Myslím, že genius loci kurdějovského podzemí musel být za živa vykutálený šprýmař. Nevzpomínám si totiž, že bych se ještě někde jinde prosmál až k bezvědomí. A to jsme se v archivu smáli poměrně často a dosti zodpovědně, zejména když se šéf dostal do nějaké nepříjemné šlamastiky. Nevím, zda příčina stálého veselí tkvěla jen v našem mládí, nebo více ve skvělé partě spolupracovníků, kteří ani na okamžik neváhali přispěchat do mlýna se svou troškou, byť mnohdy i drsného humoru. Ředitelův názor, že naše chování ve štolách bylo poznamenáno jakousi zastydlou infantilitou, je samozřejmě scestný. Z nabádání ke kanadským žertíkům a z rozsévání životu nebezpečné škodolibé radosti totiž důvodně podezírám nezbedného genia loci tohoto podzemí. 

Mám pro to i přesvědčivý důkaz. Přesně deset let po našem výzkumu jsem po širokém okolí Mikulova provázel asi dvacetičlennou skupinu potomků zdejších novokřtěnců. Habáni nebo také toufaři, jak se jim tady říkávalo, byli z Moravy vypuzeni v roce 1622 a po dlouhé anabázi východní Evropou se nakonec usadili v USA a Kanadě. Tato skupina dorazila do našeho archivu z komunity Pleasant View v osadě Ulster Park ve státě New York. Vodil jsem ji po stopách jejich dávných předků, a tak jsme se dostali také do Hustopečí, kde jistý Jakob Hutter v roce 1534 sestavil pro novokřtěnce pevný domovní řád a na základě jeho dodržování se pak novokřtěnci nazývali též Hutterští bratři. Protože se v Hustopečích památný bruderhof  nedochoval, zavedl jsem výpravu do blízkého Kurdějova, aby si alespoň prohlédli pevnostní kostel, zachovalý v podobě, jak jej tady mohli vídat už jejich hutterští prastařečci. Napadlo mne, že by habány, jejichž předci zde prosluli stavbami rozsáhlých vinných sklepů a tajných únikových chodeb, mohly zajímat také staré podzemní štoly pod kostelem. A také že je zajímaly. Zazvonil jsem proto na faře. Ale neotevřel mi známý pan děkan, který zde působil v době našeho výzkumu, nýbrž docela jiný mladší kněz v sutaně s poměrně velikým dřevěným křížem na krku. Řekl bych, že z něho taková ta seriózní kněžská důstojnost přímo vyzařovala. Vysvětlil jsem mu, kdo jsou ti staromódně odění lidé a o co nám tady v Kurdějově jde. Pan farář mě trpělivě vyslechl a pak nás velmi ochotně dovedl k takové nově vyzděné budce s pevnými dveřmi, co stála ve svahu nedaleko hostince. Odemkl, vytáhl z kapsy jedinou baterku a vlídně hostům pokynul: „Go in!“ Tento vchod zaručeně neexistoval v době našeho výzkumu. Tehdy bylo možné vejít do podzemí pouze otvorem v kryptě u oltáře. Všechny tajné východy, i ten, co ústil daleko v lese za dědinou, byly tenkrát zavaleny. Jak jsem si všimnul v kostele, byl ten náš vchod u oltáře překryt novou, nepropustnou dlažbou. Když skupina sestoupila po několika schodech do úzké chodby, kněz za námi uzamkl zevnitř dveře a klíče ponechal v zámku. Protože jsem znal rozsah podzemního labyrintu, domníval jsem se, že tak činí z opatrnosti, aby za námi náhodou do chodeb nevešel náhodný zvědavec, kterého bychom pak mohli nechtěně v podzemí uvěznit. V duchu jsem chválil takový zodpovědný přístup. 

Skupina habánů husím pochodem důvěřivě následovala obeznalého kněze s baterkou. Ovšem světlo jediné baterky bylo pro tak dlouhou řadu lidí naprosto nedostatečné. Kráčel jsem pohmatu na konci zástupu a jen v rovnějších úsecích chodby jsem daleko před sebou občas zahlédl na klenbě kužel světla baterky. Postupovali jsme docela pomalu a také dost dlouho. Marně jsem se ve tmě pokoušel zorientovat. Chodba se mi jevila cizí, jako při mé první návštěvě. Habáni si tiše brebentili a pokoušeli se dovtípit, na co pozoruhodného mají ve tmě hledět. Těch několik žen, kráčejících bezprostředně přede mnou, jsem varoval, aby stále následovaly jedna druhou a nikde neodbočovaly, abychom je pak nemuseli v bočních chodbách hledat. Habánské ženy jsou odmalička vedeny k naprosté poslušnosti, takže s tímto problém nebyl. Ten se ukázal až po několika minutách dalšího pochodu, kdy  dobromyslný kněz v čele průvodu hrůzostrašně zařval a ve zlomku vteřiny někam zmizel. Samozřejmě i s baterkou. Nikdo z nás tak podivnou reakci důstojného pána neočekával. Chápal bych ještě, kdyby to byl udělal Luděk nebo kdokoliv jiný z archivu. Ale důstojný pán? Předpokládal jsem, že měl k útěku nějaké vážné důvody. Napadlo mě, zda ho ve tmě třeba neobtěžovala některá z habánek, ale hned jsem usoudil, že je to hloupost. Věrnost manželská je pro tyto věřící lidi prvořadá zásada. Zavolal jsem proto „What is up?“ Ale nikdo nevěděl, co se ve předu vlastně stalo. Výprava byla za chvíli už „little nervous“ a já samozřejmě ještě nervóznější. Zvláště, když ke mě po několika minutách dolehl plačtivý ženský hlas v angličtině: „Ó Bože, jsme tu jako v hrobě!“ Pochopil jsem, že ženy mají opravdový strach. 

