Doporučil bych hned třeba Brumovice, tam do makovice kostelní věže vkládají pro své potomky vedle písemností i dobře zapečetěnou láhev slivovice, což mně připadá milé. Dr. Kordiovský se však k tomuto chvályhodnému zvyku stavěl skepticky. Je totiž určitá pravděpodobnost, že se během doby na vsi objeví blázen s kulovnicí, který makovici věže z rozmaru prostřelí. Proto opatrný dr. Kordiovský navrhoval takovou láhev nejdříve vypít a potomkům jen důsledně popsat všechny chuťové vjemy, samozřejmě dokumentním inkoustem a na odkyseleném papíře. Já naopak také doporučoval láhev vypít, a bude-li to ještě v našich silách, také zapsat chuťové i následné prožitky, ale do schránky ve věži vložit druhou láhev stejné velikosti a bonity obsahu i s rizikem, že bude časem poškozena. Stále si totiž myslím, že by se potomci neměli žádným způsobem okrádat. 

Podobných různic i zásadních nepochopení jsem si s ředitelem archivu v souvislosti s pracemi na desítkách věžích opravdu docela užil. Vzpomínám, jak mě jednou tuším v Hustopečích vyštval z pohodlí restaurace až na samý vrcholek radniční věže, kde se prý řemeslníci chystali demontovat makovici a z ní i vyjmout předpokládanou schránku s dokumenty. Možná tato radniční věž neměla výšku 65 metrů, jako mají například věže valtického kostela. Přestože jsem čtvrtinu cesty  vystoupal pomocí stavebního výtahu, pořádně jsem se zadýchal, než jsem stanul na samém vrcholu. Jak jsem se tak kochal tou nevšední vyhlídkou po okolí, všimnul jsem si v hlubině pod sebou perspektivou zmenšeného ředitele. Jevil se tak maličký, že jsem se na něho z té výšky obával dokonce i plivnout, abych ho tím snad nějak neporanil. Tak subtilně vyhlížel jeden z nejpřísnějších archivních vůdců. Nadchla mne ta zásadní proměna jeho robustní postavy. Takový malinkatý ředitel by si v archivu pochopitelně již nesměl vyskakovat na své podřízené, jako to dělal dosud. Samozřejmě jsem věděl, že ono náhlé zmenšení ředitelovy postavy je jen dočasná fikce. Přesto jsem považoval za nutné o tomto zajímavém jevu šéfa informovat. Ještě celý rozradostněn předchozí úvahou jsem zavolal dolů do náměstí: „Jsi takhle malinký, šéfe!!“ A pro lepší názornost jsem ještě tento vizuální klam demonstroval odpovídajícím nastavením palce a ukazováčku své pravé ruky. Má věta, pronesená přátelským tónem, patrně nedospěla z výšky až k uším nadřízeného. Šéf na mě hleděl upřeně vzhůru a hlavou v záklonu vykonával pohyby, jakých si mohly dámy u svých partnerů všimnout v počátcích jejich orgasmu. Chvíli mi proto trvalo, než jsem v rytmickém zvedáním ředitelovy brady rozpoznal jeho snahu po navázání komunikace. Ale to se mě už šéf dotazoval mocným ředitelským hlasem: „Nerozumím, co jsi říkal??!“ Pochopil jsem, že svůj postřeh musím pronést mnohem hlasitěji. Zakřičel jsem tedy z plných plic: „Jsi takhle malinký, šéfe!!!“ A rukou jsem opět, alespoň orientačně, naznačil tu jeho zanedbatelnou velikost. 

