S vedoucím vnitra měl náš archiv takříkajíc nadstandardní vztahy. Do velmi nevděčné funkce nastoupil tento bodrý strýc ještě za ředitelování Dr. Metoděje Zemka v roce 1976. Starší kolegové si jistě vzpomenou, jak klíčová bývala funkce vedoucího vnitra pro zdárný chod okresních archivů. Archivní ředitelé si museli nějakým dovedným způsobem přízeň tohoto nadřízeného funkcionáře příslušného ONV získat, pokud tedy měli zájem o rozvoj svého archivu, což obvykle vyžadovalo značné investice do budov a jejich vybavení. Přízeň našeho vedoucího jsme si však nemuseli nějak pracně budovat, naopak, on si získal nás. Při neodkladné návštěvě jedné z venkovských kadibudek objevil totiž Horenská registra Němčiček z 18. století, která tam byla připravena samozřejmě k jiným než právním účelům. Toto naštěstí ještě dosti objemné torzo nám předal do archivu. Jedinou odměnou, kterou si nárokoval, byla naše informace o tom, co vlastně v budce objevil. Titulní strana, podle které by se mohl orientovat, byla totiž spolu s dalšími použita k výše naznačenému účelu. Když vedoucí viděl neskrývanou radost archivářů, vypátral v krátké době další, dosud nepoužité svazky vzácných horenských knih. Do funkce na ONV v Břeclavi ho soudruzi vytáhli z jeho rodné obce, kde od padesátých let dělal předsedu místního národního výboru. Obyvatelé dědiny ho však celou dobu jeho působení tvrdošíjně oslovovali starosto, dokonce i po té, když už deset let pracoval na ONV. Pochopitelně, také on byl členem KSČ, ale ani v nejmenším nebyl takový ten obvyklý aparátčík. Užíval především svého zdravého selského rozumu a nic nelámal takříkajíc přes koleno. Byl vyučený zahradník a srostlej se svú dědinú, kde tetičky ve svátečních krojích dodnes chodí v neděli na hrubú s modlitebními knihami, růžencem a bílým kapesníčkem v ruce.

Učil mě jednou stříhat jabloně a při tom došla řeč také na padesátá léta, kolektivizaci a jeho  starostování. Řekl mi téměř pohoršeně: „Na kerej barák v dědině sceš, mi ukaž, a tam hneď pudem, a ručím za to, že nám šeci ruku podajú a ešče aji slivovicú zavdajú!“  Nešli jsme tenkrát do dědiny hned, až asi po třech letech, když jsem pátral po zaniklém větrném mlýně a bylo nutné hovořit s několika starými pamětníky. Musím říci, že vedoucí měl pravdu nejen s tím podáním rukou a vřelým přijetím někdejších hospodářů, ale i se slivovicí, které se nabízelo mnohem více, než bylo k našemu uctění potřeba. Málem jsem pak spolu s vedoucím nocoval v podkrovní „izbě“ nad vinným sklepem, který se nacházel přímo ve dvoře jeho rodinného domku. Pro případy podobných náhlých indispozic byl ovšem pokojík nad sklepem velmi užitečné zařízení. Ten sklípek vedoucího jsme navštěvovali opravdu často. Měl lisovnu upravenou k posezení až deseti lidí a topilo se tam v krbu březovými poleny, což jsme oceňovali především v zimních měsících. Vedle svých jakostních vín nám zde vedoucí nabízel podle aktuálního ročního období vyhlášené atributy pravé moravské kuchyně. Skvělé domácí klobásy, uzené, tlačenku, škvarky, zabíjačkový ovar, výtečné jitrnice, domácí paštiky, někdy také pečenou husu nebo i vykrmeného kačera. Ta jídla připravovala a do lisovny plné hlučného veselí, jakoby s ostychem, vytrvale přinášela jeho manželka. Mimo jiné pro nás pekla i ve všední den vynikající nadýchané hodové koláčky s ořechovou nádivkou. Mile nás nutila k rychlé konzumaci, ačkoliv pobízení k tak chutným jídlům nebylo nikdy zapotřebí.

V pohostinné a útulné lisovně se především besedovalo, ale také se projednávaly mnohdy do pozdních nočních hodin nejrůznější pracovní problémy. Také se zde v různých jazycích vyprávěly veselé historky z archivního života, neboť tu končila většina družebních návštěv archivářů ze Slovenska, Polska, Bulharska i Rumunska. Z pohledu dnešní tržní ekonomiky je naprosto neuvěřitelné, že od nás vedoucí vytrvale odmítal přijmout jakoukoliv finanční satisfakci za opakované návštěvy. Mnohokrát jsme se mu se šéfem snažili vysvětlit, někdy i posíleni hřejivým alkoholem, že takto se to už dál dělat nedá, vždyť každé takové pohoštění mělo i tenkrát značnou finanční hodnotu. Povídal rezolutně: „O temtok mi už nigdá nemlufte, pro ňa má mockrát věčí cenu, gdyž si tadyk možu na chvílu sednút s kamarádama!“ Původně jsem nemínil prozradit ani křestní jméno tohoto zcela výjimečného vedoucího odboru. Třeba by se našli lidé, které by má chvála mrzela. Je také možné, že někomu během života nějak ublížil. Já však o žádných takových lidech nevím. Nikdo z archivářů to určitě nebyl a po jiných jsem vlastně nikdy nepátral. Dnes je už dlouho i se svou manželkou, jak se u nás říká „na pravdě Boží“. Tak snad už jeho křestní jméno nikoho nepohorší. Kolegyně mu říkaly Jožko. Ředitel ho oslovoval různě. Jednou byl pro něj „sekční šéf“, jindy se mu v teatrálním předklonu snažil zalichotit termínem „Vaše Blahorodí a v případě potřeby ještě větších investic ho oslovoval také „Vaše Vysokoblahorodí“. Když ale po něm šéf zrovna nic nepotřeboval, omezil oslovení na prosté Jožko, Josefe nebo jen Josef. Já mu říkal nejdříve tak trochu po vojensky náčelníku, ale po letech také už jen Josefe, častěji však Jožko. Uvedená oslovení jsme samozřejmě užívali výhradně v soukromí. To zahrnovalo všechny prostory archivu, někdy také i jeho kancelář na ONV, ovšem bez svědků z řad zaměstnanců a funkcionářů. Nesmírně jsme si Jožky cenili a také si ho vážili jako rozumného a uznalého člověka, zvláště ve funkci, která byla pro archiv naprosto stěžejní. Je snadno pochopitelné, proč jsme o Jožku nechtěli přijít. Jeho zásluhou jsme jako první z okresních archivů zavedli na svou dobu řadu technických vymožeností, ať to již byl osmisedadlový mikrobus nebo bezobslužné teplovodní akumulační vytápění, elektrická požární signalizace či slušovický osmibitový počítač s Winchester diskem 20 MB (v roce 1983 včetně programového vybavení pro dojení krav pouhých 350 000 Kčs).

