Bermudský trojúhelník

Byl bych opravdu nerad, pokud by vzpomínkou na objasněnou záhadu záchodové mísy vznikla u čtenářů představa, že žádné paranormální jevy v mikulovském archivu nikdy nenastaly. Pravdou je, že se nadpřirozené věci u nás děly permanentně. Například celá má pracovna a speciálně rozlehlý pracovní stůl byly v mnoha ohledech srovnatelné s věhlasným Bermudským trojúhelníkem. Na mém stole se sice záhadně neztrácela spojenecká letadla, ani rybářské či zaoceánské lodě, ale to mělo pouze jediný důvod: Okresní archiv v Mikulově totiž nedisponoval žádnou leteckou ani námořní flotilou. Přirozeně, můžete namítat, zda by se vůbec nějaké námořní lodě, pokud by tedy byly zapsány v inventáři archivu, na běžný manipulační stůl vešly, aby se tam mohly záhadně ztrácet a zase objevovat. Jsem však přesvědčen, že by si stůl s tímto zanedbatelným problémem snadno poradil.

Zlomyslný stůl opravdu nechával ve zlomcích vteřiny mizet nejdůležitější materiály a také veškeré potřebné předměty, které jsem na něm v nestřežené chvilce odložil. Naopak ostentativně ignoroval věci momentálně nepotřebné. Ty na sebe bez většího zájmu nechal vršit až do úctyhodné výšky. Léta si pak mohly odložené spisy bezstarostně užívat pohostiní desky zlovolného stolu, ale jen do chvíle, kdy se ukázala jejich aktuální potřeba. V takovém případě stůl zařídil jejich okamžité zmizení. Stejně tak jako v Bermudském trojúhelníku, také na mém pracovním stole pohřešované věci nečekaně vyplouvaly a znovu nenávratně mizely. To pokaždé, když jsem o ně projevil jen sebemenší zájem. Nemusím zdůrazňovat, že nadpřirozené schopnosti mého stolu trápily nejen mne, ale též ostatní kolegyně a kolegy, když se třeba jen na chvíli objevili na mém pracovišti a na stůl si něco položili. Samozřejmě jsem všechny příchozí o zákeřných praktikách nevděčného nábytku důkladně informoval, ale záhadným ztrátám jsem tím zabránit nedokázal. Nikdo si se stolem nevěděl rady. Také naše hodná paní uklizečka se naučila můj stůl s velkým respektem obcházet. Chudince tam zmizely jediné brýle na čtení, které si neprozřetelně položila na kousíček rohu.

Ano, tento bezohledný mobiliář nešetřil nikoho, dokonce ani našeho milého ředitele. Materialisticky založený šéf však dlouho nadpřirozeným schopnostem stolu nevěřil, ačkoliv se o nich na vlastní oči mohl již dříve mnohokrát přesvědčit. Všechny evidentní a nevysvětlitelné ztráty přičítal výhradně na vrub neodpovědnému přístupu k ukládání archiválií a také mému zcela výjimečnému nadání (promiňte, tak to skutečně říkal) „vytvářet ve všem neuvěřitelný bordel“. Pochopitelně, že tento hanlivý příměr, užívaný ředitelem mimo jiné i jako oficiální název mého pracoviště, neznamenal nevěstinec jako takový. Tímto pejorativním výrazem označoval domnělý pracovní nepořádek, který měl ovšem ve skutečnosti natolik promyšlený řád, že ho můj nadřízený nedokázal obsáhnout rozumem. Obávám se, že to byla hlavní příčina, proč proti němu soustavně brojil. Někdy se stávalo, že ke mně šéf přišel tak říkajíc v dobrém rozmaru, ve kterém ho alespoň z počátku nepořádek nezajímal. Byly to jen světlé chvilky, kterým zpravidla předcházela nějaká kladná příhoda. Například mu šla ve vlaku dobře karta a on obehrál o několik desítek haléřů své spolucestující, nebo nějaká charakterní návštěva přinesla láhev alkoholu, kterou se slušelo neprodleně ochutnat. To se pak usměvavý šéf pohodlně rozložil u mě v křesle a přátelsky se chlubil, co ho příjemného ve vlaku potkalo, a jenom tak mimochodem se zeptal: „Co děláš?“  Přiznám se, neměl jsem tyto ředitelské dotazy příliš rád. Již proto, že nesprávná odpověď vždy znamenala okamžitou erupci ředitelova hněvu. Odpovídal jsem proto velmi neurčitě a dával tím prostor ředitelově fantazii, s jejíž pomocí si pak správnou odpověď mohl sám nějak citlivěji odvodit. Tedy na záludnou otázku, co zrovna dělám, jsem většinou odpovídal: „Já? Já dělám jakoby nic.“

