Nejsem si opravdu jist, zda mladší kolegové správně porozumí situační komice níže popsaných událostí, neboť jejich pikanterie spočívá právě v atmosféře postupující normalizace osmdesátých let minulého století. Bez osobní zkušenosti s totalitním režimem a jeho mocenskými nástroji je představa úzkostných stavů provázejících PhDr. Emila Kordiovského v počátcích jeho archivní kariéry jen velmi nedokonalá. Tajných informátorů StB bylo všude dostatek, a jak jsme se po letech dověděli z Cibulkových seznamů, byli mezi nimi i někteří ředitelé archivů. Stačilo málo, drobné přeřeknutí, zatajení schůzky s kapitalistickým cizincem a z kvalifikovaného ředitele se velmi rychle stala méně kvalifikovaná obsluha kotelny nebo pomocný dělník v průmyslové či jiné výrobě. Permanentní nebezpečí ztráty zaměstnání, obvykle spojené s perzekuci celé rodiny, nutilo většinu tak zvané pracující inteligence konverzovat na veřejnosti stranickým jazykem. 

Oslovení soudruh a soudružka se tehdy užívalo i na obálkách běžné korespondence. Ovšem, daleko přísněji bylo vyžadováno při úředních jednáních na Okresním národním výboru v Břeclavi, jehož součástí byl i náš archiv. Z důvodů bezpečné vzdálenosti od sídla okresu a hlavně v důsledku dlouholeté absence komunistů v mikulovském archivu se však žádná z těchto stranických formalit v Mikulově trvale neujala. Ba co hůře, s odstupem času od internacionální bratrské pomoci z nás vyprchala určitá obezřetnost i cit pro správné používání stranické terminologie. Většina zásadních nedostatků, prozrazující jisté selhání loajality s režimem, se u pracovníků archivu projevovala hned při vstupu do budovy břeclavského ONV. Upřímný dobrý den, nebo i žertem pronesené  pozdravpánbu působilo u funkcionářů okresu očividné zděšení. Pozdrav Dobrý den vyvolával oprávněnou kritiku odpovědných vedoucích pracovníků. Problém byl pravidelně ventilován na schůzích Revolučního odborového hnutí a hlavně na veřejných schůzích KSČ. 

O nutnosti posílení politického uvědomění archivářů pomocí povinného tak zvaného stranického vzdělávání bylo rozhodnuto ještě za dob ředitelování doktora Metoděje Zemka. Přímo na ONV v Břeclavi prošli mikulovští archiváři několika počátečními kurzy, ovšem bez výraznějších úspěchů. Jejich tým nikdy nepostoupil mezi pokročilé. Zemkův doktorát z teologie nedával stranickému vedení nižádnou naději, že by se Metud, byť uznávaný kandidát věd, mohl někdy s tak závažným politickým úkolem čestně vypořádat. Nebylo tedy divu, že na dr. Kordiovského hned po jeho nástupu číhalo v tomto ohledu plno práce. Je třeba přiznat, že krom nabádání ke všeobecné opatrnosti svou výchovně politickou práci s podřízenými dr. Kordiovský hrubě zanedbával. V diaspoře okresního archivu jsme i nadále udržovali příjemné revoltující klima. Hovořili jsme kriticky, bez obav a otevřeně o všech palčivých tématech té doby. Vzdor napjaté atmosféře ve zbytku společnosti vládla v archivu politická svoboda a téměř rajská pohoda. 

Z ráje se pochopitelně neutíká, z ráje se, jak víme, vyhání. Toto biblické sdělení měl dr. Kordiovský často na mysli, když nám opakoval (promiňte prosím, pouze cituji): „Kurva, hoši, držte huby, nebo nás rozeženou do všech světových stran!“ Tato zjevná a jistě i oprávněná obava ze ztráty ředitelského místa nám odhalila slabé místo na jinak urostlém a fyzicky velmi disponovaném těle nadřízeného. Odhalená slabina ředitele mnohé z podřízených živočišně lákala. Bylo naší ctižádostí si do oslabeného místa dle možnosti alespoň trošičku rýpnout. Odměnou nám býval nepředstíraný úlek ředitele, spojený s očividným zmenšením jeho postavy a snahou co nejrychleji uprchnout z místa možné konfrontace s jeho nadřízenými. Délka přetrvávajícího účinku šéfova zděšení závisela na hloubce jeho duševního prožitku. Když se nám zadařilo, běsnil při vzpomínce i dlouhé roky po inkriminované události. Nikdy však z naší strany nešlo o cílené provokace, které by měly definitivně vyřadit ředitele z funkce. Ovšem, hodnocení politického dopadu těchto situací nezáleželo na nás, ani na samotném řediteli archivu.