Ředitel mi zjevně neporozuměl ani tentokrát. Jeho tvář se jen zkřivila zlostnou grimasou. Úplně stejnou, s jakou při pracovních poradách reagoval na mé polohlasné komentáře k jeho problematickým rozhodnutím. To se pravidelně dožadoval hlasitým křikem (promiňte): „Kurva, když už něco máš, tak to řekni nahlas!“ Také nyní se mu v očích výhružně zablesklo a z jeho úst děsivě zahřmělo: „Cos to říkal!!!!“ Nezbylo mi nic jiného, než informaci o ředitelově nepatrné velikosti opakovat ještě hlasitěji. Háček byl v tom, že se mi do toho intenzivního křiku již nedařilo zakomponovat ani kousek, pro mě tak typického laskavého přízvuku, byť jsem se o to velmi snažil a hlasitý pokřik opakoval hned několikrát. To se již náhodní chodci zastavovali a se zájmem zkoumali vrcholek věže a pod ní též urostlou postavu nervózního nadřízeného. Obsah sdělení, proneseného až za mezním limitem mých hlasových možností, vnímali kolemjdoucí jako vyvrcholení nějaké vážné rozepře, ačkoliv podle mne tu o žádný konflikt s ředitelem nešlo. Bohužel si to neuvědomoval rozčilený dr. Kordiovský, kterého navíc ještě dráždily ironické poznámky prostořekého obecenstva. Mé sdělení tak vyhodnotil jako veřejnou urážku přirozeného ředitelova majestátu. S hlavou zakloněnou k obloze ke mě burácel surovým, hromovým hlasem: „Počkej, ty hajzle, až slezeš! Všechno ti to spočítám a pak tě stejně zabiju!!“ Schoulil jsem se za hranu podlážky, aby mne nebylo vidět, a jen skulinkou mezi deskami pozoroval rozhněvaného nadřízeného. Náhodní chodci, ze kterých se okamžitě rekrutovali vděční diváci, se houfně sbíhali a obsazovali atraktivní místa na lavičkách v očekávání dalšího dějství téměř shakespearovského dramatu. Rozkacený šéf zatím pod věží jen tak pro sebe spílal, láteřil a při tom si zdůvodňoval svůj hrozný plán: „Já tu sviňu zabiju, konečně zabiju, protože už musím!!“ Taková prohlášení ještě více jitřila zvědavost a očekávání krvelačného obecenstva. Zdálo se, že má poprava je téměř na spadnutí. Ředitel se sklopenou hlavou vytrvale pobíhal před radnicí, jakoby hledal to přesné místo, kde tu byl 9. září roku 1610, za krádež hroznů, setnut místní mydlář. Jak se tak šéf rozhlížel, zda někde v okolí není složená pro tento typ exekuce velmi potřebná fůra písku, všiml si najednou přesily soustředěných diváků. „Jděte si po svých, toto není nic pro vás!“ Obořil se na přihlížející a ke škodě natěšených zvědavců, raději vztekle odkráčel do blízké restaurace. Tam poněkud zahanben a náležitě posílen dlouze přemýšlel, zda si pro mě má na věž dojít sám. 

Šéf totiž na věže za žádných okolností nevylézal. Jednak by s ohledem na svou hmotnost patrně poškodil statiku těchto většinou památkově chráněných objektů, případně by se pod ním mohlo i zřítit nákladné lešení, které opravované věže ze všech stran důmyslně pokrývalo. Tedy takto jsme si alespoň v počátcích s Luďkem vysvětlovali ředitelovy absence při zajímavé práci spojené s uvolňováním zarezlých kotvících šroubů věžních křížů, které bylo nutné demontovat ještě před sejmutím samotných makovic. Pravý důvod, proč se s námi šéf do těchto prací nehrnul, byl ale jiný. PhDr. Kordiovský totiž ve výškách trpěl závratí, ba co víc, záchvaty stejné úzkosti býval zmítán už při pouhém pohledu na vrcholek věže, kde jsem nejraději sedával na okraji podlážky s nohama volně spuštěnýma nad bezednou propastí. Ještě většího efektu v zsinalosti ředitelovy tváře jsme pak s Luďkem dosahovali předstíraným uklouznutím obuvi při překonávání nejvyšších pater lešení. Ředitelova muka nám dělala dobře, zejména