Při těch slovech se pravidelně šéf zle zachmuřil a zlostně se rozhlédl po mé pracovně. Jeho slídivé zraky tak rázem registrovaly tisíce defektů, které se mi po dlouhá léta ani při nejlepší vůli nedařilo odstranit. To množství objevených nedostatků v mé téměř uklizené kanceláři, případně i ve svěřeném depozitáři spolehlivě přivádělo ředitele do zuřivé extáze. Jeho zloba obvykle vrcholila ničivou explozí zavíraných dveří, kdy za pomocí její tlakové vlny doslova vyletěl z mé kanceláře. Jeho následný pohyb po chodbách archivu pak vystrašené kolegyně monitorovaly podle postupujícího křiku jadrných nadávek a dále již jen podle otřesů zdiva, vyvolaných násilným uzavíráním dveří, které stály rozběhnutému šéfovi v cestě. O počtu úklidových nedostatků a také o aktuálním výskytu věcí na mém pracovním stole si ředitel vedl pečlivou evidenci. Své poznámky pak s velikým patosem předčítal na poradách, a co horšího, zadával předem nesplnitelné termíny, do kterých mají být závady odstraněny. Pochopitelně jsem se v takových vypjatých případech snažil šéfovi vysvětlit, že nemohu v krátké době uložit dejme tomu obyčejnou znakovou listinu ze šestnáctého století, kterou díky svému zlomyslnému stolu již několik týdnů postrádám. Jestliže jsem se výše zmínil o zlostných pohledech ředitele, pak po tomto vysvětlení, odvolávajícím se na působení paranormálních jevů v našem archivu, došlo v ředitelově zlobě k dramatickému posunu. S ohledem k laskavému čtenáři si ani netroufám detailněji popsat skutečně hrůzný výraz ředitelova obličeje a ze stejných důvodů nemohu citovat ani ty nejslušnější fragmenty ředitelova útočného projevu. Jen pro rámcovou představu čtenářů dodávám, že jeho výtky byly natolik hřmotné, že ze zámecké věže, vzdálené vzdušnou čarou 250 metrů, vyplašily hejna už zahnízděných kavek a na radnici pro jistotu rozezvučely výstražnou sirénu, která měla za úkol varovat pokojné občany před leteckými útoky ik živelným či jiným nebezpečím. Snažil jsem se proto všemožně konejšit ředitelovu zlobu, ale jako bych jen hrách na stěnu házel. Nemůžete se divit, že při kontrolních návštěvách ředitele jsem se raději uzamykal ve fotolaboratoři, kam šéf ba ani nikdo jiný nesměl, alespoň ne v době, kdy v ní byla tma, nebo svítilo jen neaktinické osvětlení, a to zas nebylo tak těžké zařídit.

