Václav Hortvík
AKTA X
Hrůzný nález šéfových klíčů
I přes rozladění vyvolané touto šéfovou vychytralostí jsme se poctivě připravovali na oslavu jeho narozenin, které se kvapem blížily. S Luďkem jsme pracně vybírali ta nejlepší vína, nacvičovali jejich rozlévání do pohárů a také trénovali pro oslavu tolik potřebnou výdrž. Při tom jsme si i trochu zazpívali, což záhy přivábilo ředitelovu pozornost. Ten s křikem usoudil, že máme neprodleně přemanipulovat fond Obecního úřadu v Lednici a vytvořit tak místo pro další přírůstky. Sám se ovšem uvolil vybírat víno, které bude nazítří jeho chuťovým buňkám nejvíce lahodit. Manipulace s fondy je šíleně zákeřná práce. Při drobné nepozornosti se totiž některé kartony snadno vymknou kontrole. Místo pro jejich číslo je pak již v polici obsazeno a máte-li úzkoprsého ředitele, je třeba kartony znovu a přesně podle správného pořadí čísel přeskládat. To za určitých nepříznivých okolností může vyvolat nutnost celou práci několikrát opakovat. Obtížnost tohoto úkolu je přímo úměrná výšce regálu a police, ve které k pochybení došlo. Předchozí rozmluva s ředitelem nás natolik traumatizovala, že jsme se s Luďkem nemohli na práci jaksepatří soustředit. Jako z udělání k chybám v pořadí čísel docházelo až v nejvyšších patrech regálů, kde jsme již oba trpěli závratí. Neustálé vrávorání na příčkách žebříku Luďka zneklidňovalo, a proto rozhodl, že budeme pokračovat až ráno.
Protože má svědomitost na tom byla o poznání lépe, snažil jsem se ředitelský příkaz dokončit sám. Když jsem odborně shodil na zem druhý karton, nějak podezřele v něm zachrastilo. Spisy v kartonech obvykle nechrastí, pouze to žuchne, když je na plocho pustíte na zem. Neobvyklý zvuk proto upoutal mou pozornost. Slezl jsem ze žebříku a opatrně karton otevřel, ale hned ho zas bezpečně uzavřel. Dlouhou chvíli jsem nevěděl, co si počít. Děs mě obcházel i hrůza jímala, když jsem si představil, co bude následovat. Ano, v kartonu skutečně byly tak dlouho hledané ředitelovy klíče. Nyní místo vytoužené radosti mě nečekaný nález přivedl do svízelné situace. Od počátku mne ředitel ze všech pracovníků nejvíce podezíral z podílu na jejich ztrátě. Což podle jeho opakovaných vyjádření předem diskreditovalo mé právo ucházet se o vypsanou odměnu. Uzamkl jsem depozitář a po důkladném prohlédnutí všech uliček znovu otevřel karton s číslem 232. Klíče byly značně rozměrné, do žádné kapsy se mi nevešly, proto jsem je v rychlosti vsunul možná až zbytečně hluboko do kalhot, kde mne bolestivě studily. Karton jsem uzavřel, a aby nebudil ředitelovu pozornost, zasunul jsem ho pod regál naučeným pohybem nohy. Ředitelův notes s poznámkami o nepořádcích jsem z pochopitelných důvodů nemínil objevit. Opatrně jsem se pak plížil chodbou i schodištěm. V obavě, abych snad klíči nechtěně nezazvonil nebo aby mně některou nohavicí třeba nevypadly, přidržoval jsem je pevně oběma rukama ve svém rozkroku. Stál jsem již téměř u dveří své kanceláře, když ze skladu vyšla Alenka a její udivený pohled sklouznul až k sevření mých rukou. Také mi připadlo nevhodné držet ruce zrovna v místech, kde mohou v představách žen vyvolat nějaké nežádoucí asociace. Rychle jsem je oddělal, aniž jsem při tom vzal v úvahu zvětšený objem příslušné partie, kterou tak ostudně zdůrazňovaly rozměrné klíče, ukryté pod nadmutou textilií. „Hmmm,“ povzdechla Alenka pochvalně a v očích jí lehce zajiskřilo. „Tak to se ti přihodilo v depozitáři? Luděk tvrdil, že skládáš kartony. Já myslím, že by ti při takové práci měly naběhnout úplně jiné svaly,“ ušklíbla se Alenka významně. Vytřeštěné oči však stále nemohla odtrhnout od mých kalhot. Tonul jsem v hrozných rozpacích. „Né, ale ano, pracoval jsem, samozřejmě, ovšem není to tak, jak si myslíš,“ snažil jsem se Alence vysvětlit nevysvětlitelné.