Pro plastičtější představu čtenáře uvádím vzpomínku z počátků osmdesátých let, která se odehrála na půdě tuším Jihomoravského výboru KSČ v Brně. Pro potřeby mikulovského archivu jsme tam přebírali vyřazené rozmnožovací stroje. Šlo hned o několik přístrojů od firmy REX ROTARY. O výrobky světoznámé značky jsme měli pochopitelně mimořádný zájem. Nové by představovaly několikaletý rozpočet našeho archivu. Ale i vyřazené byly pro nás velkým přínosem, zvláště když jsme k nim obdrželi velké množství originálně baleného rozmnožovacího materiálu. Přebírání strojů za asistence dr. Kordiovského proběhlo hladce, neboť já s Lacem, jak jsme přezdívali našemu řidiči, jsme hledali v rozměrné budově optimální trasu, kudy bychom nejsnáze přemístili těžké přístroje do naší přistavené Škody 1203. První menší komplikace nastala u výtahu. Laco směroval ředitele vždy ochotného s těžkým břemenem pomoci. Ozývalo se: „Šéfe, víc doprava, šéfe, teď trochu doleva, šéfe, plaveckým!“ U zablokovaného výtahu se za chvíli nahromadilo několik místních soudruhů, kteří mlčky sledovali naši námahu a o to více se soustředili na nezvyklou formu konverzace, kterou jsme vedli se svým nadřízeným. 

Když jsme prostor u výtahu konečně uvolnili, soudruzi si nastoupili a odjeli o patro výše. Té chvíle samoty využil dr. Kordiovský k ostré výtce adresované na naše hlavy (opět mi prosím promiňte snahu po přesné citaci): „Do prdele, vy idioti, alespoň tady mi neříkejte šéfe!“ Bylo zjevné, že své přání myslí hodně vážně. Byli jsme uvyklí bez protestů přijímat daleko zmatenější příkazy svého ředitele. Proto jsme mu s Lacem hned souhlasně přitakali. Z našich úst zaznělo téměř současně: „Jasně, šéfe!“„No jasně, šéfe!“ a naše hlasité Šéfe! se odráželo chodbami pravověrné instituce jako ozvěna. Šéf se zle zachmuřil. Napadlo mě, že si není jistý, zda jsme správně porozuměli jeho příkazu. Snažil jsem se ho tedy nějak lépe ubezpečit: „Přece nejsme na hlavu padlí, šéfe!“ Mé ujištění však zkřivilo tvář ředitele bolestivou grimasou a jeho zrak se rozhořel zlobnou nenávistí. 

Proto jsem spolu s Lacem raději uchopil první tiskárnu a oba, nahrbeni pod její tíhou, jsme se vydali nablýskanými chodbami na cestu k našemu vozidlu. Netušili jsme, že nás už nějakou chvíli sleduje žoviální stařík. Tu skutečnost jsme si uvědomili, až když nás mile oslovil: „Čest, soudruzi, co to nesete?“ –  „Titiskárnu, ooofsetku“ odpověděl jsem, lapaje po dechu. Leč děda chtěl ještě vědět odkud, kam a proč tiskárnu neseme. Navíc si neodpustil drobné rýpnutí: „Sákriš, takoví mlaďoši by měli skály lámat a ne se tu hrbit nad bednou! Jó, chlapi, já musel ve vašem věku nosit na šichtě sám, samotinký metrákové kusy litiny!“ Zastavili jsme se a tiskárnu opatrně položili na zem. Museli jsme se už oba trochu vydýchat a také bylo slušné pantátovi s hvězdičkou na klopě u saka něco odpovědět. Opřený o tiskárnu jsem udýchaným hlasem začal dědovi vysvětlovat příčiny naší slabosti: „No jo, strýcu, vám se to mluví, vy jste byl tehdy ještě živen nutričně vydatnou prvorepublikovou stravou. To, co my dnes jíme, se nedá srovnávat, všechno je jen vyhnané práškama, z tohoto žrádla nám pořádné svaly nikdy nenarostou!“ „Leda tak bujné poprsí,“ dodal Laco k lepšímu, ovšem poprsí ve větě zmínil více pejorativně. 