Nechci budit nevoli výčtem rozsáhlých investic vložených do oprav budov nebo do nákladného vybavení archivních dílen a kanceláří. Nejhlavnější však bylo, že se Jožka uměl neohroženě zastat archivářů i v kritických situacích, do kterých jsem se bohužel přednostně a zcela nevinně dostával já. Například jsem byl v polovině osmdesátých let (samozřejmě bezdůvodně) podezírán z vyloupení hustopečské banky. Neohroženě zasáhl, když mě z důvodu prostořekosti sebrala ochranka ministerského předsedy Lubomíra Štrougala. Zastal se mě také, když jsem získal silnou alergii patrně na voňavku sovětských hostů, se kterými jsem se při družební návštěvě tísnil v jednom autě. Ta moje alergie však nebyla pouhá recese, ale opravdu nepříjemné onemocnění, při kterém mi do rána silně otekly všechny klouby, obličej i dýchací cesty, které se uvolnily až po aplikaci sedmdesáti injekcí. Na neschopence vedle čísla diagnózy upřesnil na můj popud známý lékař i důvod mé pracovní neschopnosti. Nemusím připomínat, že taková otřesná diagnóza – „alergie na sovětské hosty“ – byla na ONV vnímána jako krajně nežádoucí onemocnění, o jehož výskytu funkcionáři ONV dosud ještě neslyšeli.

Vedle mimořádných schopností uplatňovaných v obratném žehlení častých malérů vynikal Jožka také svým vypravěčským uměním. Jsem přesvědčen, že by se bez problémů uživil jako lidový vypravěč. Měl bohatou zásobu humorných příhod z dob svého starostování. Tento vypravěčský talent však většinou rozvíjel jen ve své lisovně, kde jsme mu také pozorně a rádi naslouchali. Humorné příhody ze života kořenil svérázným dialektem své rodné dědiny. Stejným nářečím však hovořil i při úředních jednáních. Mnohé jeho průpovídky tak v archivu brzy zdomácněly. Užívali jsme je potom v příhodných situacích. Například, když bylo zapotřebí komentovat do očí bijící sexepíl kolemjdoucí dívky či vyzývavé pohledy zralé ženy. Možná, že Jožkův výrok neuvedu přesně gramaticky, ale foneticky zněl asi tak: „Chlapi, jak su peněs potřebnej, nic bych za to vod ní nevzál!“ Význam jiného jeho postesku, proneseného za obdobné situace, jsem začal tak trochu chápat až mnohem, mnohem později: „Ja, co už teď, gdyž sme mohli, tak sme nemohli, a včil gdyž možem, toš zasik nemožem!“ Z úst archivářů možná zněla poněkud paradoxně další Jožkova moudrost, sice: „Ze starejch věcí je dobrá enom slivovica!“ Tuto pravdu Jožka obvykle s povzdechem opakoval nad fakturami za opravy památkově chráněných budov, které tehdy náš archiv užíval.

Jinak mu ale historie naprosto učarovala. S posvátnou úctou u nás prohlížel znakové listiny, půjčoval si různé vlastivědy a každou zmínku o své obci si nechal kopírovat, případně i přeložit. Z kopií indikační skici a vzpomínek pamětníků či jiných dostupných pramenů sestavoval po večerech seznamy obyvatel jednotlivých domů ve své obci. Podrobně studoval dějiny II. světové války. Zkrátka, tento vedoucí odboru cele náležel k týmu mikulovských archivářů. Rádi jsme ho navštěvovali, i když už odešel do důchodu. Byl dále zván na naše sympozia i na každou archivní oslavu. Stále nás to ale táhlo za ním, do lisovny v jeho venkovském stavení v zatáčce cesty na konci dědiny. Třeba si jenom namlouvám, že naše přepadové návštěvy byly u Jožky a jeho paní vždycky vítané. Vděčně je však oba radostně přijímali a na naši počest přerušili každou práci. A té bylo na vesnici vždycky dost. Nejsem si jist, zda se mi těmito řádky podařilo Jožku dostatečně představit všem, kteří ho osobně neznali. Považoval jsem tento exkurs za vhodný s ohledem na jeho nepřehlédnutelnou roli v pokračování příběhu z kurdějovského podzemí.