Václav Hortvík
Paměti veselého archiváře

6. Mystérium podzemí

Bylo by podle mého soudu téměř trestuhodné zamlčet širší archivní veřejnosti pracovní úsilí mikulovských archivářů v hlubokém podzemí. Méně psychicky odolným čtenářům a hlavně čtenářkám však opravdu doporučuji tyto kapitoly raději přeskočit. Příhody, o nichž míním vyprávět, byly totiž vykoupeny strachem a úzkostí zainteresovaných archivářů. 

Odehrály se přesně v polovině osmdesátých let minulého století, v obci Kurdějově, ležící zhruba tři kilometry od města Hustopečí. Kurdějovské vzpomínky jsem uvedl raději méně drastickým příběhem kantora Severina Ciplera z roku 1573. Od té doby uplynulo rovných 312 let, než se v Kurdějově celkem náhodou rozběhl náš výzkum písemných památek na zdech labyrintu podzemních chodeb, kdysi spojujících sklepení venkovských chalup s bezpečím hrazeného, pozdně gotického kostela. Větší povědomí než obec historiků mělo o těchto štolách jen několik kurdějovských školáků, kteří při hře objevili a iniciativně upravili vstup do propadené chodby, kterou po určitý čas vnikali do podzemí. Shodou okolností si našli trasu, která velmi nenápadně ústila ve sklepě místního pohostinství Jednoty, kde si pak mládenci pravidelně doplňovali zásoby limonád a alkoholických nápojů. Konzumace tvrdého alkoholu však prokázala chlapcům medvědí službu, a tak i často zpochybňovaná úroveň příslušníků tehdejší VB dokázala případ záhadných ztrát lihovin brzy rozkrýt. Výsledkem navržených opatření bylo bezpečné zazdění nenápadného výstupu do sklepních prostor místní restaurace a také navezení mocné vrstvy ornice do místa improvizovaného vstupu. 

Ve vinařském kraji patrně nikdy nebyla nouze o staré, propadené sklepy, ale žádný rozumný člověk necítil potřebu do těchto nebezpečných pastí strkat nos, natož se tam spouštět celý. Na odvahu nezvedených výrostků se proto v Kurdějově rychle a možná i preventivně zapomnělo. O chodbách v Kurdějově jsme tehdy na rozdíl od Pouzdřan či Zaječí toho v archivu moc nevěděli. V polovině osmdesátých let minulého století se v Kurdějově započalo s velkorysou opravou kostela. Tehdy PhDr. Josef Unger (dnes již dlouholetý univerzitní profesor) tam prováděl záchranný archeologický výzkum, což nás samozřejmě nesmírně zajímalo. Proto jsme se do Kurdějova společně s ředitelem dr. Emilem Kordiovským co nejdříve vypravili. Byli jsme se šéfem oba účastníci Ungerova archeologického výzkumu motte v Popicích, prováděného ve druhé polovině šedesátých let. S Josefem Ungerem jsme se tedy znali už nejméně 15 let. Za tu dobu jsme spolu pintu vína mnohou vypili a také řadu dalších Ungerových výzkumů jsme tímto ušlechtilým zvykem při závěrečných komisích zodpovědně zkolaudovali.