Stařeček se poněkud ulekl nad nečekanou odpovědí a připadalo mi, že v nitru řeší otázku, zda je vůbec vhodné, aby výkonná rotační tiskárna byla, byť jen na chvíli, v rukou takto podezřele smýšlejících mladíků. „A odkud vůbec jste,“ ptal se nás tatík nedůvěřivě. Dříve, než jsem stačil vyslovit název našeho podniku, odběhl bledý ředitel zpět k výtahu, kde sám popadl druhou tiskárnu a v kymácivém předklonu cupital drobnými krůčky, s grácií japonské gejši, ke vzdálenému východu. Uchopili jsme znovu svou tiskárnu a vydali se po stopách nadřízeného. Vedly nás krůpěje ředitelova potu, kterými skrápěl chodbu. Zlomyslný Laco však ředitelovy krůpěje i jeho krokové variace přirovnal k úprku nešťastníka, který se tragicky opozdil při cestě na toaletu. Tímto nevhodným výrokem ještě víc udivil přihlížejícího soudruha a rovněž zapříčinil vyklouznutí přenášené tiskárny, neboť jsem se snažil rukou ucpat Lacova prostořeká ústa a ve druhé jsem tiskárnu bohužel neudržel. 

Pro snášečku a vyjiskřovačku už s námi šéf zpět do budovy nešel. Neměli jsme mu to ale za zlé, dost nám pomohl tím, že sám odnesl jednu, byť jen tu menší tiskárnu. Ale i ta mu zřejmě odčerpala mnoho sil. Funěl, a upřeně civěl přes zamlžené sklo vozidla do městského provozu. Stále si jenom opakoval: „To se mi snad jen zdá, to se mi jenom zdá, to nemůže být pravda.“ „Co se ti, šéfe, zdá tak neskutečného, že to ani nemůže být pravda,“ staral jsem se. „Myslíš, že tady přibyly nějaké chalupy, nebo tě překvapilo to množství šalin?“ Šéf nereagoval. Byl v podivném rozpoložení, v jeho ponuré tváři se zračily obavy. Zkusil jsem ho proto konejšivě povzbudit: „Emile, že tys ještě nikdy nebyl v Brně, že je to tak? Nemusíš se stydět, já se poprvé taky trochu bál!“ Ředitel se jen bolestivě nadechl, jako by chtěl říct něco zásadního, ale pak jen odevzdaně mávl rukou a předstíral, že usnul. 

Definitivně procitl, až když Laco v rychlosti přejel hlubší výmol, což ve voze způsobilo na zlomek vteřiny stav beztíže, ukončený zlověstným rachotem převážených strojů. Urostlý šéf neletěl daleko, ani moc vysoko. V rozletu ho zastavilo čelní sklo a střecha kabiny. Hned po dopadu do sedačky se na nás obořil výronem zlostných nadávek. Pak s kajícným výrazem ve tváři sepjal ruce, upřel oči vzhůru k polstrované střeše kabiny a poněkud výhružně se dotazoval nejvýše spravedlivého: „Bože, proč mě trestáš a když mě už, kurva, musíš trestat, tak proč si k tomu ještě bereš tyto dva  kretény?!“ (Zde je nutné čtenáři připomenout, že výše citovaná prostitutka byla ředitelem vyslovena plačtivým přízvukem ve velkém citovém rozpoložení. Vzhledem k jeho usebrání, ve kterém nemohl plně kontrolovat výběr svých slov, je třeba chápat užití tohoto vulgarismu výhradně jako citoslovce, nikoliv jako podstatného jména, a už vůbec ne jako oslovení. V žádném případě tedy nemohlo jít o pokus hanobení náboženského vyznání, menšin či rasy ve smyslu současného zákona.)

Příhoda Rex Rotary odezněla bez trvalých změn na šéfově zdraví i na jeho pracovním zařazení. Ta skutečnost nás ale vedla k daleko větší horlivosti při naplňování ideových cílů stranického vzdělávání, které se rozběhlo na našem pracovišti. Soustředěně jsme se připravovali na předem zadaná témata specializovaných stranických lektorů, kteří zajížděli přímo do mikulovského archivu, neboť ve větším kolektivu složeném ze zaměstnanců ONV jim hrozila blamáž v podobě nepřesvědčivých odpovědí na zlomyslně kladené otázky archivářů. Obezřetný ředitel archivu nám před každou přednáškou vyškrtl z připraveného seznamu otázky typu: „Kde soudruh V. I. Lenin chytil příjici?“ nebo: „Na které ulici šlapala paní Gottwaldová a zda už je tam instalována pamětní deska?“ Ale ani tato přísná ředitelova bezpečnostní opatření nevedla vždy k absolutnímu úspěchu. 

Vícekrát jsem býval dr. Emilem Kordiovským nespravedlivě označen za jednu z hlavních příčin politických trapasů. K obvinění posloužila řediteli každá maličkost. Stačilo, když mi jednou pan kanovník Vojtěch Samec ukázal odřenou obálku, na které byla adresa: Soudruh Samec V., farář v Pouzdřanech. Ani po 25 letech tento kněz nevěděl, zda šlo o pouhou roztržitost některé sekretářky či záměrnou provokaci, která měla vzbudit mezi jeho kolegy podezření, že náleží mezi tak zvané pacáky. Ať tak či onak, velmi mě nadchlo soudružské oslovení kněze, takže nejen pan kanovník Samec, ale i pan kanovník Dvořák i samotný pan probošt Nováček byli velmi rychle v mikulovském archivu vnímáni jako soudruzi. Ironický význam oslovení převzal i sám PhDr. Emil Kordiovský. Soudruha kanovníka Samce rád navštěvoval již proto, že oba byli rodáci z Klobouk a měli proto vřelý vztah k historii svého regionu a stejně vřelý vztah k neméně vřelému svařenému vínu, které uměla mistrovsky připravit soudružka kanovníková. 