když se nám je časem ještě podařilo různými nápady ještě vystupňovat. Třeba jsme na chvíli zůstávali zavěšeni na rukou na vhodné přečnívající trubce lešení. V inventáři archivu jsme sice měli dva bezpečnostní pásy, kterými jsme však proti vůli ředitele pohrdali, neboť nás značně omezovaly v pohybu. Luděk před nástupem do archivu prošel řadou zaměstnání. Pracoval také na montážích, kde bylo obvyklé a hlavně nutné v zájmu urychlení montážních prací přepravovat těžké konzoly, samozřejmě pěšky, po úzkých chodníčcích, které vytvářely sotva deseticentimetrové hrany tak zvaných „íček“, tedy ocelových „I“ profilů, ukotvených ve dvacetimetrové výšce. Já jsem vzhledem ke svému číslu vojenské odbornosti rovněž nikterak netrpěl pobytem ve výškách. Šéf by našich ztracených životů určitě nikdy nelitoval, ale pocit ředitelské zodpovědnosti i představa následných soudních tahanic a finančních regresů činila jeho úzkostné záchvaty naprosto reálnými a docela oprávněnými. Infarkt se o něho totiž pokoušel při každém našem záměrném klopýtnutí a následném vrávorání po okrajích lešení. Dělali jsme to rádi a myslím, že přesvědčivě. Přesto nás dr. Kordiovský dál posílal do výšek i při vědomí možné újmy na svém zdraví, neboť obava, že mnohdy už zkorodované věžní schránky s množstvím mincí a písemností mohou být cestou na zem rozkradeny, byla u něho silnější než strach o životy archivních pracovníků. 

Přes všechny vážné zdravotní potíže, které se u dr. Kordiovského pravidelně dostavovaly při pohledu na naše lezecké exhibice, stále trpělivě sledoval z pevné země všechna dění na vrcholcích věží. Jeho soustředěného pohledu bylo věru velmi zapotřebí. Jako z udělání v ta místa, kde se náš nadřízený právě vyskytoval, dopadaly z výšky udrolené kousky říms a zvětralých omítek, odstřižky plechů, vybité baterie z fotoaparátu, zkrátka všechno, co jsme mohli na lešení postrádat. Jednou nám do míst, kde stál ředitel, vyklouzla také devatenáctka klíč, ale to byla skutečně opravdová náhoda, ačkoliv podezíravý šéf velmi hlasitě tvrdil, že to žádná náhoda nebyla, a tolik potřebný pracovní nástroj nám už odmítl vrátit. Podobné tahanice s ředitelem více méně skončily až v polovině devadesátých let minulého století, kdy se při věžních opravách začala uplatňovat nová technologie. Ta spočívala ve využití obrovitých jeřábů, na jejichž ramena byla upoutána a posléze i snesena kompletní báň. Na zemi pak tesaři spolu s klempíři a pozlacovači sestrojili přesnou repliku, kterou pak po několika měsících pomocí téhož jeřábu osadili a ukotvili na vrcholu věže. Byly to akce sice divácky zajímavé, ale pro nás to už nebylo ono. Pracovníci archivu směli snášení i opětné osazování věžních bání sledovat jenom z bezpečné vzdálenosti a do okruhu pracovní plochy jeřábu nemohl vstoupit ani náš starosty všech obcí uznávaný ředitel. Práce archivářů se tak omezila pouze na komisionální otevírání schránky s písemnostmi, jejich dokumentaci a konzervaci. Nápomocni jsme mohli být též radou, týkající se obsahu nových zápisů i artefaktů, které by bylo vhodné potomkům do schránky vložit. Celý náš archivní dohled pak končil komisionálním uložením původních zápisů a zaletováním nového pouzdra či několika pouzder, jak tomu bylo například ve Valticích, kde se do jedné schránky staré a nové zápisy už nevměstnaly. Doufám, že opatrný čtenář již uvěřil, že počáteční zmínka o neobvyklých výškových úrovních dočasných pracovišť mikulovských archivářů byla pravdivá. Ale k úplnosti je třeba ještě zmínit práce archivářů prováděné hluboko pod zemí.