Ředitelské běsnění však bývalo dobře slyšet i přes zamčené dveře. (Zde se laskavému čtenáři opravdu velmi omlouvám za vulgarismy vložené do úst milého nadřízeného, ale tyto byly pro Dr. Kordiovského natolik charakteristické a zvukomalebně s velkou přesností dokreslovaly stav jeho rozpoložení, že se mi ani při nejlepší vůli nepodařilo nalézt mírnější ekvivalenty, které by nebudily oprávněné pohoršení a při tom by stačily čtenáři zprostředkovat míru ředitelova rozrušení.) „Kurva, kde zas mám klíče!!?“  již po několikáté zahromoval šéf u divotvorného stolu v mé reprodukční pracovně. S ubíhajícími vteřinami nabírala jeho samomluva na intenzitě: „Teď byly na stole, tady v tom tvém mrdníku, a jsou v prdeli!“  Nevím, zda známá poučka opakování matka moudrosti platila bezezbytku i na tyto šéfovy zlostné výlevy. Patrně ano, neboť si neslušné věty stále svědomitě opakoval, až se zdálo, že ředitelovo láteření nebude mít nikdy konce. Proto jsem se přes zamčené dveře osmělil opatrně položit otázku: „Prosím tě, kdy a kde jsi viděl své klíče naposledy?“ Stávalo se totiž, že šéf pohřešované předměty hledával nejraději u mne, ačkoliv je v roztržitosti zanechal úplně někde jinde. Mé starostlivé upozornění na jeho předchozí omyly ještě více rozjitřily ředitelovu vášeň. Spílal za dveřmi tak hlučně, že v protějších kanovnických rezidencích demonstrativně uzavírali okna. „Do prdele, kurva fix, já tě jednou, ty hajzle, stejně zabiju! Kam jsi mi ty klíče zase schoval?!!“ vyptával se šéf, ovšem rozkazovacím způsobem. „Ale já tam přeci, Emile, vůbec nebyl, to dělá ten stůl,“  bránil jsem se co možná nejněžnějším hlasem. „Seru ti na ty tvoje výmysly, vylez ven a pojď hledat, musí být někde tady, v tom tvém neskutečném bordelu!“

Příkazy ředitele jsme byli nuceni plnit za každých okolností. Z opatrnosti jsem však nejdříve nahlédl do pracovny úzkou skulinkou pootevřených dveří. Měl jsem pochopitelně obavy, že má asistence při hledání ředitelových klíčů se může docela lehce zvrhnout ve vydařený sebevražedný pokus. Štěrbinou jsem spatřil brunátného ředitele, jak soustředěně prohrabuje věci na mém stole a vytváří tak ještě větší nelad v jejich uložení. Při horečném hledání si náhle vzpomněl: „No, kurva, a kde teď mám ten notes?“  Opatrně jsem se připlížil za ředitelova rozměrná záda a letmo přelétl očima spoušť na mém stole. Klíče ani obávaný notes sk poznámkami o trestuhodných nepořádcích v depozitářích, pořádacích místnostech i kancelářích archivářů jsem neviděl.

„Emile, to je beznadějné hledání, ty věci jsou už někde v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru. Musíme čekat třeba ik roky, než se zas objeví,“  jen s obtížemi jsem vysvětloval řediteli situaci pomocí řady tragických příkladů, které se na stole udály v minulosti. Když si rozběsněný ředitel uvědomil neodvratnost bolestivé ztráty, pomalu měknul a posléze jen žalostně štkal: „Neser mě, to přeci není možné, někde to tu musí být!“  Nebylo. Ani po dvou hodinách intenzivní práce, kdy jsme spolu s ředitelem odklidili se stolu vše, kromě povrchového nátěru, ak po důkladné prohlídce každého z předmětů i tenkých lejster vrátili věci na původní místo, klíče ani zápisník jsme neobjevili. Za velmi podobných okolností na tomto stole zmizel řediteli také svazek mikrofilmu brožury Atributy svatých.