Právě s ohledem na onen ušlechtilý zvyk nás do Kurdějova přivezl služebním vozem Luděk, náš veselý řidič, topič a údržbář, schopný úplně všeho. Ihned po vzájemném halasném přivítání u vrat kurdějovského kostela, jen co jsme učinili nezbytná technická opatření, nutná k bezpečnému uložení dovezených sedmiček, jsme se pod vedením dr. Ungera vydali na prohlídku čerstvých výsledků archeologického výzkumu gotického kostela. Naši pozornost brzy upoutaly rozměrné základy zaniklé věže, co kdysi evidentně tvořila součást chrámové lodi. Ta dnešní věž, jak už z Ciplerova zápisu víme, byla stavěna v letech 1511 až 1517, a to již jako samostatný objekt, vzdálený od kostelní lodi téměř deset metrů. Uvnitř chrámu dělníci už dříve před touto naší návštěvou odstranili dlažbu a tím odhalili v presbytáři na evangelní straně, těsně pod prvním stupněm dřevěných schodů, vedoucích k oltáři, kamenné ostění s deskou prozrazující vstup do krypty. Pochopitelně do prostor krypty někteří z odvážlivců už dříve vnikli a s nadšením vedoucímu výzkumu referovali, co všechno viděli i neviděli. Opatrný dr. Unger po osobní kontrole nechal vstup do krypty z bezpečnostních důvodů opět uzavřít. Spoléhal, že mu takové opatření přinese větší klid k práci a lepší přehled o denním počtu nasazených brigádníků. Je samozřejmé, že nás vchod do krypty rovněž zajímal a chtěli jsme do ní alespoň nahlédnout. Dr. Unger proto poprosil několik statných zedníků, co zrovna pracovali na venkovních omítkách, a ti nám vchod uvolnili. Když dělníci pomocí krumpáčů odsunuli kamennou desku, objevila se pod námi nevelká prostora asi tak dvakrát jeden metr a sotva metr čtyřicet vysoká. Jak se ukázalo ve světle kapesní svítilny, místnost byla úplně prázdná. Jeden zedník nedočkavě skočil dolů a po krátké chvíli oznámil: „Hoši, je tu nějaká díra!“ Přirozeně, že nás díry v kryptách také moc zajímaly, zvláště když se hlas tohoto návštěvníka evidentně vzdaloval a tvrdil (promiňte prosím): „Prostitutka, to vede až kamsi do vagíny!“ Vyjádřil se sice lidověji, ale i tak dr. Kordiovský pohotově usoudil, že takto naznačený směr podzemních chodeb není v literatuře dosud zmiňován a proto bude nutné, abychom do otvoru sami vlezli a celou záležitost odborně posoudili.

Jako u většiny ředitelových příkazů, jsem ani tentokrát nejevil nějaké přehnané nadšení pro realizaci jeho okamžitých nápadů. Nicméně, jak jsem se již několikrát zmínil, byl jsem uvyklý nadřízeného na slovo poslouchat, a tak jsem v sakristii vyhledal ohořelou svíčku a půjčil si tam takový malý mosazný svícínek s ouškem, který se ze všeho nejvíc podobal starému římskému kahanu. Od dětství jsem už věděl, že planoucí svíčka přináší ve sklepení hned několikerý užitek. Vedla světla indikuje též dýchatelnost ovzduší a také směr proudění vzduchu, což oceníte, když ve vinných sklepích ztratíte z nějakých důvodů orientaci a jste ještě schopní logického úsudku.

Přiznám se, že jsem se do krypty spouštěl s nutkavým pocitem, že dělám něco nebezpečného. I v prázdných kryptách mohou být životu nebezpečné plísně a staré neudržované chodby se mohou stát nezvaným návštěvníkům osudné. Narodil jsem se i vyrůstal ve tradiční vinařské dědině, doslova podvrtané rozvětvenými, funkčními i dávno zaniklými sklepeními. Rodiče nás proto preventivně trestali již při pouhé zmínce o nějaké podezřelé díře v zemi. Bylo to nedlouho po válce, a tak se pořád báli nevybuchlých leteckých pum a také narušených kleneb u opuštěných sklepů. Vyprávělo se, že za fronty byly do řady větracích otvorů vinných sklepů vhazovány obranné granáty, aby se vypudili domnělí obránci a současně se tak i pohodlněji a rychleji otevírala uzamčená vrata překážející vojenskému využití sklepů a to nejen k úkrytu před střelami. Rodiče nám takovým zastrašovacím vyprávěním ukládali do podvědomí všechna záludná nebezpečí, která mohla pod klenbami vinných sklepů na nepoučeného človíčka číhat. Nebyla to však jen otázka nemírného pití vína, ale od dětství nám bylo doslova vtloukáno do hlavy též nebezpečí zadušení kysličníkem uhličitým, který vznikal během kvašení vína. Podobně se rodičům podařilo zafixovat v mé mysli i varování před zrádným působením vodních pramenů tu a tam vyvěrajících ze stěn starých sklepů, které mohly tragicky ohrozit statiku podzemní stavby. Slýchal jsem od nich také o nebezpečném metanu, který by mohl na člověka číhat v hlubokých, dlouho uzavřených a nevětraných sklepeních.