Usoudil jsem, že musím s pravdou ven. „Pojď za mnou, něco kolosálního ti ukážu, uvidíš, jak budeš překvapená,“ lákal jsem Alenku k sobě do kanceláře. Dělala sice povinné okolky, ale ženská zvědavost ji nedovolila pozvání odmítnout. Vešla, ale jen za dveře. „Zamkni, prosím tě,“ nabádal jsem ji k opatrnosti. Nejdříve vůbec nechtěla zamknout, hbitě tak učinila až po té, když jsem energicky sáhl do svých kalhot. Podle všech známek očekávala, že vytáhnu cokoliv jiného, jenom ne ředitelovy klíče. „Uuff“ vyjekla trochu zklamaně, ale i překvapeně. „Ty blázne, kdes je vzal?“ zajímala se konečně, když poněkud ustoupilo její počáteční rozrušení. Bez dlouhých příprav jsme začali osnovat plán, který by umožnil nějakým elegantním způsobem klíče řediteli vrátit. S Alenkou jsme se rychle shodli, že jeho nadcházející narozeniny jsou pro tuto příležitost nejvhodnější. Určil jsem kritéria, která je třeba v plánu dodržet. Předně jsem nechtěl přijít o odměnu náležející nálezci, a přitom jsem neměl být s nálezem bezprostředně spojován. Také jsem toužil do předávacího aktu zakomponovat výchovný prvek, který by šéfa výrazně polepšil v jeho autoritativním nazírání na podobné prohřešky podřízených. Nároky na sestavení a hlavně na realizaci plánu byly veliké a času na důkladné promyšlení žalostně málo. Celou akci bylo třeba před ředitelem a také před ostatními spolupracovníky utajit, aby překvapení z objevu pohřešovaných klíčů bylo dokonalé.
Alenka byla tou pravou osobou pro konspirativní práci. Uměla mlčet. Někdy až moc. Například svým rodičům pověděla, že se musí vdávat, až ve chvíli, kdy rodiče ženicha zazvonili u domovních dveří, aby se společně na veselce domluvili. Popsat překvapení všech zúčastněných aktérů takto nedostatečně zkoordinované schůzky je prakticky nemožné. Alenka byla vždy trochu víc vystrašená, než bylo zapotřebí, což ji na druhé straně přivedlo k nesmírné pracovitosti. Měla též obrovský smysl pro odpovědnost. Přesto někdy dělala věci, které by do ní nikdo neřekl. Třeba si dala na kuráž dva panáky vodky během nervózního čekání před jízdami při závěrečné zkoušce v autoškole. Zkoušku udělala a ještě ji zkušební komisař pochválil slovy: „Děvenko, jezdíš jak Fittipaldi!“ Alenku jsme měli proto všichni rádi a obdivovali jsme její zvláštnosti. Alenka se na příklad přede mnou nesvlékala, ale ve vší počestnosti jen nářečově vyvlékala. Byla totiž rodačkou z Kopřivnice, což jsme jí ale vytýkali, neboť jihla, když padal sníh, a při vánici zažívala pro nás nepochopitelný orgasmus. Marně jsem ji zdůvodňoval můj odpor k chumelenici. Marně poukazoval na rozdíly mezi sněžením u nás, tedy v civilizovaném kraji, kde sníh působí dopravní kalamitu, nebo tam u nich na severu, kde silnice ani chodníky prakticky žádné nejsou a nemusí se tedy odhrnovat. Tak a podobně jsme Alenku stále poštívali kvůli jejímu vzdálenému rodišti, ale Kopřivnici jsme jí bohužel nikdy nezhnusili. Alenka číhávala na autokary ze severu Moravy, ve kterých zapřádala hovory s podezřelými rodáky. Ti v Mikulově hledali jen obvyklé alkoholické dobrodružství. Měli jsme o Alenku pochopitelně strach, protože jsme té kopřivnické řeči pramálo rozuměli a z vlastních zkušeností jsme dobře věděli, že alkohol a ženy jsou v literatuře často spojovány s nejrůznějšími prostopášnostmi. Proto jsme ji z takové společnosti raději s křikem vyváděli v úloze žárlivých manželů. Scény to byly vesměs přesvědčivé, zejména se mnou v hlavní roli, když se mně Alenku podařilo rozplakat, nebo alespoň natolik dopálit, že na mě vztáhla ruku. Pod dojmem pleskavých políčků nás opravdu nikdo nepovažoval za pouhé spolupracovníky.