Ředitelovy klíče byly skutečným zosobněním jeho moci. Na půdě okresního archivu jsme je chovali ve veliké vážnosti. Pro zaměstnance znamenaly něco tak významného, nedotknutelného a posvátného, jako pro národ korunovační klenoty. Ředitelské klíče byly skoro i tak nádherné. Na rozměrném kruhu se vedle patentních trezorových klíčů skvěla též dokonale funkční replika gotické vývrtky v podobě hudnoucího pištce a hned vedle ní trůnil dvojocasý český lev ve státním znaku, co přísným pohledem střežil své místo na úředním pečetidle. Po obou stranách pečetidla byl kruh posázen množstvím vzácných klíčů v heraldických barvách. Vynikaly hlavně zlaté a stříbrné, které při každém pohybu lahodně zvonily. Krása umělecky vyvážené kompozice tohoto svazku však nejvíce vynikla až v rukou samotného ředitele. Ten věru uměl s klíči mistrně zacházet. Při poradě je rytmicky potěžkával nebo je majestátně svíral v ruce, určitě lépe než druhdy otec vlasti císař Karel své říšské jablko. Při jakékoliv ředitelské nevoli s nimi významně práskal o stůl a bylo-li třeba, dovedně zasáhl i prchající podřízené. Třeba mě, když pod otevřeným oknem ředitelny vztekle zaštěkal pes a já se šéfa pro jistotu zeptal: „Emile, říkal jsi něco?“

Dr. Kordiovský uměl své klíče i jinak prakticky využívat. Dokázal s nimi obratně otevřít hlavní vchody nejméně tří archivních budov a se stejnou grácií odemykal i archivní trezor. U početných depozitářů se sice trochu pletl, což ale snadno napravila jedna, případně i více prostitutek, kterými oznamoval každý neúspěšný pokus ok zasunutí klíče. PhDr. Emil Kordiovský pomocí svých klíčů také bravurně otevíral láhve vína, mnohdy třeba ik deset za sebou. Bohužel k tomu počtu jsme dospěli jen zcela výjimečně. Ale co mu byly nyní všechny tyto dovednosti platné, když jeho nepostradatelné klíče nebyly. Výše popsané okolnosti jejich ztráty ředitel neuznával, ačkoli šlo evidentně o další z řady paranormálních jevů. Stále mne peskoval a podezíral ze zosnování tajného spiknutí, které mělo údajně za cíl oslabit jeho vedoucí úlohu jak v archivu, tak i ve straně a celé společnosti. Pochopitelně, jistou logiku jeho podezírání mělo. Vždyť co je to za panovníka bez atributů své moci. Ztrátou klíčů opravdu nepříjemně klesla autorita obávaného ředitele, kterého jsme museli nechávat čekat dlouhé minuty na dlažbě u dveří s obvyklou výmluvou, že jsme na záchodě neslyšeli zvonek, nebo jsme byli všichni zrovna soustředěni až v nejvzdálenějším depozitáři. Je nasnadě, že ředitele, na rozdíl od nás, ponižující čekání velmi hnětlo. Ztráta klíčů však měla ještě jeden tragický rozměr. Na bývalém ONV v Břeclavi existovalo Oddělení pro zvláštní věci, kam museli pracovníci ONV a tedy i archivu hlásit veškeré ztráty klíčů od služebních prostor. Ztráta pečetidla se státním znakem měla být hlášena okamžitě, podobně jako styk sk kapitalistickými cizinci. Starost o služební pečetidla měla své důvody. Prakticky stejným pečetidlem, jako měl ředitel, byly totiž zapečetěny sklady civilní obrany a také služební zbraně, které byly na ONV uloženy patrně jen pro potřebu funkcionářů. Jednání s ostražitými soudruhy na tomto oddělení nebývalo nikterak příjemné. Jejich nápravná opatření mohla výrazně zkrátit délku služebního poměru všem nešťastníkům, kteří se provinili ztrátou klíče, pečetidla, erární hotovosti nebo i loajality s režimem. Ze všeho nejhůře se prý obhajoval nechráněný styk s cizinci. To samozřejmě poučený ředitel dobře věděl, a proto hlášení ztráty pečetidla spolu sk nevídaným množstvím úředních klíčů neustále odkládal. Činil tak v dobré víře, že se jeho svazek někde vk archivu brzy objeví.