Všechna ta dobře míněná rodičovská napomenutí se mi honila hlavou, když jsem se protahoval malým otvorem v boční stěně krypty vedoucím do neznámého podzemí. Hned za mnou seskočil Luděk a vzápětí, ovšem o poznání hlučněji, dopadl i samotný šéf. Pochopitelně jsme nebyli na tuto podzemní procházku nijak profesionálně vybaveni. Já měl jen zapálenou svíčku, Luděk skomírající baterku a šéf s sebou vlekl přenosnou lampu zapojenou sotva na patnáctimetrové prodlužovací šňůře, kterou si i s přenoskou půjčil od řemeslníků pracujících na opravě kostela. K ukojení prvotní zvědavosti nám to však stačilo, neboť jsme měli v úmyslu do chodby pouze krátce nahlédnout. Po několika krocích těsným tunelem mě ovál závan svěžího vzduchu. Větrání nebylo sice tak účinné jako při vstupu do pražského metra, ale přesto nám dodalo určitý stupeň bezpečí. Tunel byl vyzděný a zaklenutý pálenými cihlami, odhadem šedesát a místy až osmdesát centimetrů široký a v nejvyšším zaoblení klenby sotva sto šedesát centimetrů vysoký. Podlahu tvořila dusaná hlína, ve které jsme se snažili objevit nějaký keramický střep nebo i jakýkoliv jiný předmět, který by posloužil pro datování stavby, nebo alespoň upřesnil dobu jejího používání. Podlaha tu však byla z archeologického hlediska naprosto sterilní. Dokonce ani klenutý strop nevykazoval žádné stopy po intenzivním využívání. Nebyl nikde příliš zakouřen od hořících loučí, olejových kahanů nebo svící. Uživatelé se zde patrně orientovali jen hmatem, což vzhledem k nepatrné šířce chodby nemuselo být příliš obtížné. Ovšem nějak si svítit přeci jen museli, protože ředitele na stěně zaujal zoxidovaný, sotva čitelný německý nápis. O kousek dál jsem objevil další nápis s jasným letopočtem 1805. Nijak mě to však nebralo, neboť jsem předpokládal, že tohle podzemní dílo situované pod gotickým kostelem musí být výrazně starší. 

Zatímco se šéf ukájel čtením nečitelných zápisů, postoupil jsem při světle svíčky, doprovázen Luďkem, nejméně o dvacet metrů dál. Zde se chodba dělila na dva směry. Vydal jsem se vlevo a Luděk klopýtal při dohasínajícím světle kapesní svítilny dále přímou cestou. Asi po třiceti metrech mi plamen svíčky začal více kouřit a podezřele slábnout. Jen stěží jsem na podlaze tunelu rozeznával pohozené cihly a jakési omšelé větve či kořeny stromů, které do podzemí prorůstaly proraženou klenbou. Chodba tu byla v celé šíři zavalená a mně nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět. Ve slabém světle svíčky jsem na zemi vedle přeražených cihel zpozoroval i kus jakési sukovité větve. Rozhodl jsem, že zbytečnou překážku, přes kterou by někdo mohl upadnout, přihodím k závalu. Abych se nevystavil nebezpečí možného sesuvu, odstoupil jsem dále do míst, kde byla klenba neporušená. Když jsem opatrně uchopil omšelou větev, zjistil jsem k svému překvapení, že to nebyla větev, nýbrž lidská stehenní kost. To mě dost znervóznilo. S hrůzou jsem si uvědomil, že celý ten nebezpečný zával je vytvořen z bezpočtu lidských kostí. Netušil jsem, jaká apokalypsa tu mohla způsobit takové množství úmrtí. Nevím už proč, ale pozdravil jsem tu hromadu ostatků tak, jako by to byli živí lidé: „Dobrý den, nedejte se prosím rušit.“ Neodhodil, ale s pietou jsem přiložil zatoulanou kost k jejím blízkým. Rozhodně jsem netušil, že tímto aktem rozpoutám divokou scénu, jejíž děj by si jistě poznamenal i Dante Alighieri pro druhou část své Božské komedie nazývané „Peklo“. Otvorem v klenbě se totiž za mnou rozběhla nejméně desítka lidských lebek a za nimi množství hnátů, žeber a obratlů a pak další a další šklebící se lebky, co mě pronásledovaly už na útěku, rafinovaně využívající spádu příkře klesajícího tunelu. Volal jsem v zběsilém úprku na to úděsné komando, rachotící za mými zády: „Áááááá, jáá za nic nemůžu, to můj šéf mě se nahnal, s ním si to prosím vyřiďte!!!“ Během chvilky jsem byl u svého nadřízeného, který stále ještě luštil nezřetelné nápisy. Málem jsem ho v té úzké chodbě porazil. V zápětí šéf však stejně upadl a to sám od sebe, jen co k němu dolehlo mé hlasité varování, které jsem cestou dokázal v té rychlosti o něco předběhnout: „Bacha, Emile, letí to za mnou!“ Na tato má varovná slova se vysoký šéf neuváženě vymrštil k útěku. Pochopitelně při tom silně narazil hlavou do nízké klenby tunelu a na rozdíl od mého nadzvukového úprku zůstal apaticky sedět v očekávání dalších, snad ještě bolestivějších hrůz. Chodbou se totiž hnala další tlaková vlna a za ní duněly dlouhé Luďkovy skoky, kterými se nám obětavě řítil na pomoc. 

