zaměstnávala úvaha, co řeknu řediteli, když mě pod tíhou holého, ženského a také usvědčujícího důkazu odhalí a nespravedlivě obviní. Snažil jsem se proto předvídané hrůze předejít riskantním přenesením těžiště na druhou stranu. Dosáhl jsem sice opačného vychýlení, ale příliš jsem si nepomohl. Pádu jsem již nedokázal zabránit. Spočinul jsem poměrně měkce na rozpláclé kolegyni, ale i tato pozice se mi zdála dosti kompromitující. Navíc pád probral kolegyni z předchozí letargie. Mou přítomnost na svém těle vyhodnotila snad jako nějakou nepřípustnou milostnou předehru nebo spíš pokus o znásilnění. Počala se úporně bránit, opakovaně žadonila: „Nesmíš!, nesmíš!“ a také vyhrožovala, že bude křičet a volat o pomoc. Pomoci pochopitelně nebylo zapotřebí, jednak jsem s kolegyní žádné nečestné úmysly neměl, a také jsem ihned, jak to bylo jen trochu možné, vyskočil a odběhl od svůdnice do bezpečné vzdálenosti.

Jediná kladná stránka této trapné scény byla v tom, že kolegyně se mnou začala srozumitelněji komunikovat. V poryvech lítostivého pláče se mi svěřila, že před chvílí na WC patrně potratila. Její důvěra ke mně byla docela na místě, má manželka je ženská lékařka, po jejím boku a při mé přirozené zvídavosti jsem se v archivu vlastní pílí brzy vypracoval na uznávaného gynekologa. Proto ještě dříve, než se kolegyně stačila upravit, stál jsem už skloněn nad záchodovou mísou a pozoroval opravdu hrůzný obraz. Bylo to ještě živé. „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“  Pomyslel jsem si: „Děvče nešťastné, s kým ses to spustila?!!“ Z mísy na mne zlostně cenili své upíří zuby tři malí, promáčení ďáblíci. Vztekle plácali o mísu blanitými křídly, jen skočit a zakousnout se mi do hrdla. Až na jejich velikost se naprosto přesně podobali ďáblům, jaké jsem znal ze starých iluminací. „Nedej Bože, až ty potvory dorostou,“ zatrnulo mi hrůzou až v zádech. Zrovna nedávno jsem studoval výpovědi čarodějnic v originálech smolných knih z Velké Bíteše a Šumperka. Všechna ta havěť v míse do puntíku odpovídala výpovědím ohněm tázaných žen. „Toto není práce pro gynekologa, tady potřebujeme zdatného exorcistu!“  povídám kolegyni vyčítavě. „Myslím, že by  ses měla jít přiznat na proboštství a při tom se zeptat, zda vědí o nějakém schopném vymítači!“  Kolegyně odmítla jít na proboštství, a aniž mi svěřila okolnosti svého nečistého početí, odběhla plakat do depozitáře. Navlékl jsem si gumové rukavice a zmáčená sataňátka přenesl do přilehlé koupelny. Zjevně proti jejich vůli jsem je ve vaně osprchoval vlažnou vodou. Zabalil do ručníku a odnesl do laboratoře, kde jsem je uložil na roštu v sušicí skříni. Nastavil jsem teplotu na 27 stupňů Celsia, zapnul oba ventilátory a uzavřel prosklené dveře skříně. Chvíli jsem pozoroval rozpaky malých ďáblíků, nadnášených proudem teplého vzduchu. Výkon ventilátorů jsem proto raději snížil na třetinu a odešel ke své práci.

Do pracovny mi však za krátko dolehl další zoufalý ženský křik. Takové dlouhé „íííííííííí“. Opět mi to nedalo a vydal jsem se po hlase. Vědom si předešlých komplikací, kráčel jsem po schodech pomaleji, což se ukázalo velmi prozíravé. Následky obcování s ďáblem tentokrát vyděsily jinou kolegyni. Scéna byla prakticky stejná, zděšení srovnatelné, pouze kalhotky byly růžové a zpola již natažené. Musel jsem však před posedlou kolegyní udržovat bezpečný odstup, neboť i ona jevila vážný zájem o úkryt v mé náruči. Po druhém nezdařeném pokusu o dusivé objetí jsem před ní raději utekl na toaletu, a hle, další dva plody čarodějnických sabatů se tu plácaly v záchodové míse. Také tyto bestie putovaly nejdříve pod sprchu a po očistné koupeli jsem je z výchovných důvodů rázně přistrčil kolegyni k nosu se slovy: „To jsou následky tvého pelešení s ďáblem, na, tu máš plody těch vašich čarodějnických rejů!“  Dobrý nápad to zrovna nebyl. Jediný pohled do ohyzdné tváře tvora, počatého v hříšném chtíči, připravil kolegyni o vědomí. Když se probrala, nevybíravými slovy pochybovala o mém duševním zdraví a bez nejmenšího zájmu o ďáblovy potomky odběhla plakat do knihovny. Zabalil jsem satanovy siroty do ručníku a uvěznil je v sušící skříni vedle jejich povedených bratranců.

