Vzpomínám, jak jsme byli pozváni na mezinárodní konferenci slovenských archivářů do Bratislavy. Doprovázel jsem tehdy ředitele jako kmenový úd mikulovského archivu a hlavně také jako řidič služebního vozidla. Byli jsme tradičně přátelsky přijati a jako projev nevšední úcty jsme byli o přestávce pozváni do separátní místnosti, kde již bylo připraveno pohoštění pro mimořádně vzácné hosty, tedy kategorie VIP hostí, řečeno dnešní terminologií. Vedle soudruha ministra vnútra Slovenské republiky tam bylo asi šest zákonodárných povereníků a také archiváři z Maďarska, Polska a Rumunska. Pochopitelně i francouzský koňak, kterým jsme si v různých jazycích připíjeli na úspěch jednání. Koňak byl prvotřídní a podle rychlého dolévání skleniček jsem pochopil, že je ho i dostatečná zásoba. 

Bohužel, kromě vzácného hosta jsem byl také obyčejným řidičem služebního vozidla, a tak jsem při každém přípitku upil jen malinko, a to jenom proto, abych pozorné hostitelky neurazil. „Možem vám doliť?“ ptala se pohledná servírka vždy, když šla kolem. „Nie, ďakujem pekně,“ odpovídal jsem pokaždé zdvořile. „Nechutí?“ zajímalo se děvče při každé další rundě. „Chutí, chutí, vela chutí, ale mám tuná svojho riaditela,“ vysvětloval jsem slovensky, aby se snad organizátoři nepozastavili nad skutečností, že mikulovský archiv z hamižnosti protlačil mezi VIP hosty i svého řidiče. Blížil se konec přestávky, hosté neochotně opouštěli kabinet a prudkým záklonem, tak říkajíc na ex vyprazdňovali rozpité skleničky. 

Náš ředitel stále seděl vedle mne a dosud vedl debatu s raději nejmenovanou, věhlasnou slovenskou historičkou, co seděla po jeho druhém boku. Trpělivě jsem čekal na chvíli, abych mu mohl nepozorovaně podsunout mou rozpitou skleničku koňaku. Byl to velmi dobrý a také drahý koňak. Bylo by opravdu škoda, aby se nedopil. Ostatně, byli jsme tak v Mikulově naučení vážit si dobrých nápojů, a pokud jsme z nějakých příčin nemohli svůj příděl vypít, rád to za nás učinil ředitel. Ten mohl pít vždycky, jednak nikdy nesedal za volant, a taky ze všech kolegů nejvíce vydržel. Do poněkud nepříjemné situace mě přivedla neodbytná servírka. „Páči sa, budete pit, lebo to možem odniesť?“ Samozřejmě jsem měl stále na mysli blaho našeho ředitele, a tak jsem slečnu opatrně odbyl: „Nie, ďakujem, vietě, u nás tie zvyšky, keď teda sú také, vypijá riaditel!“ Upřímně a popravdě jsem tím odhalil utajované skutečnosti z provozu mikulovského archivu. Dva zbylí povereníci a několik dalších opozdilců spolu s ředitelem slovenské archivní správy pohlédli při těch slovech na našeho šéfa obdivným úžasem. Dr. Kordiovský jejich obdiv nezaznamenal, a ani ho myslím nějak zvlášť nečekal. Byl zjevně nerad, že jsem prozradil důležité služební tajemství, a tak mě spaloval nenávistným laserem svých očí. S ohledem na přítomné se ale nechtěl k tématu hlasitěji vyjádřit, což by za jiných okolností jistě s gustem a rád učinil. Pokusil se o to, až poslední hosté na odchodu vytvořili hlouček ve dveřích (promiňte): „Kurva, jsi vážně takový idiot?“ zasyčel ředitel úvodem nutkavé výtky. 

Očekával jsem její pokračování obvyklým hromovým burácením. Ale nepřišlo. Ředitel se totiž náhle rozvzpomněl na svůj užitečný zvyk. Vždy ve stavu vrcholného rozčilení, aby předešel infarktu, byl uvyklý roztahovat své cévy pomocí doušků tvrdého alkoholu. Z archivní praxe jsme dobře znali ten okamžik kdy si musí dát bezpečnostního panáka. Tentokrát však na osvědčenou uklidňovací metodu tak trochu doplatil, když bez přemýšlení popadl mou nedopitou skleničku a šup, byla v něm. V tu chvíli se jeho zraky setkaly se starostlivými pohledy povereníků, kteří na ředitelovo syčivé upozornění otočili své hlavy ode dveří v obavě, že jde snad o nějakou protislovenskou provokaci. Šéf doslova ustrnul přistižen v typické pijácké pozici. Cítil se zahanben. Domníval se, že si všichni ztotožnili sklenku v jeho ruce s tou, o které jsem se sličnou obsluhou vedl před chvílí řeč. V tom přesvědčení ho definitivně utvrdila chápavým úsměvem a mrknutím servírka, když odnášela prázdnou sklenici do kuchyňky. 

Skleslý ředitel mě pak celou dobu jednání, ani během zpáteční cesty do Břeclavi neoslovil. Ani výtkou, ani obvyklou výhrůžkou. Obojího jsem se dočkal až druhý den na bezpečné půdě mikulovského archivu.