Když se šéf probral z ohromení, trvalo poměrně dlouho, než jsme ho s Luďkem přesvědčili, že nejsme soudruzi z Výboru lidové kontroly a že nesedí v kobce vězení, nýbrž jen na udusané hlíně v podzemní chodbě, sotva deset kroků od krypty odkryté v blízkosti oltáře kurdějovského kostela. Nevěděl však, jak se do chodby dostal, ani co tam dělal. To vše jsem mu ochotně povyprávěl i tu příhodu, jak mne honily krvežíznivé lebky zdejších starousedlíků, kterým jsem nikdy nic zlého neudělal. Na rozdíl od jiných mých vyprávění, která šéfa v prostorách archivu obvykle přiváděla k záchvatům šílené zuřivosti, tentokrát můj melodický hlas ředitele zřetelně uklidňoval a bylo zjevné, že se na všechno pomalu rozpomíná. Usoudil jsem tak podle jeho vyjádření: „Takové nesmysly s běžícími lebkami mohou napadnout jedině Hortvíka!“ Nechtěl jsem otřeseného ředitele příliš dráždit dokazováním své pravdy. Ovšem posměšky nadřízeného dostoupily časem takového vrcholu, že jsme ho s Luďkem dotlačili až do míst mého předešlého dramatu. V cestě leželo opravdu množství lebek a až k propadené klenbě stropu se vršila halda lidských kostí. Překvapený a zatím jen svíčkou osvícený šéf naznal, že by to mohl být důsledek rozhodnutí císaře Josefa II., který zakázal ukládání ostatků v prostorách kostela. V Kurdějově zřejmě vyřešili likvidaci ossaria cestou nejmenšího odporu a své prastařečky spustili o jedno či dvě patra hlouběji pouhým probouráním klenby tajné chodby. 

Byl jsem docela rád, že ředitel uvěřil mému dramatickému prožitku a že je už znovu při smyslech, plný badatelského elánu. Omluvil jsem se v duchu všem rozkutáleným ostatkům za porušení klidného odpočinku a s ředitelem v zádech jsem se úzkou chodbou pomalu vracel k východu. Tedy pomalu jen do chvíle, než se za námi, hluboko z dosahu světla mé svíčky, ozval skřehotavý hlas: „Vrrraťte se, drzí smrrtelníci!“ Není snadné neposlechnout na takovém místě jakýkoliv hlas, natož takto strašlivý. Obrátili jsme se s ředitelem prakticky současně tím směrem. Za námi poletovala temnou chodbou jedna z lebek, šklebila se zubatou čelistí a ke všemu ještě svítila očnicemi. Bylo to cosi nepochopitelného a mimořádně děsivého. Rozum mi velel té hrůze uniknout, ale mé nohy odmítaly poslušnost. Vzdor chladu panujícímu v této podzemní sluji jsem zřetelně cítil jak mi po těle stékají teplé krůpěje potu, byl-li to ovšem pot. Ale to jsem si za stávající situace nemohl přesněji ověřit. Také přihrbený šéf němě zíral vyboulenýma očima na to hrůzné divadlo. Když lebka vzduchem udělala několik loopingů, namířila si to přímo k nám. Ředitel se prudce napřímil, až to chodbou opět dutě zadunělo. Tentokrát však neupadl, ale přehnal se kolem mne tak rychle, až mi uhasil plamen svíčky. Nastala naprostá tma a skličující ticho, které jen zdáli rušil dusot prchajícího a temné ozvěny úderů ředitelovy hlavy o nízkou klenbu chodby. Svíticí lebka rázem zmizela. Zcela nelogicky jsem se v té hluboké tmě rozhlížel, abych alespoň citem odhadl, odkud na mne může znovu zaútočit. Rázem se její zubatá tvář rozsvítila těsně přede mnou. K plnému vědomí mě probudil Luďkův zajíkavý smích. Ještě třesoucíma rukama jsem zažehl svíčku a docela vážně Luďkovi vyhuboval za špatný vtip a neúctu projevenou k ostatkům kdysi živého člověka a možná v tuto chvíli už také k ostatkům ředitele archivu, který se nám v tom úleku mohl v podzemí kamkoliv zaběhnout a tam podlehnout svým děsivým představám. 