Asi po čtvrt hodině se z toalety ozval další děsivý výkřik, cosi jako „wwrrááách“. Popadl jsem opět ručník i rukavice a šel do poschodí již téměř na jisto. Dveře oddělující schodiště zůstaly ještě po předešlém incidentu otevřené, což mi umožnilo vstoupit na chodbu docela neslyšně. Nebyl v tom však z mé strany nějaký podlý záměr. Poslední kolegyně, co pracovala v tomto křídle budovy, právě v mírném předklonu couvala ze dveří záchodu a svým obnaženým koncem mířila přímo ke mně. Chvíli jsem bojoval s nutkavou potřebou takového toho chlapského plácnutí, ale opanoval jsem se. Zabránit kontaktu našich těl jsem však považoval za svou povinnost, již s ohledem na dosavadní pověst dívky. Věděl jsem, že obvyklé vybafnutí nemohu za této situace použít. Mladinká kolegyně byla ve stavu evidentního rozrušení a navíc by ji mohla deprimovat absence podstatné části oděvu, což by pro ni mohlo mít do budoucna fatální následky. Abych snad děvče ještě více nepolekal představou, že si chci ukojit pověstné mužské choutky, rozhodl jsem se raději předem rozptýlit podobné obavy předstíranou změnou své sexuální orientace. Promluvil jsem k ní proto změněným, takovým přihřátým a poněkud znechuceným hlasem: „No, feouj, zase ta ženská pr…“, to délka se však ztratilo v ohlušujícím výbuchu, který mne pochopitelně silně vyděsil. Byl jsem přesvědčen, že by se ve mně v tu chvíli nikdo ani krve nedořezal. Což bylo zajímavé, neboť jiná tělní tekutina mi při tom úleku unikla docela samovolně. Za všechno mohla kolegyně. Na mé vlídné oslovení bez nejmenšího varování zařvala své „wwraaach“, ale asi stokrát silněji, než zněly i ty nejhlasitější zvuky, které mi kdykoliv před tím dolehly k uším. Současně vyrazila prudkým, během, při kterém se snažila obléci a mě dle možností porazit na zem. S rachotem klopýtala dolů po schodech, až jsem si pomyslel, jaké štěstí, že ještě před chvílí použila toaletu. Chápal jsem, že takový drastický úlek nemůže být spojován s mou špatně kamuflovanou mužskou přirozeností. Pravou příčinu tohoto dívčího běsu jsem opět objevil v záchodové míse. Ano, byl to další důkaz smilného obcování archivářek s nečistými silami. Také toto nechutné stvoření podstoupilo očistnou koupel a skončilo v cele sušící skříně.

Bylo mi čím dál víc divné, proč se jinak velmi ctnostné a také pohledné kolegyně dopouštějí smilstva s tak ohyzdným protějškem, na jaký jsem usuzoval z podoby jeho potomků. Napadlo mě, že se tak mohlo dít jedině za použití nějakých halucinogenních látek, případně tvrdých drog, které ovšem mohly mít negativní vliv na vývoj plodu. Nasměroval jsem proto reflektor na posledního z řady satanových potomků. Skutečně, chyběl mu charakteristický kravský ocas, tedy alespoň ocásek, a také pověstné kopyto, a nenašel jsem ani náznak budoucích rohů. Právě když jsem chtěl podrobit této prohlídce další exempláře z mísy, zazvonil telefon a v něm zazněl strohý ředitelský příkaz: „Porada!“ V ředitelně již seděly pokleslé ženštiny náležitě přioděné. K mému překvapení mě kolektivně obvinily, že kladu do záchodové mísy netopýry, abych se kochal ženským úlekem a hlavně jejich nahotou, kterou přede mnou za běžných okolností tak úzkostlivě tají. Mrzutý šéf, kterého zrovna trápily plotýnky, mě navíc osočil z provozování okultních praktik, kterými dlouhodobě poškozuji jeho zdraví. Tvrdil, že proti jeho osobě používám šamanské technologie vúdů, což kolegyním dokazoval opuchlým kloubem na palci pravé nohy a také sténáním, synchronním s pícháním v jeho zádech, které mu v obličeji působilo bolestivé grimasy. Aby kolegyním zdůraznil rozdíly mezi jeho a jejich obtížemi, veřejně přiznal, že by raději uvítal netopýra, no, řekněme někde, než aby dál snášel hrozné loupání v kříži. Snažil jsem se bránit všem křivým nařčením, zejména těm netopýřím: „Řekněte mi, prosím, dámy, kudy a jak bych vám měl nepozorovaně vpravit pod holý zadek netopýra, a já tak hned učiním! Při vší úctě k rozměrům vašich hýždí se domnívám, že by se do mísy pod vámi neprotáhla ani myška, natož má ruka s netopýrem v hrsti!“