Byli jsme tehdy plni všeobjímajícího komunistického ethosu, pramenícího v právě probíhajícím stranickém školení. V archivu stačila pouhá zmínka, že ta která rodina je celá organizována v KSČ. Ihned jsme si na pracovišti domýšleli, jak by takový správný ortodoxní komunista měl mít v KSČ vedle manželky a dětí také své slepice, králíky, psa i kocoura. Nesmírně nás bavilo vymýšlet nebo přejímat podobné absurdity, které se pak bezděčně uvolňovaly v nejrůznějších úrovních našich pracovních hovorů. Překvapení badatelů nebralo konce, když na jejich naléhavý dotaz, ve kterém z fondů by hledaný dokument mohl ještě být uložen, unikla nechtěně obsluze věta: „My nesmíme ani nic naznačovat.“ Původně to byl výrok smrťáka ze Svěrákovy a Smoljakovy parodie těžící ze znárodnění dolu Petr Bezruč. Jistý uhlobaron Ptáček tam vyzvídal na neústupné smrtce informace o své budoucnosti. Na jeho opakované prosby se mu dostávalo jediné odpovědi: „My nesmíme nic říkat.“ Neodbytný uhlobaron dále dotíral slovy: „Tak prosím, alespoň něco naznačte!“ – na tuto prosbu odpověděl smrťák již výše zmíněným citátem, který s mnoha jinými přešel ze samizdatové nahrávky do podvědomí mikulovských archivářů. Kdo neznal původ řady frekventovaných průpovídek, byl při návštěvě archivu pochopitelně zmaten. 

Nelze se tedy divit, že za přítomnosti pravověrných stranických lektorů bylo pro archiváře nutné soustředit veškerou pozornost více na způsob vyjadřování, než na znalosti uplatňované ve správné odpovědi. V tomto ohledu nám nejvíce vyhovoval stranický lektor Štefan K. Byl to v pravdě bezstarostný šoumen, který naše ironické poznámky dokázal ještě dál rozvíjet. Při jeho hodinách panovalo v auditoriu všeobecné veselí. Sympatické bylo i to, že jsme během přednášky mohli konzumovat alkoholické nápoje, kouřit, volně odcházet a naopak znova přicházet, když budovou otřásaly poryvy hurónského smíchu, nebo když rozjařený dr. Kordiovský v objetí se stranickým lektorem hlasitě notovali oblíbenou polskou píseň Bendže wojna s Mozgalami… Jen opravdu těžce senilní kontrolní orgán by hned nerozpoznal, že se v tu chvíli na půdě okresního archivu zvrhlo stranické vzdělávání v tragikomickou frašku.

Žel, Štefan nám přednášel pouze Kapitoly kulturní politiky ÚV KSČ. U všech dalších lektorů bylo nutné projevit soustředěné zaujetí a případné tápání ve svých odpovědích přizdobit působivými ruskými větami obsahujícími vesměs vymyšlené citáty: Na priměr, kak skazal geroj Savětskovo sajuza…, Nu vot, éto právilno, kak abétom gavarítě, taváryšč Lenin napisal éto uže v týsača devjat sot vtarom gadu…, nebo jsme se snažili odvést pozornost od tématu jednoduchou zdržovací taktikou: „Minutočku, továryšč, vsjo budět, ja toljka išču staronu…, Izvenitě, kakoj byl vapros?“, případně: „Ja dumaju, što eto něvazmožno, amerikanskij čelavěk v kasmě?“… Rafinovaně vkládané ruské věty do problematických částí českých odpovědí působily u starších komunistických lektorů velmi blahodárně v nazírání na naše vědomosti a je opravdu velká škoda, že tento předrevoluční trik již patrně nebudou moci zúročit naši mladší kolegové. Staří komunisté totiž příliš nevládli ruštinou, byť k tomu jazyku vzhlíželi se zbožnou úctou. 