Vskutku. Po PhDr. Emilu Kordiovském jakoby se zem slehla. Marně jsme hledali v chrámu i v hrazeném prostoru kolem kostela. Dělníci byli na obědě a z těch mála odpočívajících nikdo šéfa neznal, a ani si nevšiml nikoho, kdo by odpovídal jeho popisu. Nezbylo nám, než se kryptou vrátit zpět do podzemí a pátrat tam po vystresovaném řediteli. Volal jsem: „Emile, ozvi se! Už se neboj, to nebyl duch, ale jenom Luďa s baterkou zastrčenou v lebce!“ Odnikud však nepřicházela odpověď. Chodba stoupala a z neznámých důvodů zase klesala. Přisuzoval jsem to geologickým anomáliím rostlého terénu, kterým se stavitelé patrně vyhýbali. V některých místech byla trasa chodby napříč přezděná, jen u zemi zůstal nevelký průlez, kterým bylo nutné tělo doslova protáhnout. Za ním se chodba změnila v prostornější místnost, zřejmě jakési shromaždiště, ze kterého se vylézalo stejně nepohodlným výstupem, který svým tvarem a velikostí připomínal otvor ve psí boudě. V době používání chodeb bývaly průlezy zřejmě opatřeny okovanými dubovými vraty. Usoudil jsem tak podle jejich zetlelých zbytků a silných kovových závěsů zazděných v příčné stěně. Na zemi se tu nacházelo několik rezavých plátů kovu. Nepochybně šlo o pozůstatky někdejší platnéřské práce. Pokud by se útočníkům podařilo fortelná vrátka vyrazit, musel by do průlezu jeden z nich nejdříve strčit hlavu, případně ruce nebo nohy. K jeho zneškodnění tak stačil jediný obránce a trochu silnější hůl. To, že se s touto eventualitou počítalo, prozrazovala zvýšená výška krajních polí klenby, umožňující obránci řádné rozmáchnutí a tím i patřičnou razanci jeho úderu. Obdivoval jsem rafinovanost celého projektu, zvláště když jsme se s Luďkem v pátrání po ztraceném ředitelovi na jedné z křižovatek neopatrně rozešli. Postoupil jsem úzkou štolou v záclonách z pavučin nějakých padesát metrů, když jsem stanul před „vchodem“ do dalšího prostornějšího odpočívadla. Protáhl jsem se opatrně tou psí dírou a při světle svíčky pátral v temných koutech místnosti po schouleném šéfovi. Nebyl tam. Odněkud jsem ale uslyšel zřetelné kroky a sotva slyšitelné nespokojené povzdechnutí (promiňte): „Do prdele, kam ten hňup zalezl!“ Podle užitého slovníku a pohoršeného hlasu jsem odhadoval, že by to měl být Luděk. Předpokládal jsem, že takto hlasitě přemýšlí o ředitelově úkrytu. Jenže nikde poblíž, ani v širším okolí nikdo nebyl. A to jsem se okamžitě běžel podívat chodbou téměř padesát metrů, jedním i druhým směrem od této „stanice duchů“ vskutku hororového metra. Přitom jsem hlasitě volal: „Luďku, Emile, kde jste!?“ Nikdo se neozýval. 

