Vnímavý čtenář však jistě pochopil, že telefonické hovory vedené na dálku s ředitelem, byť v mnohém měnily plánované úkoly archivu, nebyly ještě těmi tajemnými hlasy, které jsem zmínil hned úvodem. Hlasy, o kterých jsem chtěl hovořit, byly ve své podstatě takovým vnitřním nutkáním. Z fyzikálního hlediska se nejvíce podobaly jakémusi druhu pronikavého záření. Pokud ale člověk nebyl zrovna senzibil, jako třeba náš ředitel, nemohl je slyšet ani vidět a nemohl s nimi komunikovat. Šéf proto neuznával jejich existenci. Přesto je nemohl ani cítit. Dr. Kordiovský samozřejmě nečichal k mým vnitřním hlasům. Zkrátka je z mnoha důvodů nemohl vystát. Nejvíce trpěl představou, že mu zasahují do jeho ředitelských pravomocí. Při každé zmínce o úkolech, které mi svěřily tajemné vnitřní hlasy, zůstával šéf dlouhé hodiny v zajetí nepředstírané zloby, během níž neskrblil výhradami k malé efektivitě využívání mé pracovní doby. Zprvu jsem byl v domnění, že časté konflikty s nadřízeným působí můj přirozený zájem o historii. Podle vyjádření našeho ředitele je takový interes tou nejhorší pracovní devizou archiváře.

Nicméně i přes tyto šéfovy časté výtky jsem se nemohl obejít bez blahodárného vyprávění našich předků. Nedalo mi totiž, abych se alespoň na chvíli nezačetl do zápisů kronikářů popisujících třeba originální průzkum úrovně zásobování tureckých oddílů potravinami. Zajímalo mne to už z titulu vysloužilého průzkumníka ČSLA. Bylo pro mne překvapivé, jak tehdejší rozvědka dokázala jít, abych tak řekl, do hloubky problému  (cituji): „Když mu život byl otevřen  (rozuměj: ulapenému Turkovi rozříznuto břicho), pak kusy zajíce syrového se srstí i kostmi a celé slívy s peckami ještě nestrávené nalezeny tu byly…“ Pochopitelně žádný z tureckých nájezdníků neměl zájem podstoupit u výzvědné služby moravské zemské hotovosti tuto speciální prohlídku. Kronikář si posteskl, že vůbec nebylo snadné takovému úkonu vytypovaného Turka podrobit: „Jak zlostně šablú hrdzavú proti přesile mával, až obklíčen a proklán šesti kopími musel býti…“  

Moc pěkné a zajímavé byly i zápisy popisující vpády Bočkajovců. Hordy uherské, jak je kronikář nazýval, by mohly být ještě po staletích příkladem současným soudním vykonavatelům, případně i prostým a neorganizovaným vymahačům dluhů. Úspěšnost Bočkajovců při odnímání majetků ubohým moravským vesničanům byla opravdu na vysoké úrovni. S přihlédnutím k obvykle skromným poměrům venkovanů, museli si Bočkajovci vypomáhat i braním žen a dcerek hospodářů, které hned po použití prodávali k potěše tureckým oddílům.

Poučné pro dnešní dobu by měly být též Knihy půhonů nebo i Registra naučení brněnského soudu s pestrou paletou nápaditých trestů, jejichž aplikace by zaručeně výrazně snížily kriminalitu v České republice. Poučné byly též protokoly z výslechů čarodějnic nebo pečlivý popis příznaků tragického onemocnění šestileté dcerky v Albrechtově rodinné kronice ze Šakvic z počátku 18. století. Na základě kronikářovy pečlivé anamnézy má žena i po staletích s jistotou usoudila na prudký zánět slepého střeva. Nenaplňovalo mě však jenom obyčejné pročítání kronik. Podle návodu lékaře Pietra Andrease Mathioliho z r. 1546 jsem myslím, jako jediný z pracovníků mikulovského archivu, vařil gdaulový soft s velmi jemnou muškátovou příchutí, užívaný druhdy proti choleře a jiným průjmovým onemocněním. Živočišně mě zajímalo prakticky všechno z historie, na co jsem náhodně během své práce narazil.