Někteří možná rozuměli několika zdvořilostním frázím, rozhodně však neznali slůvka v běžném hovoru družebních delegací SSSR méně frekventovaná, která si ale naše generace iniciativně osvojila již někdy v páté třídě základní školy. Slova typu vlagálišče, železa, polóvaja svjaz, bylo tak možné univerzálně uplatnit při cizelování našich nedokonalých odpovědí z různých tematických okruhů, například i v případu Karibské krize, aniž lektor tušil, že v češtině znamenají (v pořadí, jak výše uvedeno): pochva, varlata a pohlavní styk. Tyto choulostivé rusofilské vstupy však nepříjemně dráždily představivost našeho ředitele. Ne snad, že by ho nějak enormně sexuálně vzrušovaly, naopak, ředitelovo libido tyto ruské věty spolehlivě potlačovaly, neboť na místo veskrze příjemných představ u něj vytvářely asociace spíše spojené s ruskými výrazy jako ťurma, Gulag či Burlaki ťánušči bárži. Před závěrečnými zkouškami proto vydal dr. Kordiovský ředitelský edikt, přísně zakazující pobrukování zamilované Stalinovy písně Sulika během psaní poznámek a písemných odpovědí. Stejně tak přísně zakázal při závěrečných ústních pohovorech užívání ruských vět, zejména poukazujících na anatomické odlišností ženského a mužského pohlaví. Své stanovisko odůvodnil stručným vysvětlením: „Nevíte, co za blba bude v komisi sedět!“ Nevěděli jsme sice, ale tak trochu přeci jen tušili. Takových soudruhů, na které by se vztahovalo zdůvodnění ředitelova ediktu, byla v tehdejším okresním výboru KSČ podstatná většina. 

Byli jsme proto překvapeni, když se nám jako hlavní exekutor s dobráckým úsměvem představil šedovlasý, vlídný pán: „Nic se mě nebojte, soudružky a soudruzi, nějak to spolu vydržíme, jsem tu hlavně od toho, abych vám pomohl.“ Kam by nám chtěl soudruh z OV pomoci, ovšem neupřesnil. Měli jsme tak stále na paměti ředitelovo varování, týkající se rozprášení našeho kolektivu do všech světových stran. Soudruh úvodem hovořil dlouze o ničem, jak to ostatně u funkcionářů KSČ bývalo obvyklé. Měl jsem obavy, že v nás pomine účinek  panáků, které nám na kuráž naordinoval ředitel archivu. Podle toho, jak se opožďoval harmonogram zkoušky, bylo všem jasné, že tak šéf učinil s trestuhodným předstihem a právem tedy ponese plnou politickou odpovědnost za náš případný neúspěch. 

Když už vše nasvědčovalo tomu, že se pro výřečnost předsedy komise nedostanou pracovníci archivu vůbec ke slovu, zazvonil zvonek, ohlašující návštěvu. Podle halasného: „Čest práci, soudruzi, omlouváme se, že jsme se cestou trochu zdrželi!“ jsme rázem pochopili, že jsou to další dva členové komise. Zkouška začala ihned, neboť opozdilci odmítli šálek kávy s odůvodněním, že kávu si vypili už při cestě do Mikulova. Jejich svévolné odmítnutí očekávané kávy vytvořilo dvě hluboké vrásky na čele vlídného soudruha, který tím pádem už nevypadal tak příjemně, jak se nám z počátku jevil. Docela komisně oslovil své kolegy, aby nám rozdali otázky. Velkoryse nám povolil deset minut na rozmyšlenou. Považovali jsme to však za zbytečné, neboť otázky byly přesně opsány z tezí, které nám lektoři zasílali s předstihem před každou jejich přednáškou. Hlásili jsme se proto všichni, že jsme připraveni odpovídat. Taková iniciativa předsedu komise velmi překvapila a jeho tvář se opět rozzářila úsměvem: „Rád vidím, soudružky a soudruzi, že jste dobře připraveni a nepotřebujete ani čas na rozmyšlenou!“ Také jeho spolustraníci se mile usmívali a do poznámkových bloků si zapsali první kladné hodnocení pracovníků archivu. Vše šlo dál jako po másle. V rychlém sledu jsme se střídali v odpovědích a jen výjimečně si soudruh moderátor neodpustil doplňující otázku, kterou však pojal spíše jako své řečnické cvičení, aby soudruzi v komisi viděli, že jeho politické znalosti přeci jen předčí erudici mikulovských archivářů. 