To mě hodně znervóznilo. Až dosud jsem nikdy netrpěl halucinacemi. Po této příhodě jsem si tím už nemohl být tak docela jist. Přesto jsem stále doufal, že zvuky kroků byly skutečné a koneckonců bych přísahal i na to, že jsem slyšel Luďkův znechucený hlas. Zjištění příznaků zrádné duševní nemoci patrně nikoho nepotěší, zejména když je jako já sám hluboko pod zemí a v labyrintu omšelých chodeb už dávno ztratil orientaci. Veden jen nejistým instinktem jsem se vydal k předpokládanému východu. Po dvou ostrých zákrutách a řekněme patnáctistupňovém klesání jsem narazil na další takovou „zazděnou čekárnu“. Protáhl jsem se obvyklou psí dírou a popravdě řečeno, už jsem tam ani svého šéfa nehledal. Opět jsem však zaslechl ty tajemné kroky, jako by tmou ke mě někdo rychle přicházel. Ale opět nikde nikdo, žádné purpurové světélko Luďkovy vybité baterky nebylo v dohledu na pravé, ba ani na levé straně chodby. Přesto se ke mě kroky zlověstně blížily. Podle jejich zřetelných ozev musely být už bezprostředně u mě. Na okamžik se jakoby zastavily a přímo nad mou hlavou chvíli bezradně přešlapovaly. Napadalo mne jediné vysvětlení. V chodbách straší! I slabé světlo svíčky mi dodávalo jistotu, že nade mnou nikdo nestojí. Přesto jsem promáchl rukou vzduch nad svou sehnutou hlavou, abych neviditelného raráška srazil na zem. Ruka však zasvištěla vzduchem, aniž jsem ucítil náznak sebemenšího odporu. Odložil jsem svíčku na udusanou podlahu a pokusil se smést raracha oběma rukama, jako bych od sebe odháněl dotěrný hmyz. Zase nic. Nedůvěřivě jsem sáhl rukama na klenbu nad hlavou. Kročeje se ode mne už vzdalovaly a mírně rozechvívaly cihly klenutí. Odcházely však příčným směrem jakoby do rostlé zeminy. 

Teprve nyní mi to došlo. Chodby se nad sebou křížily! Bylo to pro mne objevné zjištění, které vysvětlovalo nejen záhadné kročeje v mé bezprostřední blízkosti, ale i evidentní stoupání a klesání tras jednotlivých tunelů. Někdejší obránci „čekáren“ tak měli v dostatečném předstihu přehled o počtu příchozích vetřelců a snad i zaslechli, na čem se útočníci domlouvali. Bylo to důmyslné dílo nejspíše profesionálních sapperů. Při vší úctě ke kurdějovským prapředkům si dodnes nedovedu představit, že by se pod zemí zdejší zemědělci bez přesných teodolitů dokázali tak skvěle orientovat. Pokud však na tu práci najali profesionály, z čeho by je asi zaplatili? A kdy a jaká událost je přiměla, aby se vůbec k takovému dílu odhodlali? Tyto otázky mi cestou zpět bloudily hlavou a mou mysl zaměstnávaly natolik, že jsem málem přeslechl váhavé kroky před sebou. Byl jsem však o něco klidnější než dříve. Podle teorie křížících chodeb jsem očekával, že mě opět brzy minou. Zastavil jsem se, abych lépe slyšel. Kroky podle svého zvyku přicházely ke mně zepředu, stále blíž a blíž. Sáhl jsem rukou na klenbu nad hlavou. Ale tentokrát jsem neucítil ani sebemenší záchvěvy, a přesto jsem zřetelně slyšel, jak mi někdo stále vykračuje v ústrety. Kam až světlo mé svíčky v chodbě dopadalo, tam se rázem měnilo v černočernou tmu. 

