V sakristii jsme zapojili do zásuvky nejdelší prodlužovací šňůru a s rozžatou přenosnou svítilnou v ruce a balíkem dalších prodlužek jsme se oba spustili do krypty a dál do podzemí. Už nám nepřipadalo tak nepřívětivé jako včera. Dívali jsme se nyní více po starých nápisech, ale zdálo se nám, že je jich v dosahu délky všech našich propojených prodlužovacích šňůr nějak žalostně málo. To nás docela vyděsilo, neboť se mohlo snadno stát, že s dokumentací tu skončíme ještě před obědem a šéf nás zažene zpět do archivu. Tomuto předčasnému návratu jsme pochopitelně chtěli zabránit. A tak po vzoru některých slavných archivářů jsem se v nouzi osmělil vytvořit několik nevinných falzifikátů. Původní nápisy byly německé a většinou docela krátké. Byly to prosby o pomoc v těžkých dobách, nejčastěji k patronu kostela sv. Janu Křtiteli, ale i k Panně Marii a Svaté Trojici. Nebylo tedy příliš těžké si jeden z původních zápisů vybrat a o kus dál ho jednoduše opsat a třeba i nějak pozměnit. Pro tuto potřebu jsem znal dostatek svatých patronů, které bylo vhodné na místa ochránců dosadit. Počínal jsem si nanejvýš obezřetně. Někdy jsem psal jen kamínkem nebo kouskem malty vydrolené ze spáry klenutí, jindy zas ohořelou zápalkou, zkrátka podobně, jak to přede mnou dělali nešťastníci, co se tu kdysi ukrývali. Abych šéfovi alespoň nějak prodloužil čtení, psal jsem také vleže na cihly úplně při zemi, jindy zas v podřepu nebo přímo na strop nad hlavou. Své prosby jsem datoval opatrným odhadem na základě obecných znalostí nepřátelských invazí do této části Moravy. Spoléhal jsem na to, že tehdy mohli mít zdejší obyvatelé vážné důvody, aby se uchylovali do podzemí. Například 1868 Prusové, 1805 Francouzi, 1704 Kuruci, 1645 Švédi, 1619 stavovští případně i císařští vojáci. Těch pravděpodobných možností bylo pro datování opravdu dostatek. Luděk chtěl se psaním také nějak pomoci, a tak jsem mu poradil ať mění častěji rukopis a raději píše pouze letopočet a tři křížky. Nebylo totiž vůbec jasné, jaké procento uprchlíků se tehdy umělo podepsat a také jsem chtěl naše novodobá falza bezpečně odlišit. Luděk se opravdu snažil a postupoval nečekaně rychle. Než jsem stačil dokončit jeden zápis, byl už se svými sedmi daleko přede mnou. Zvědavost a také pocit zodpovědnosti mě přiměly Luďkovu práci alespoň letmo překontrolovat. Řekl bych, že nápisy vcelku odpovídaly nuzným podmínkám někdejších vyděděnců. Některé jsem ještě zaprášil hlínou z podlahy a vytvořil tak na nich potřebnou staletou patinu. Trošku byla chyba, že Luďkovi chyběl takový ten jemnocit pro historické datování. Již datem svého pátého zápisu se totiž v čase posunul před příchod slovanských věrozvěstů na Moravu. Snadno bych tu odvážnou velkomoravskou dataci napravil připsáním jedničky před letopočet, ale Luděk už před tím odhodil malý odštěpek cihly, kterým nápis vytvořil. Byli jsme zrovna oba na kolenou v soustředěném hledání improvizovaného pisátka, když se na nás obořil právě přišedší ředitel (promiňte): „Do prdele, co děláte až tady, musíme přece začít hned od kraje!“ 

Bez odmluv jsme odpojili lampu a při světle šéfovy baterky jsme dospěli zpět ke kryptě. Tu nám však začala obludně nudná práce. Každý zápis musel mít své tři souřadnice. Vzdálenost, přesně odměřenou pásmem od otvoru ve stěně krypty, také výšku od udusané podlahy, a počet cihel od středu klenby. Ředitel vše pečlivě zapisoval do sešitu se čtverečkovanými listy a stále nás zaměstnával dalšími požadavky. Museli jsme přesně změřit rozměry popsané cihly a také výšku písma a ke všemu po nás chtěl i rozměry popsané plochy. Šéf každý nápis opsal. Špatně čitelné pasáže zaznamenával ve všech myslitelných čteních a pokud to bylo možné, snažil se tyto modifikace alespoň orientačně přeložit. Prováděli jsme také fotodokumentaci. Ovšem kontrast omšelých nápisů byl minimální, takže text na tmavém cihelném podkladu nebyl v hledáčku vůbec viditelný. S takto podrobnou dokumentací jsme s Luďkem nepočítali. Tím se naše plagiátorská práce, jejímž jediným smyslem bylo oddálit návrat do archivu, jevila pro tento den zbytečnou. Nejhorší bylo, že jsme se od šéfa nesměli vzdálit a museli jsme mu být stále po vůli. Dlouhou chvíli během ředitelova sepisování textů jsme si s Luďkem krátili vzpomínkami na četná včerejší dobrodružství, která jsme spolu v temných chodbách zažili. Takové vyprávění se ovšem neobešlo bez hlasitých sporů o to, kdo a koho lépe vyděsil. Luděk se při tom holedbal hlasitým opakováním německých povelů, které ústily v ohlušujících detonacích upřímného smíchu. To šéfa soustředěného na psaní poznámek velmi rušilo. Nejméně dvakrát se po nás ředitel vymrštil ze svého pokleku ve snaze ucpat nám ústa hlínou z podlahy. Pokaždé byl však sražen k zemi nelítostnou klenbou, až to v podzemí zle zadunělo. Bohužel, přilba, kterou měl šéf stále připevněnu na hlavě, tyto nárazy tlumila natolik, že mohl hned bez větších problémů pokračovat v práci. 