Poslední přišla na řadu naše konzervátorka Jana. Velmi pohledná s neobyčejně vyvinutými vnadami, jimiž permanentně budila hříšnou touhu mužské populace nejen v okresním archivu, ale i v širokém okolí. Byla si toho vědomá, avšak vhledem až k nepříčetné žárlivosti jejího manžela nemohla nikdy své klady jaksepatří rozvinout. Janin manžel byl náruživý myslivec. Vlastnil ohromný arsenál palných i sečných zbraní, které nikdy neváhal použít. To mohu doložit vlastní zkušeností. Byl jsem tehdy ředitelem vyzván, abych v naléhavé pracovní záležitosti navštívil nemocnou Janu v jejím bytě. Již od domovního vchodu jsem na ni hlasitě volal a výlučně ve snaze o pošramocení Janiny pověsti jsem použil i určité důvěrnosti, které opravdoví milenci obvykle nehulákají po chodbách činžovního domu: „Uúúú, Janko, kde ji máš, miláčku, neklepu prstem!“ Místo žádostivé představy ztepilé Jany v teninké košilce prudce otevřel dveře bytu Janin manžel. A samozřejmě na mě mířil puškou. Znervózněn nenadálým překvapením jsem nebyl schopen přesněji odpovědět na jeho výhružnou otázku: „Co hledáš v mém revíru!?“ Aby Berta ještě názorněji demonstroval úmysl zabránit za každou cenu vzniku manželského trojúhelníku, hbitě zarachotil závěrem zbraně. Z nábojové komory vylétla dosud nevybuchlá munice a na její místo v mžiku vklouzla ze zásobníku nová plášťová střela. „Pamatuj si, střílím na měkko a nedohledávám!“ poučil mě Janin muž důrazným hlasem, který umocnil kontaktem ústí nabité zbraně s mým podbřiškem. Odešel jsem poměrně rychle. Ale nemohu zrovna tvrdit, že s hrdostí, jak by se slušelo před zraky četných příslušníků sousedních partají, které jako ve scénách ze sicilského venkova postávaly mlčky ve skupinkách u dveří svých bytů. Pochopitelně jsem se s drastickou zkušeností netajil a varoval jsem všechny kolegy na pracovišti, včetně ředitele, hostů i některých badatelů. Po nějaké době byl pro Janu úbytek nápadníků již frustrující. Abych jí nějak odčinil nezájem ctitelů, odvážil jsem se ji povzbudit tak trochu vroucím vyznáním: „Víš, Jano, já bych si s tebou klidně něco začal, ale vidina namířených zbraní tvého muže mě činí naprosto impotentním.“ Jana malinko posmutněla a pak pohrdavě s jízlivým úsměškem odpověděla: „Zbabělče!“ a ještě mi docela vulgárně označila místo, kam mám se svým upřímným přiznáním jít. 

Je třeba říci, že Jana, na rozdíl ode mne, byla zocelená vleklými spory s žárlivým manželem. Vedlejším, ale pozitivním produktem těchto sporů bylo, že se Jana uměla velmi energicky bránit každému lichému nařčení, ať se již týkalo čehokoliv, tedy nikoliv jen partnerských vztahů. Ano, Jana vždy bránila svou pravdu a stačilo sebemenší ohrožení tohoto jejího kréda, přecházela do nečekaně rychlého a rasantního protiútoku. Ve spravedlivých hádkách byla tak mimořádně vytrénovaná, podobně jako například skupiny útvarů rychlého nasazení jsou vycvičeny pro boj s organizovaným zločinem. Své by o tomto Janině umění mohly vyprávět prodavačky v obchodech, lékaři v ordinacích, ředitelé podniků, nebo také soudruh předseda MěNV v Mikulově, kterého při ostré výměně názorů nařkla z gestapáckých manýrů. Citlivého soudruha předsedu se tehdy Janin příměr dotkl natolik, že ho oplakal, ale jen co mu oschly slzy, hned žádal po Janě a potažmo po řediteli archivu náležitou satisfakci. Poměrně časté konflikty s mikulovskými funkcionáři KSČ, prozrazující ne zcela dostatečnou politickou vyzrálost naší konzervátorky, byly příčinou ředitelových obav z potenciálních komplikací, které by mohly nastat v samém finále stranického školení během Janina závěrečného testu ohněm. Jana však excelovala. Hnusila se jí politika apartheidu a se soudruhem Mandelou by se nejraději vyspala i v žalářní cele, tak jí byl tento uvězněný hrdina názorově blízký. Vychválila doktrínu soudruha Brežněva a z rozhodnutí vatikánských kardinálů při volbě polského papeže ji přišlo na zvracení. Tato chvilková nevolnost malinko rozhodila její koncentraci, a tak se Janě oproti oficiálnímu stranickému názoru na chvíli zazdálo docela sympatické, že papežem je konečně někdo slovanského původu. Soudruzi v komisi se proto jako na povel sehnuli ke svým poznámkám. Upřímnou Janu jejich pohyb ještě více dezorientoval. Nevěděla, co řekla špatně, a nebyla už ani schopna dostatečně ozřejmit všechny nebezpečné souvislosti mezi volbou papeže a vznikem polské Solidárnošči. Zkušený soudruh moderátor proto přehodil výhybku a vlídně se Jany přeptal, co ví o výzvě SSSR k jadernému odzbrojení a jak by vysvětlila dopad závazku SSSR, že nezaútočí jadernými zbraněmi jako první. Znervóznělá Jana intuitivně vychválila mírové snahy soudruha Brežněva a odsoudila podlé úmysly soudruha Reagana. Soudruzi v komisi se opět sehnuli ke svým poznámkám. Hlavní moderátor dosud s chápavým úsměvem ve tváři naznačil Janě mírným kroucením hlavy svůj nesouhlas s její odpovědí. Jana postřehla tuto výzvu k opravě a po krátkém zamyšlení nejistě odpověděla: „Že by to byl soudruh Carter?“ „No ale, soudružko, to jsou základní nedostatky, myslím, alespoň podle toho, jak jsi odpovídala zpočátku, bude pro tebe velmi snadné si látku zopakovat a my tě zas rádi mezi námi uvidíme!“ S šibalským mrknutím a za souhlasného pokyvování stranických kolegů naznačil Janě šéf soudruhů scénář jejího dalšího politického vzdělávání. Patrně nepozorně četl svodky, přicházející z regionů do jeho kanceláře na OV KSČ. Bylo též možné, že se řediteli našeho archivu operativně podařilo ututlat poměrně časté Janiny skandály zaviněné, no, řekněme její výmluvností. Zkrátka, soudruh z OV KSČ dosud nevěděl, jakou lvici v sobě skrývá Janino svůdné tělo. 