Samozřejmě mě mrzelo, že šéf spílá výhradně mě a ne badatelům, kteří si sedí v badatelně od rána do večera a čtou si, jak dlouho chtějí a také v čem zrovna chtějí, a ještě jim musíme přinášet materiál až pod nos. Ředitelova nespravedlnost byla v tomto ohledu příkladná. Nesnášel ani, když jsem zabředl s některým badatelem v krátkém, sotva hodinovém rozhovoru, abych tak přesněji vyzvěděl, na čem pracuje, a případně i poradil, kam by měl příště upřít svůj badatelský zájem.

Při těchto tichých seancích v badatelně jsem pochopitelně nasbíral řadu podnětných informací, které bylo nutné pečlivěji utřídit a některými se i vážněji zabývat. Ředitel mi k tomu ovšem čas zásadně neposkytoval. Nedával ho prakticky nikomu. Schválně nám zadával naprosto nezajímavé a objemné úkoly. Bazíroval na počtu nových evidenčních jednotek, na vyplňování přiboudlých formulářů, na uspořádaných metrech a novém štítkování. Nic nedbal na vemlouvavé hlasy, které ke mně přicházely z šera dávné minulosti a do omrzení po mě žádaly, abych již více neposlouchal zmatených příkazů nadřízeného a raději se věnoval jimi nabízeným tématům, které mne zavedou tajemnými cestami do dobrodružných dějů zašlých věků. Oslyšet takové vnitřní volání, vybízející k objasnění lákavých otázek z hluboké minulosti, bylo pro jeho vehemenci prakticky nemožné. Sotva jsem jednu záhadu uspokojivěji rozluštil, hned hlasy přispěchaly s novým zadáním a žádaly po mě stejně neodkladné řešení.

Intuitivně jsem tušil, že není správné těmto voláním příliš ochotně naslouchat. Znal jsem samozřejmě případ jisté Johanky z Arku, kterou podobné hlasy přivedly až do plamenů na popravčí hranici. Také sv. František z Assisi měl s horlivým plněním příkazů svých vnitřních hlasů veliké problémy. Po něm hlasy žádaly rovněž komplikované úkoly, například postavit kostel, ošetřovat malomocné, sebrat tatínkovi sukno na obvazy, pak zase to i ono, až se z toho František nadobro pomátl. Jeho tatínkovi jsem se v podstatě nedivil, že milovaného synka i s jeho vnitřními hlasy raději bičem vypráskal z domu, a to tak rychle, že se nešťastník ani nestačil pořádně obout. O nebezpečenstvích plynoucích z důvěřivého naslouchání vnitřním hlasům jsem tedy opravdu alespoň něco málo věděl. Ale tak trochu jsem spoléhal, že ředitel, zodpovědný za požární bezpečnost archivu, nebude v blízkosti depozitářů vršit dřevěnou hranici, aby mne na ní upaloval, inspirován tak mučednickou smrtí panny z Arku. Nechybělo však mnoho a dostal jsem od dr. Kordiovského opravdovou příležitost založit po vzoru sv. Františka nový žebravý řád, jehož řeholním rouchem by nebyl hnědý plášť umbrijských pastýřů, nýbrž slušivý modrý pracovní kloťák, jaký každé dva roky fasovali pracovníci mikulovského archivu.

Důvod ředitelova zlostného vzplanutí byl opět malicherný. Pouze jsem se osmělil požádat, aby z rozpočtu archivu vyčlenil pouhých 48 000 Kč na zakoupení satelitního snímku kravínů v Dolních Dunajovicích, u kterých jsem při přeletu v roce 1992 zpozoroval neobyčejně komplikovaný půdorys rozměrné budovy patrně římské provenience, nejspíše z dob první germánské expedice Marca Aurelia. Nasvědčovalo tomu pravoúhlé založení objektu, přítomnost apsidy i složitý labyrint uvnitř rozsáhlé stavby. Pokud jsem dobře informován od společností zabývajících se v roce 1993 prodejem družicových dat, byl by náš archiv první v republice, co by prokázal existenci archeologické lokality pomocí satelitních snímků. Ke koupi dat a tím pádem ani k založení archivářského žebravého řádu nedošlo. Proto, jsa poučen nekonečnou řadou ředitelových ústrků a záměrných nepochopení, rozhodl jsem se na příště svým prosebným hlasům z minulosti stůj co stůj odolávat.