Zeptal jsem se opatrně neproniknutelné tmy přede mnou: „To jsi ty, Luďku?“ Nikdo neodpovídal, až po nějaké chvíli zahřměl chodbou nesmlouvavý povel: „Halt! Hände hoch! Losung!“ Přání jsem okamžitě, tedy alespoň částečně vyplnil. Byl to ovšem trestuhodný nápad, chtít po mě, abych zvedl ruce v tak nízkém tunelu. Pochopitelně jsem si málem zlámal prsty a při té příležitosti jsem také nechtěně típnul plamen svíčky o nízkou klenbu. Nemohu tedy s jistotou posoudit, zda se mi leknutím skutečně zatmělo před očima, neboť v tunelu vládla opravdu dokonalá tma. Vzpomínám jenom, že mi v tom úleku ožily před očima zpravodajské scény, ve kterých z džungle vyváděli zapomenuté japonské vojáky, co zůstali i po letech od prohrané války stále věrní císaři a v poměrně bojeschopném stavu. Přivádělo mě k zoufalství, že zrovna já musím tady v podzemí narazit na stejně neinformovaného příslušníka wehrmachtu. Bylo mi jasné, že ztracený voják by měl v těchto norách k podobnému šílenství přímo ideální podmínky. Vykoktal jsem ze sebe cosi jako: „Bitte, nicht schiessen! Kriegsende! Hitler kapput!“ Můj prosebný hlas však přerušil výbuch Luďkova škodolibého smíchu. Měl dětinskou radost z toho, že mě k smrti vyděsil, a také byl rád, když jsme se při té příležitosti tak pěkně sešli. Stejně si myslím, že by se můj úlek neměl Luďkovi započítávat jako nějaký mimořádný úspěch. Nebylo to spravedlivé. Byl proti mně ve výhodě. Já totiž svítil a on ne. Mohl mě poznat už z dálky a tudíž se na mé vylekání dobře připravit. Abych nějak odvrátil pozornost od tohoto ponižujícího tématu, zeptal jsem se pohotově Luďka, zda na své cestě nespatřil někde šéfa. „Ani náhodou, to bych ho musel leda nahmatat nebo na něj šlápnout!“ přiznal se radostně. Skomírající baterka mu prý definitivně zhasla těsně před tím, než jsme se neplánovaně rozešli. Celou dobu se pak v chodbách orientoval pouze hmatem a nemohl tak vyloučit, že vyděšeného nadřízeného někde minul či přehmátl. Ta představa, že šlape nebo sahá šéfovi přímo na nos, ho velmi pobavila. 

Optimisticky naladěný Luděk se nyní však více než o osud ředitele staral o to, abychom nepřišli pozdě k obědu. Vydali jsme se tedy směrem, který naznačoval slabý vánek nepatrně ohýbající plamen svíčky. Cesta nám ubíhala v debatě na téma, zda bychom se jako vojáci řekněme šestnáctého století odvážili vlézt za uprchlíky do takových děr. Oba jsme se shodli, že bez plamenometu a M-šestnáctky s granátometem nikdy. Také jsme přemýšleli o tom, zda byli stavitelé chodeb v zájmu utajení popraveni, nebo jim byl alespoň vyříznut jazyk a odseknuty ruce, aby nemohli nepříteli plány vyžvanit, případně vyzradit kresbou. Dospěli jsme k názoru, že tímto způsobem by vznikaly početné skupiny postižených, které by musela obec dlouhodobě živit, neboť jsme v pod zemí zaregistrovali nejméně tři odlišné stavební fáze. A to jsme nepočítali tunely vykopané ve spraši, které nebyly ještě vyzděné. Proto jsme se raději přikláněli k popravě všech zúčastněných, která se z hlediska utajení jevila jako ekonomicky nejvýhodnější. Při tomto zajímavém hovoru jsme se ocitli u povědomého otvoru ve stěně krypty, aniž jsme si zapamatovali, odkud jsme vlastně přišli. Oželili jsme rychle ztrátu ředitele, ale ještě větší radost jsme měli z představy plného stolu, který na nás podle slibu hospodského měl čekat ve zdejším pohostinství Jednoty. Proto jsme se tam s Luďkem neprodleně vydali. 