Kdyby to jen trošinku tušil, jistě by Janino přeřeknutí v případě prezidenta USA nechal bez povšimnutí a raději by si odskočil na toaletu, tak jak to udělal náš ředitel. Jana sice vytušila, že jí hrozí reparát, ale stále dost dobře nevěděla, proč. Byla přesvědčena, že její odpovědi byly vyčerpávající, což zranilo její vypěstovanou touhu po spravedlnosti. Předchozí zděšení v ní rychle přerostlo do stavu výbušné popuzenosti. Na rozdíl od jiných pracovníků archivu se Jana cítila v každém konfliktu jako ryba ve vodě, tedy v prostředí jí známém a přirozeném. S opovrhujícím výrazem ve tváři vmetla členům komise do očí otázku: „Můžete mně, soudruzi, vysvětlit, na co jsem odpověděla špatně?!“ Problém nebyl ve stylizaci otázky, ale v její výhružné intonaci. Zejména důraz na slovo soudruzi, doprovázený pohrdavým úsměvem, způsobil, že se přítomní členové strany cítili tak trochu napadeni. „Samozřejmě, soudružko, rádi si s tebou o tom promluvíme, od toho jsme přece tady, že ano!“ řekl soudruh z OV a mírným pohybem paže ukázal na své komplice, jako by je chtěl představit a také vtáhnout do diskuse nad pochybeními v Janiných odpovědích. „Co si to, soudruzi, vlastně o sobě myslíte?“  soptila dále Jana. „Já se rok šprtám tady s kolegy a ještě také po nocích si s manželem opakujeme dějiny KSČ a vám se to samozřejmě nezdá. Nic vám není dost dobré. Kde je ta vaše proklamovaná spravedlnost? Já už opravdu nevím, co mám dělat! Uvědomte si, že mám dvě děti a muže, ti chtějí také někdy jíst a musím na ně prát a žehlit, aby nechodili špinaví a nedělali ostudu naší socialistické vlasti. Já opravdu nemám tolik času jako vy!“  

Soudruh udiveně vstřebával Janiny argumenty. S ohledem na jeho pracovní zařazení neměl v popisu práce zapsáno čelení výtkám podřízených. Naopak, on sám výtky uděloval. S opovážlivostí tohoto typu se tedy v praxi běžně nesetkával. Z gradace útoku sličné konzervátorky rychle zjistil, že na ni patrně nemá. Navíc Janina argumentace byla straně milá. Budila dojem zoufalé, nepochopené soudružky, která po večerech místo plnění manželských povinností studuje s manželem dějiny KSČ. S něčím tak dojemným se za svou praxi ještě nesetkal. Usoudil proto, že choulostivou věc bude lépe řešit jemně a hlavně diplomaticky: „Ne, prosím, nepokračujte, soudružko, a už vůbec ne tímto tónem, my přece chápeme, že zaměstnané soudružky mají studium v mnoha směrech obtížnější a jsme samozřejmě povinni tento jejich handicap vzít při závěrečném hodnocení v úvahu.“  

Přísedící soudruzi byli během Janina extempore hluboko skloněni nad svými poznámkovými bloky. Smířlivé stanovisko jejich nadřízeného jim umožnilo zvednout hlavy, které se vzápětí rozkývaly chápavým souhlasem. Pak několika ráznými škrty ve svých poznámkách upravili Janino hodnocení v souladu s míněním svého představeného. Napětí povolilo a vzduch se rázem vyčistil. 

