Když jsem se už zmínil o návštěvě habánů a jejich nespravedlivém uvěznění v podzemí kurdějovského kostela, rád bych napravil dojem, že jsme k těmto hostům přistupovali po vzoru zavedených historických klišé. My jsme je pochopitelně nemučili, neupalovali ani netopili v řekách, jak to praktikovali jejich odpůrci v šestnáctém století. To hodinové uvěznění v ponurém podzemí samozřejmě nebylo plánované a z hlediska historických zkušeností novokřtěnců se muselo jevit až podezřele krátké. I přes tuto nepříjemnost zájem současných habánů o Mikulov a jižní Moravu přetrval. Zde v podstatě vykrystalizovalo jejich hnutí, které vyústilo v neobyčejně efektivní způsob hromadné výroby, organizované ve společných komunitách. Byla to revoluční změna dožívající středověké řemeslné výroby, která dala podnět k budování manufaktur a počátkům průmyslové velkovýroby. To jsem si nevymyslel. V literatuře je to poměrně časté hodnocení významu našich novokřtěnců a stejným názorem byli už v polovině sedmdesátých let minulého století vyzbrojeni také profesoři věhlasné Tokijské univerzity, kteří přijeli do mikulovského archivu hledat inspiraci pro další rozvoj stagnujícího japonského průmyslu. Může se zdát neuvěřitelné, že kapitáni tohoto průmyslového gigantu vyslali své emisary do Mikulova, aby pro ně hledali záchranu a poučení právě v životě těchto skromných běženců, kteří se k nám po prohraných selských válkách v Německu a Švýcarsku uchýlili už počátkem šestnáctého století. 

Japonští badatelé nebyli tenkrát v okresních archivech obvyklými hosty. I jejich zájem o novokřtěnce nás tehdy překvapil. Komentovali jsme to prakticky stejně jako po letech Bolek Polívka alias Bohuš v jedné sekvenci filmu Věry Chytilové Dědictví aneb kurvahošigutentág, ve které se Japonci zajímali o koupi Bohušovy cihelny. Podobně jako netušil filmový Bohuš, ani já jsem nevěděl, jak se o existenci našich novokřtěnců v Japonsku dozvěděli. Tito badatelé však byli vzdělaní lidé, vládnoucí několika jazyky, tak tu podnětnou informaci patrně někde v Evropě vyčetli. Problém byl v tom, že originální novokřtěnecké archiválie u nás žádné nemáme. Snad jen jednu podezřelou knihu z Bořetic. A pak tištěnou, vše vysvětlující habánskou kroniku, vydanou někdy ve dvacátých letech minulého století v Kanadě, a ještě několik novodobých Zemkových studií otištěných ve sborníku Jižní Morava. Japonci pečlivě studovali každou stránku autentické kroniky a dělali si při tom četné poznámky. Často se na něco anglicky dotazovali a do svých poznámek si bez mrknutí oka zaznamenali i můj výčet skutečných hnacích sil, co přivedly zdejší křtěnce k počátkům epochálního průmyslového rozvoje. Řekl jsem jim: „Předně u vás musíte znovu zavést pořádnou bídu, pronásledování, mučení a popravy vůdčích průmyslníků, dělníkům zastavit vyplácení mezd a spoléhat na jejich poctivost, pracovitost a univerzální dovednosti.“ 

Samozřejmě netuším, co všechno z mých návrhů potom aplikovali v Japonsku. Ale recesi průmyslové výroby se jim skutečně podařilo zastavit. Chápu, že se podíl mikulovského archivu na tomto úspěchu může zdát mnohým historikům nevěrohodný, podobně jako se nám jevil už podezřelý zájem Japonců o jihomoravské novokřtěnce. Mohu však prokázat, že spektrum japonského zájmu o moravské dějiny bylo daleko širší. Například jsem externího spolupracovníka téže univerzity potkával po tři léta na Jízdě králů ve Vlčnově. Nemohl jsem se mýlit, neboť na oficiální večeře přicházel ve společenském kimonu, které se natolik lišilo od vlčnovského kroje, že jsem si rozdílu všimnul i po několika uvítacích přípitcích. „Prosím vás, čí je to kroj?“ zeptal jsem se toho nezvykle vymóděného chlapíka, abych si ujasnil, ve které dědině na Slovácku se takto ještě chodí. Má otázka však u dotyčného vyvolala stejný efekt, jako vhozená mince do pokladničky s černouškem, co stávala u nás v kostele u vyřezávaného Betlému. Možná něco říkal, ale znělo to, jako žbluňkání, když kape voda z vodovodu do přistrčeného kbelíku. Pochopil jsem, že to asi bude opravdový Japonec. Uklonil jsem se po jeho vzoru a zeptal se, zda mluví anglicky. Po několika pohárcích společně vypité vlčnovské slivovice jsme se představili. Upustili jsme při tom od už nebezpečných zdvořilostních úklon a bez všech formalit zabředli v zajímavém rozhovoru. Japonec byl povoláním lékař. Ke slušné obživě mu prý stačila dvoudenní praxe v týdnu a zbytek času věnoval hudební vědě. Jeho doménou byly skladby Leoše Janáčka a přes jejich studium se dopracoval až k moravskému folklóru a jeho historii. Univerzita mu hradila mzdu a potřebné cestovní výdaje. Na moje „Why?“, však neuměl rozumně odpovědět. Prosím, Janáček a moravský folklór, to se dá ještě nějak zdůvodnit. Řekněme, že i ti pracovití habáni mohli Japonce zajímat, ale proč sbíral naše lidové pohádky a zajímal se o mentalitu zdejších vesničanů, to jsem v angličtině dobře nepochopil. Že by snad kvůli obchodu? Nebojte se ale, řešit to tady nebudu. Chtěl jsem jen na příkladu vlčnovského Japonce ujistit nedůvěřivé čtenáře, že jsem si participaci našeho archivu při odvrácení recese japonského průmyslu tak říkajíc nevycucal z prstu. Ve Vlčnově si návštěvy japonského lékaře budou zaručeně pamatovat, pokud by se tam snad někdo ze čtenářů chtěl na jeho činnost blíže informovat.