Hospoda byla téměř vymetená a vysněné stoly s jídlem už dávno zely prázdnotou, a co horšího, za jedním z nich seděl Josef Unger spolu s naším ředitelem. Jak se zdálo, šéf byl ve skvělé náladě, smál se, mával na nás a vábil nás k jejich stolu přátelským voláním: „No hoši, co je? Kde jste tak dlouho! My tu na už vás už přes hodinu čekáme!“ Radost v ředitelově hlase nás po jeho bolestivém útěku z podzemí velmi překvapila, ale její příčinu jsme poměrně snadno odhalili nenápadným pohledem na hustě popsaný účet za nápoje, co ležel na okraji stolu. K obědu nám zbyla jenom klobása s křenem, který byl však tak silný, že po požití ucpával plíce a působil krátké zástavy srdce. Při tak náročné krmi jsme ovšem nemohli dostatečně oponovat pošklebkům dr. Kordiovského, který se vytahoval, jak nás dole lišácky vystrašil a jak jsme mu na jeho lest s fingovaným útěkem nádherně skočili. Nevěřili jsme svým uším, taková to byla nehorázná lež! Šéf si nás u jídla se zalíbením prohlížel a upozorňoval přítomného archeologa, že jsme špinaví, prý jako prasata, čímž působíme archivu hanbu a hned chtěl vědět, kde jsme se v pracovní době váleli. Když jsme mu řekli, že jsme ho v úzkosti a s nasazením životů v chodbách hledali, vysmál se nám do očí: „Vy že jste mě chtěli zachránit? Vy byste mě tam tak akorát někde zazdili!“ I když se nám představa zazděného ředitele velmi líbila, museli jsme ji alespoň na oko odmítnout a raději jsme vyprávěli, co jsme pod zemí viděli nebo slyšeli a co všechno tam Luděk nahmatal. 

Ředitel rozhodl, že hned zítra ráno budeme v bádání pokračovat, a požadoval, abychom rychle dopili, neboť se musí ještě zastavit na ONV v Břeclavi, aby ten neplánovaný výzkum v podzemí oznámil na vnitru. Z oken archivní škodovky jsme na Josefa dlouho mávali a volali ať netruchlí, že se zítra opět uvidíme. Když jsme v Břeclavi zastavili na parkovišti před budovou ONV, šéf naznal, že vše potřebné vyřídí sám, neboť takto zašpinění nesmíme do budovy vkročit. Byla to ovšem jen záminka, protože se bál, abychom vedoucímu vnitřního odboru neprozradili, jak se před vznášející se lebkou zachraňoval zbabělým útěkem. Čekání na ředitele se zoufale protahovalo. Luděk již několikrát nastartoval motor, aby se rozjel do Mikulova, kde mínil vyzvednout děti z úschovny, přesněji z mateřské školky, jak jsme toto dobročinné zařízení nazývali. Když se šéf konečně objevil, málem jsme ho nepoznali. Na hlavě měl přilbu jako nějaký pan stavitel a v rukou držel další dvě sněhobílé zednické helmice. Přes předloktí měl zavěšeny zbrusu nové bleděmodré pracovní kombinézy a v ústech držel rozměrný zápisník. „Kde jsi to všechno ukradl?“ ptali jsme se plni úžasu. „Vyfasoval na civilní obraně!“ pochlubil se ředitel. Žasli jsme nad důvtipem svého nadřízeného a hned jsme si kombinézy oblékli a přilby nasadili. 

V tu chvíli se naše služební vozidlo proměnilo v soutěžní vůz při rychlostní zkoušce v některé ze zavedených rallye. Tvářili jsme se hrozně zarputile a enormními náklony svých těl jsme vyvažovali škodovku v zatáčkách. „Volové,“ takto nelichotivě ohodnotil náš sportovní výkon vystrašený šéf, neboť se to prý jinak ani nedá říct. Vysypali jsme ho před jeho domem. Ještě než za sebou zabouchl dveře, vztyčil varovně prst a důrazně pravil: „Zítra o půl osmé tady. A pamatujte! Po obědě se na nás do Kurdějova přijede podívat vedoucí odboru s tajemníkem ONV. Tak ať zase neuděláte nějaký průser!“ Takové napomenutí nás oba pobouřilo: „Prosím tě, jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? My, a způsobit někdy nějaký malér? To snad ani nemůžeš myslet vážně!!“ Kroutili jsme s Luďkem nevěřícně hlavou a při tom mu upřímně hleděli do očí. „No, znám své pappenheimské!“ odtušil šéf prorocky a ještě nám poručil koupit baterku a náhradní monočlánky. „To je jediná rozumná věta, kterou od rána řekl!“ Povzdechl si Luděk ustaraně. Samozřejmě jsme ředitele uposlechli a koupili jsme pro jistotu dvě baterky. Do nich pět sad náhradních monočlánků a k tomu ještě tři náhradní žárovky, neboť jsme dobře věděli, jaká je v podzemních chodbách nepropustná tma.