To už do místnosti vítězně vstoupil náš ředitel s lahví plnou čiré tekutiny. Zatočil před zkoumavými zraky přítomných originální vinětou a slavnostně přečetl ruský nápis: Vodka stoličnaja. „A teď si dáme haldamáš!“ vyzval ředitel ke slavnostnímu přípitku. Pracovníci archivu se v podobných případech rychle orientovali, a proto hned běželi k vitríně, kde si rozebrali potřebné skleničky. Soudruzi z OV KSČ jakoby malinko tápali. Patrně neměli přesnou instrukci, jak se mají zachovat. Jejich počáteční ostych rozptýlil až ředitel, který jim rozdal pohárky a se zvonivým glililink naplnil skleničku nejváženějšímu soudruhu. „Nějak se ti, soudruhu řediteli, třesou ruce,“ pravil humorně počastovaný. „Vím, sice ještě neskončila pracovní doba, no ale dnes se nemusíš bát, odvedli jste tu kus dobré politické práce a to se sluší oslavit.“ I přes uklidňující stanovisko člena OV KSČ se ono glililink ozývalo v následující hodině ještě mnohokrát. Třes rukou psychicky vyčerpaného ředitele za přítomnosti soudruhů nepolevoval. Naděje k lepšímu svitla, až když se zvedli k odchodu. Při loučení k našemu překvapení stačil Janě vyslovit nejvyšší soudruh obdivné uznání: „Víš, soudružko, vážím si takových, jako jsi ty, upřímných, pracovitých, co se nebojí obhájit své názory, tady soudruzi to o mně vědí a mohou ti to dosvědčit. Líbíš se mi. Jsem přesvědčen, že máš ty nejlepší předpoklady stát se členkou strany, přemýšlej o tom,“ pravil soudruh a vilným pohledem přeměřil Janino poprsí. 

Ředitel se odvážně vmísil do odcházející suity, aby společnou cestou se soudruhem z OV zaretušoval některé rušivé kontury ve zprávě ze závěrečného hodnocení. Sotva za soudruhy zaklaply dveře, upadla Jana do křesla v neskrývaném záchvatu zloby. Podobně jako už mnohokrát před tím ředitel, také ona mi vyčetla, že za její incident mohu v podstatě já a se mnou všichni kolegové, kteří prý idiotskými průpovídkami uvádějí slušné lidi ve zmatek: „Od rána do večera, vy hovada, od vás neslyším nic jiného, než soudruh kanovník sem, soudružka kanovníková tam! Běžte už do někam s tím soudruhováním!“ (Zde Jana ovšem užila lidový ekvivalent častěji užívaný pro totéž určení místa.) „Jak teď budu těm hajzlům vysvětlovat, že nemám zájem lézt do té jejich pokálené partaje!“ (I zde je nutno Janin výrok spojený s tehdejší KSČ upravit o poznání jadrnějším výrazem, značícím zpravidla nechutné a rozsáhlé potřísnění.) Janino spílání nebralo konce. „Nenávidím vás, všechny vás nenávidím! Tak mi sakra rychle nalijte něčeho ostrého, nebo se tu z vás pobliju!“ mínila Jana. Pochopitelně jsme jejímu přání okamžitě vyhověli. Dobře jsme Janu znali a tedy již předem věděli, že pomocí alkoholu ji velmi rychle dostaneme z jakéhokoliv psychického traumatu.

Ze zájmu o vstup do strany jsme pochopitelně nemohli Janu ani žertem podezírat. Byla do jisté míry pod vlivem své sestry, která emigrovala do NSR a posléze do Kanady. Již během prvních pokusů sestru legálně navštívit získala Jana dostatek zkušeností, které ji spolehlivě vymezovaly vůči politice KSČ. Z tohoto pohledu byl návrh na Janinu kandidaturu více než absurdní. Považovali jsme proto za správné alespoň žertem kolegyni k tomuto úspěchu pogratulovat. Po několika skleničkách už nám obdivná gratulace nepřipadala tolik nebezpečná. Janina psychika byla v naprostém pořádku. Svíjela se v záchvatech upřímného smíchu: „Chachacha, soudruh Reagan. Já se z toho nedoběhnu!“ (Jana zde ovšem užila poněkud vulgárního příměru, postihující nepříjemnou komplikaci, vyskytující se nejčastěji při průjmu.) Tuto kapitolu stranického vzdělávání jsme tedy úspěšně zakončili. Pro našeho ředitele to znamenalo velikou úlevu, která však neměla dlouhého trvání.