Ale měli jsme radost i z těchto nepovedených útoků svého nadřízeného. Přinášely určité zpestření tohoto nezáživného pobytu v tak inspirujícím prostředí. Samozřejmě jsme měli docela odlišné představy o naší výzkumné práci ve strašidelném podzemí. Šéf je však s námi nesdílel a nepokrytě dával najevo, že nám už na žádné dětinské provokace neskočí. A skutečně také neskákal, byť jsme se snažili navodit situace, při kterých bychom si nějakou šéfovu žertovnou reakci zasloužili. Po více jak dvou hodinách soustředěného vyhledávání nezřetelných zápisů jsme s Luďkem dosáhli už takového stupně rutiny, že jsme přesné vzdálenosti určujících souřadnic včetně rozměrů cihel a plochy nápisů uměli dobře odhadovat. Taková čísla jsme si pak jeden přes druhého hlasitě upřesňovali a diktovali nadřízenému. Šéf si je s vědeckou přesností trpělivě zapisoval. Neuvědomili jsme si však dostatečně, že s nabývanou rutinou se také povážlivě zrychlovala naše zodpovědná práce. Této nepříjemné skutečnosti jsme si všimli až na základě počtu použitých prodlužovacích šňůr, jejichž vzájemným propojováním jsme do tunelu přiváděli elektrický proud. Zapojili jsme se už na poslední z přívodních šňůr, což nás přinutilo rozsvítit lampu v sektoru, ve kterém se vedle originálních zápisů nacházela také naše čerstvá falza. Tato skutečnost mě naplňovala rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem cítil jisté zadostiučinění, že můj nápad přeci jen najde uplatnění ve zdržovací taktice, na druhou stranu mě sžírala nejistota, co bude následovat, když šéf padělky hned odhalí. Proto jsem se nenápadně snažil častými dotazy k obsahu problematických zápisů rozptýlit ředitelovu pozornost. 

Šéf se mým zájmem cítil zjevně polichocen. Pochvaloval si, jak zde letopočty náramně rezonují s historicky známými událostmi. Netajil se úmyslem napsat o tom zajímavý článek do vlastivědného sborníku Jižní Morava a s tímto záměrem snad ještě pečlivěji vedl své poznámky. Při objevu každého staršího data propadal šéf vítězné euforii provázené bouřlivým jásotem. Slušelo se, abych na tyto náhlé výrony ředitelského blaha reagoval odpovídajícím zájmem. Neodbytně jsem mu hleděl přes rameno do poznámek, funěl mu dychtivě do zátylku a žadonil: „Prosím tě, prosím, ukaž mi, cos zas pěkného objevil!“ Šéf přetékal nezvyklou vlídností a vzrušeně mě seznamoval se svými postřehy: „Podívej, podívej, 1663, to tu byli Turci! Jé, tady, ten zápis 1619! Tu dole, úplně při zemi, ten chudák byl asi těžce raněný, když musel u psaní ležet! Už ten jeho rukopis prozrazuje hrozné bolesti!“ Šéf se zajíkal objevitelským nadšením nad mým padělkem, válel se mi u nohou a prosil, abych na nápis toho zraněného pořádně posvítil, neboť toto unikátní dílko bylo dosti mizerně čitelné. Cítil jsem v ředitelově nadšení určité nebezpečí, které by mohlo dříve či později poškodit odborný kredit našeho archivu. Proto jsem si dovolil jeho hypotézu malinko opravit: „Možná, že nemusel být tak těžce raněný, podle mě mohl být třeba jen opilý.“ Ředitel zpozorněl a kupodivu se hned nerozčílil, pouze se nakrátko zasnil a po krátkém rozjímání chápavě pravil: „Vidíš, i to se mu tady mohlo stát. Ale i tak mohl psát čitelněji,“ posteskl si ležící nadřízený, jehož rozpaky při luštění mého textu ve mně vzbudily nezdravou ctižádost. Aniž jsem sklonil hlavu k zápisu, odříkal jsem zpaměti: „Bože všemohoucí, věčně dobrotivý otče! Skrze tvého syna, našeho pána a spasitele Ježíše Krista, tě vroucně prosíme, ochraň životy svých věrných kurdějovských služebníků. Amen.“ Šéf na ta slova znechuceně opustil polohu ležícího střelce a dychtivými zraky pásl dál po zdech katakomb, aby na nich objevil jiný, snad ještě velkolepější nápis. Popošel sotva pár kroků, když proťalo vzduch sklepení jeho užaslé „óóúúh“. Ve zlé předtuše jsem stanul za ředitelovými zády. Uhranutý šéf hleděl soustředěně na číslici 862, která zde presentovala Luďkův velkomoravský letopočet. Pochopitelně, nikdo z nás nevěřil v možnost tak časného datování chodeb, natož opatrný ředitel, přesto si i tento nápis opsal do svého sešitu a se zadumaným „hmmm“ si k němu ještě připojil poznámku: „Patrně chybně zapsán rok 1868!“ Ale bylo zřejmé, že mu ten velkomoravský letopočet stále vrtá hlavou.