Bolestí vychýlenému řediteli bylo v zásadě jedno, kudy jsem netopýry do mísy a případně i dál dopravil. Místo toho, aby zahájil spravedlivý čarodějnický proces, zakázal mi pokračovat v hloupých klukovinách, které brzdí pořádací práce a mohou na psychice archivářek zanechat trvalé následky, pokud se tak už nestalo. Samozřejmě, že to bylo vůči mé osobě nespravedlivé, ostatně jako většina ředitelových rozhodnutí. Marně jsem tvrdil, že dámy neměly žádné dočinění s netopýry, ale s nečistými silami. „Netopýři přeci vypadají jinak!“  Celý zoufalý jsem odběhl do příruční knihovny v naději, že třeba v Ottově slovníku najdu přesvědčivý důkaz. Kolegyně však stále reptaly a žádaly mé exemplární potrestání. Nepovažovaly za správné, že v podniku nemohou jít na toaletu, aniž by se při tom nevystavily riziku děsivých úleků a po tom i nechutnému šmírování. Ředitel, aby si po vzoru novozákonního Piláta alespoň obrazně umyl ruce, přivolal telefonem zoologa regionálního muzea, který se měl k celé události vyjádřit. První kroky Dr. Macháčka, jenž si cestu do archivu zpříjemnil obědem, vedly ke skříni v laboratoři. K mému úžasu byla prázdná. „Že by to byly skutečně jenom halucinace?“ Nechtělo se mi tomu uvěřit, vždyť všechno bylo tak reálné! Zapnul jsem osvětlení sušící skříně a spolu se zoologem jsme podrobili skříň důkladné prohlídce. Po drahné chvíli byla naše práce přeci jen korunovaná úspěchem. Ďáblíky jsme objevili, jak visí hlavou dolů, až úplně nahoře, ve výšce dvou metrů, na prázdných svorkách od filmů. „Jasně, vrápenec malý, rhinolophus hipposideros,“ konstatoval učeně obrýlený zoolog. „Né tedy mláďátka satana? Hmm. A co ten jejich odporný obličej?“ ptal jsem se nedůvěřivě. „Tam mají své orientační ústrojí, proto je kůže tak vrásčitá a čenich znetvořený,“ pravil vědec a následoval mne do patra k obávané záchodové míse.

„Přilétli otevřeným větracím oknem,“ ukázal hned na okno, které jsme v prvním patře opravdu nepokládali za nutné zavírat. „No, a jak se dámám dostali do, no, řekněme pod zadek?“ To již byl zoolog se svými vědomostmi u konce. Sundal brýle, vylezl ke splachovači, nadzvedl víko nádoby, pak zase dolů, kde krátkozrace čuměl dlouho do mísy. „Nevím,“ přiznal se nerad. Usoudil jsem, že kolegyně patrně nestačila v tom úleku spláchnout. Spláchl jsem tedy místo ní. Voda s rachotem zavířila v míse a při tom vyplavila dalšího čertíka, který se drápy zoufale držel za keramický převis pod sedačkou mísy. „Tak je to tedy!“ pravil jsem opojen objevitelským úspěchem. Zoolog pod protaženým límcem mísy nahmatal ještě jednoho nezvaného nájemníka. Proč se ubytovali zrovna tam, neuměl doktor přesvědčivěji vysvětlit: „Asi se lem mísy podobal převisu v jeskyni, kde nejčastěji nocují.“ V duchu jsem se děvčatům omluvil za podezření z jejich čarodějnictví, ale jenom malinko. Jak naznal zoolog, podivná příhoda i její příčiny byly vědecky vysvětlitelné, stejně tak i děsivé úleky dívek, které záhadu provázely. Jen si představte, že všemi smysly vnímáte určitý fyziologický proces, o jehož výsledku máte už předem docela konkrétní představy, a pak v míse naleznete cosi nepochopitelného. Jak neočekávaný, šokující, ba přímo tristní se musel dívkám jevit výsledek obvyklého, pravidelného, mnohokrát vyzkoušeného a po léta neselhávajícího úkonu, to by vám mohly nejlépe povědět ony samotné. Obávám se však, že o svých zážitcích nebudou.chtít hovořit. Z téhož důvodu raději neuvádím jejich pěkná křestní jména. Závěrem ještě drobné ujištění ochráncům přírody. Všechny uvězněné vrápence jsme téhož dne za asistence zoologa vypustili na svobodu. Namířili si to rovnou do okna jedné z věží ditrichštejnské hrobky. Je tedy velmi pravděpodobné, že se s jejich potomky v Mikulově ještě někdy setkáme. Pro každý případ však doporučuji opatřit sítí okna na všech toaletách, a to především u okresních archivů.