Jenom tak, sobě i jemu pro radost, jsem ho často povzbuzoval chlácholivými řečmi, že má vlastně štěstí, když pečetidlo ztratil až v této době, neboť o pár století dříve znamenala ztráta úředního typáře též hrdelní trest. Při každém takovém mém pokusu o ředitelovo uklidnění nebo obveselení jeho trudné mysli se šéf nepříčetně rozkatil a s velikým křikem se zabýval sadistickými představami mého čtvrcení. Pokud by snad někoho zajímalo, jak by to dělal, pak si myslím, že mne chtěl rozdělit nejdříve na poloviny, protože začínal pokřikem: „Ty hajzle, roztrhnu tě jako hada!“ A to byla prosím ta mírnější varianta zamýšlené exekuce. Daleko hrůznější způsoby mé popravy plánoval, když jsem mu nezištně nabídl, že ztrátu jeho pečetidla a klíčů ohlásím místo něj na ONV. Dodnes mi neuvěřil, že jsem tím chtěl pouze ušetřit jeho podlomené zdraví, které by na okrese během neomluvitelně zpožděného přiznání ztráty pečetidla nepochybně zaznamenalo další újmu. Přes naši stálou snahu o ředitelovo rozveselení, nám šéf s přibývajícími týdny chřadl čím dál tím více. Nechali jsme proto vyrobit kopie dostupných klíčů a u speciálních zámků jsme raději vyměnili vložky. Také jsme mu zakoupili novou vývrtku, sice už ne gotickou, ale i tato byla docela funkční. Ředitelský problém se tím zúžil pouze na vícestranné hradbové klíče od prvorepublikové pancéřové skříně a na úřední pečetidlo se státním znakem přizdobeným čtyřciferným identifikačním číslem. Nový svazek klíčů ředitele sice potěšil, ale trudnomyslnosti ho nezbavil. Jenom na chvíli se rozjasnil, když novým klíčem otevřel hlavní vchod budovy, aniž při tom musel křičet do domácího telefonu u dveří jeho obvyklé: „Kurva, kde zas jste všeci!“

Měsíc uplynul jak voda, ale zlomyslný stůl zmizelé klíče nevydal, byť s ním ředitel při každé příležitosti nešetrně cloumal a práskal o zem v naději, že svazek z desky stolu někudy vypadne. Pochopitelně nevypadl, a tak zoufalý šéf, byť nerad, vyhlásil odměnu 50 Kčs pro toho, kdo klíče s pečetidlem najde. Po dalším měsíci vytrvalého hledání zvýšil sumu pro potencionálního nálezce na 100 Kč. Přihazoval pak vytrvale každý měsíc dalších 50 Kčs, až se výše odměny pro šťastného nálezce vyšplhala na rovných 500 Kčs. Na tu dobu to byla částka lákavá, ale personál archivu byl již natolik unavený hledáním, že ani pětistovka nepodnítila nikoho kk větší vyhledávací aktivitě. Přesto jsme o ty peníze měli upřímný zájem. Já s Luďkem jsme několikrát žádali ředitele o zálohu z nabízené sumy. Chtěli jsme polovinu hned a druhou, až klíče nalezneme. Nebyly to požadavky nijak přehnané. Dodnes se tento způsob vyplácení odměn praktikuje na příklad při objednávkách nájemných vražd, nebo transportu narkotik přes hranice. A nalezení ředitelových klíčů bylo s obtížností uvedených zakázek přinejmenším srovnatelné. Tyto argumentace však šetrného ředitele nepřesvědčily. Pouze jsme u něho posílili podezření, že o jeho klíčích dobře víme a dobrotivého nadřízeného jen trestuhodně vydíráme a tím také terorizujeme všechny nevinné spolupracovníky. Pochopitelně takový ředitelův přístup uk nás vyvolal oprávněné obavy, zda ještě disponuje slíbenou hotovostí a zda ji vůbec míní poctivému nálezci vyplatit.