Bylo třeba rychle pozvednout náladu výpravy. Nenapadlo mě ale nic lepšího, než zavolat: „Take is easy! All right? It’s fun only! Well, very funny surprise!“ Ale sám jsem tu lapálii vůbec nebral klidně a na nějaké to legrační překvapení jsem také moc nevěřil. Chlapi ze slušnosti pronesli docela česky opatrné „chacha“, zatímco ženy vůbec nepovažovaly překvapení za žertovné, spíše za „horrible a murderous“. Skupina volala po světle. Když jsem zažehl zapalovač, ozval se bouřlivý potlesk. Habáni jsou takoví správní úleťáci, netouží po majetku, rádi pracují, vzájemně si pomáhají, jedí jen střídmě, jsou zapřísáhlí pacifisté, zachovávají věrnost manželskou, neopíjí se, neužívají drogy, ba ani nekouří, což byl ovšem tady v podzemí veliký problém, protože nikdo jiný s sebou neměl zápalky ani zapalovač. Věděl jsem, že jeden zapalovač dlouho svítit nevydrží, a tak jsem raději zavolal: „Go back!“ Tichou poštou jsem poslal zadnímu voji vzkaz, aby se všichni drželi za ruce a že to nemusí být zrovna jejich pravý manžel či manželka. Táhl jsem ten vyděšený vláček za nepatrným světýlkem nad mou hlavou co možná nejrychleji k východu. K mému velikému zklamání jsem u dveří zjistil, že klíče v zámku nejsou. Marně jsem je hmatem hledal na zemi. Nemohl jsem ani zaručit, že stojíme u správných dveří. Utajit tento malér po delší chvíli už nešlo. Opatrně jsem se zeptal, zda někdo klíče nevzal. Můj dotaz vyvolal ve skupině zděšené „óóuh“. Nevěděl jsem, co si máme počít. Napadlo mě, že bych měl výpravu opustit a jít se po knězi sám podívat. Dívejte se však po někom v naprosté tmě, když sebou nemáte světlo ani vojenskou infračervenou optiku. Habáni řeší většinu obtížných situací modlitbou. Modlí se ovšem zpěvem a jsou proto úžasně sezpívaní. Byl to opravdu silný kulturní zážitek, naslouchat podmanivým zpěvům po staletích znovu nevinně uvězněných křtěnců. Vždy, když dozněla některá z písní, jako by v chodbách v dáli za námi někdo zatleskal. S každou novou melodií se potlesk přibližoval Ano, byl to ctihodný duchovní, který za všeobecného jásotu rozsvítil baterku, aby se při jejím světle prodral až ke dveřím. „Proč jste hned odešli?“ ptal se mě vyčítavě kněz a podal mi ztracené klíče. Když jsme se konečně ocitli na svobodě, byl jsem tak trochu na rozpacích, zda vůbec mám důstojnému pánovi poděkovat za jeho osobitý způsob provázení. Vrozený takt mi však přesto velel poděkovat. Nedalo mi to a při loučení jsem se pana faráře česky zeptal: „Otče, co měl znamenat ten váš útěk? Snad jste se nebál těch heretiků?“ Pan farář se dobrácky usmál: „Ale kdež, jenom mě napadlo, že si tak návštěvu v našem podzemí lépe zapamatují!“

„To vás opravdu z ničeho nic napadlo utéct a nechat nás tonout ve tmě?“ Ptal jsem se nedůvěřivě. „Ano, byla to přeci legrace.“ Pomalu mi začínalo svítat. Už při našem výzkumu tmavého podzemí totiž každého z nás také vždy nějak rázem napadalo druhého vystrašit. V těch chodbách skutečně přetrvalo cosi škodolibého z dob dávno minulých, co každému v jednom kuse našeptávalo: „Dělej druhým schválnosti!“ Když si však někdo dovolil neuposlechnout toto zlomyslné nabádání, třeba jako já, vzal běh událostí do své režie sám genius loci tohoto podzemí. Jak rafinovaně si při tom duch počínal, je zřejmé na příkladu dr. Emila Kordiovského i vedoucího vnitřního odboru ONV Břeclav. Nemohu potvrdit, zda kompetence zlomyslného ducha sahaly i do výše kostelní věže, jak bychom se mohli domýšlet z obsahu Ciplerova zápisu z roku 1573. Nechť jsou však pro opatrného čtenáře všechny popsané příhody varovným mementem před neuváženou návštěvou jihomoravského Kurdějova.