Je tedy na čtenáři, aby si uměl představit, že tichá a bázlivá Alenka byla také tak trochu, jak se u nás říká, čertovo kopýtko. Pokud si dobře vzpomínám, nikdy nezkazila žádnou legraci. Proto se také hned aktivně zapojila do realizace programu slavnostního předání ředitelských klíčů. Již od dob ředitelování Dr. Metoděje Zemka měl mikulovský archiv vybudovány kontakty na zahraniční univerzity a také jejich knihovny, které nám občas zasílaly své publikace. Tato praxe pokračovala i po nástupu Dr. Emila Kordiovského. Knihy z ciziny nám přicházely ve speciálních obálkách s tlumící výplní, která dokonale chránila publikace před mechanickým poškozením během přepravy. Obálky byly na tehdejší československé poměry vskutku skvostné. Bylo na nich nalepeno spoustu exotických známek, originálních podacích razítek a také velmi důležitá žlutá izolepa s černým českým nápisem PROŠLO CELNICÍ. Alenka ve funkci sekretářky ředitele tyto balíčky velmi opatrně otevírala, za časté ve spolupráci s naší konzervátorkou, jejíž dílna garantovala, že obaly nebudou ani v nejmenším poškozeny. Alenka je pak pietně ukládala hluboko ve skladu, z toho prostého důvodu, že do nich posléze vkládala pro změnu naše archivní publikace, kterými jsme poněkud vyvažovali své dluhy v zahraničí. Bohatý sortiment neobyčejně zachovalých cizokrajných obálek nás přivedl na myšlenku jejich dalšího využití při obřadním odevzdání nalezených klíčů do rukou ředitele. Nehlášený styk s cizinci a ke všemu ještě zřejmá manipulace zákeřných kapitalistů s úředním pečetidlem a také klíči od mikulovského archivu, to by vyvolalo tragickou aféru, při které by na infarkt myokardu vymřelo osazenstvo celého zvláštního oddělení a nejméně polovina funkcionářů ONV. Právě tímto katastrofickým scénářem jsem mínil zaměstnat narozeninovou mysl našeho ředitele. Pro tento účel jsem vybral velmi pohlednou obálku s vnitřní výplní a množstvím překrásných známek, prokazatelně orazítkovaných v Mnichově. Obálka byla navíc polepena originální a neporušenou páskou oznamující, že zásilka prošla celnicí. Společně jsme pak s Alenkou napsali průvodní dopis, ve kterém se domnělý německý státní příslušník snažil našemu řediteli vysvětlit okolnosti nálezu jeho klíčů a také důvod, proč mu je posílá s takovým zpožděním. Měli jsme v archivu speciální Optimu, německý sázecí stroj s karbonovou páskou, na kterém se druh písma dal rychle měnit záměnou tak zvaných kopretinek. Vybral jsem pro ten účel echtovní německou sazbu, kterou jsme před tím nikdy nepoužívali a ředitel ji proto ani neviděl. Už první Alenčiny úhozy do klávesnice mě doslova nadchly. Tisk byl perfektní. Tou dobou drtivá většina psacích strojů v Československu byla klasické konstrukce a používala jen textilní pásku, což kontrastovalo s obrysovou ostrostí vyražených typů při užití neopotřebené kopretiny a karbonové pásky. Přesně takové dopisy nám chodily z Německa. Za kvalitu písma i papíru našeho průvodního listu by se tedy nemusel stydět ani sám říšský kancléř. Bylo vše wirklich deutsch, jak u nás říkáme, všechno to bylo německé jak ono pověstné poleno, až jsme se báli, aby šéf německé písmo v předpokládaném rozčilení dokázal správně přečíst. Abychom zamezili jeho zbrklým pokusům o sebevraždu, vkládali jsme do textu také některé české výrazy.
München den 12. 10. 1986
Mein geehrter Freund Emil,
Ich grüße Dich aus München. Ich suchte deine Adresse unnütz bisher. Ich habe an Bezirksamt in Breslav geschrieben, wo haben sie mir freundlich verabreicht. Du fragst sicher, warum schreibe ich Dir. Ich würde Dir das gern erklärt, aber wie du weißt, ich spreche tschechisch sehr schlecht.
No, ale nyc. A das probieren wir tschechisch. Ja navstyvit jedna Fräulein in Freudenhaus in München. A ona šikat mir im Bett, dass sie drücken etwas schweres do stehno. Ja šikat, nic nemoct tlačit tebe hart von mir. Ich habe dort Nichts hart schon moc Jahre. No ja, richtig Emil. Ich nemit Erektion schon zwanzig Jahren. My oba suchen unter dem Leintuch a ja fidim moc Schlüssel zu Ring. A ja šikat, to ono co tlačit do stehno od slečna! Was macht moc Schlüssel im Bett? Ich frage ta Mädchen. Ona šikat, nevy nyc. Pak ona vspominat Emilio, er hatte zu viel Schlüssel. No nyc Emil, ich verstehe, laska je laska. Natürlich, ich gern ti vratit alle Schlüssel. Ich fragte kolega od Amerikan SIS Dienst po tva adresa. Er ist ein hoffnungsloser Fall, hned delat kopie od deine Schlüssel. To trvat Langzeit. Auch dauert lange, als ich vom Bezirksamt in Breslav tva adresa bekommen habe. Lebe wohl und grüß deine Kollegen im Archiv.
Herzlich dein Freund Müller Thurgau
ENDE