Dřepěl jsem s ředitelem hluboko v podzemní kopce a v záři reflektoru zjišťoval schopnost akomodace jeho očních pupil. Záhy jsem objevil, že rozdíly mezi vrcholným jasem a hlubokým stínem, způsobeným otočením reflektoru, přináší zrakům šéfa netušené potíže. Každou takovou prudkou změnu v intenzitě světelného toku ředitel vztekle komentoval obligátní větou (promiňte mi to ale): „Do prdele, netoč s tím furt, zas vidím úplný hovno!“  Věřte, netočil jsem světlem schválně. Kdo má jakous zkušenost s halogenovými reflektory, jistě mi dá za pravdu, že krom ostrého světla produkuje halogenová žárovka také značné množství odpadního tepla. Reflektor byl proto už z výroby opatřen tepelně izolovanou pistolovou rukojetí se závitem pro našroubování nastavitelného stojanu. Při použití stojanu ani v delším provozu přehřívání příliš neobtěžovalo. Vzhledem k nevelké výšce i šířce zdejších sklepení jsem však poměrně vysoký a masivní stojan do Kurdějova nevzal. Po několika minutách svícení už pálila izolovaná rukojeť reflektoru natolik, že jsem si musel přechytit ruce, které jsem si ještě chránil vsunutím dlaní hlouběji do rukávů naštěstí o dvě čísla větší kombinézy. Právě při tomto žárem vynuceném střídání rukou docházelo k natáčení reflektoru, což bylo příčinou již výše citovaného a pravidelného ředitelova vzplanutí. Nejhůře, když se mi nešťastnou náhodou podařilo posvítit přímo do jeho brýlí. V takovém případě byla šéfova reakce ještě mnohem ostřejší a také jeho mluva daleko šťavnatější. Zvláště ho zlobilo, že jsme pak museli práci na nějakou dobu přerušit, než se mu z oční sítnice vytratí dominantní červená a žlutá kola.

Takto nevidomému řediteli se však marnivá příroda snažila i tento přechodný nedostatek kompenzovat posílením čichových orgánů. V podřepu po psím vzoru nervózně čenichal, až jsem se obával, že nakonec přizvedne i některou svoji nohu. Nemyslel jsem si, že bych u toho musel zrovna asistovat, a proto jsem na svůj dojem opatrně upozornil: „Emile, děje se ti něco? Nechceš si odskočit?“ Šéf však stále podezíravě potahoval nosem, až nakonec pravil: „Ty to necítíš? Něco se tu pálí!“ Opravdu, také jsem si uvědomil, že cítím kouř. Během chvilky jsem však odhalil příčinu. Jedna ze stínících klapek reflektoru, kterou jsem před tím více přiklonil, abych ochránil šéfa před oslněním, se nyní z části ocitla bezprostředně před žárovkou. Tepelný žár na ní spaloval ochranný nátěr, což se neobešlo bez páchnoucího kouřového efektu. Opatrně jsem rozpálenou klapku vychýlil zapřením o zdivo chodby zpět do bezpečné polohy. Všiml jsem si, jak před reflektorem vycházela ze zdiva pára. Skutečně, reflektor vedle intenzivního světla sloužil  v úzké podzemní chodbě jako výkonná kamínka. Každé snítko, každá pavučina, všechno, co na něj ze stropu dopadlo, se jeho žárem vypařilo a zanechalo po sobě v tunelu rozličné druhy pachů spáleniny. Doporučil jsem proto řediteli, abychom reflektor na chvíli vypnuli a tím i ochladili. Šéf zásadně nesnášel moje rady, zejména pokud se týkaly snížení efektivity využívání pracovní doby. Do oběda chyběla ještě slabá čtvrthodinka, kterou mínil plně věnovat studiu nápisů. V podřepu se posunul k dalšímu záznamu a poručil mi do toho místa nasměrovat světlo.

Uposlechl jsem, i když ne okamžitě. S ohledem na zahřátou rukojeť jsem si musel přeměnit ruce. Ta chvíle prostoje vyprovokovala nadřízeného k hlasité nevoli (promiňte prosím): „Tak kurva sviť sem na zeď a né mně kamsi doprdele!!“ To místo na ředitelově těle, do kterého si nepřál svítit, jsem pokládal za obvyklou metaforu, představující jakýkoliv směr či prostor, který nevyhovoval ředitelově představě o správném nasvícení. Proto jsem co nejpřesněji zacílil reflektor na požadovanou cihlu s nápisem, ačkoliv světla se mi zdálo být vzhledem k výkonu lampy všude nadbytek. Ale opět se na mne ředitel obořil (promiňte mi prosím): „Říkal jsem ti kurva, nesviť mi do prdele!!!“ Nevěděl jsem, jak mám reagovat na stále výhružnější tón v šéfově hlasu. Přiklonil jsem reflektor ještě více ke zdivu a starostlivě se zeptal: „Emile, je to už lepší??“ Na místo odpovědi se ředitel po krátkém zamyšlení prudce vzpřímil ze svého podřepu. Jeho zednická přilba při tom opět s rachotem narazila do klenby chodby. Při tom nárazu šéf nezvykle nešetrně odhodil své psací potřeby na zem a oběma rukama se začal plácat po zadku. Příčinou ale nebyl obtížný hmyz v kalhotách, ani nějaký svůdný tanec, jak by se třeba některým mohlo zdát. Pravý důvod jeho prudké reakce jsem pochopil, až když šéf vztekle odkopl oharek včerejší svíčky. Jak víte, zapálil jsem ji vstřícně kvůli možnému výpadku proudu ještě před rozsvícením halogenového reflektoru. Bylo opravdu jen dílem zlomyslné náhody, že si ředitel nad její neviditelný plamen dřepnul s tak udivující přesností. Hrot plamenu sálal přesně do prázdné mezery, kterou pod vrstvou textilií vytvářely mohutné poloviny ředitelových hýždí. Právě vzduchový polštář v této anatomické mezeře způsobil svou určitou izolační schopností tragické prodlení příslušných nervových spojení, které měly s předstihem varovat před nebezpečím vznícení.

Jen co šéf uplácal požár svých kalhot, ihned se rozhlížel, čím by mne uhodil. V jeho očích se zaleskly červené paprsky laserového zaměřovače. Nebylo pochyb, že jsem znovu terčem jeho nenávistné zloby. Vždycky mě ze všeho obviňoval. V neblahé předtuše jsem odložil reflektor na zem, takže svítil rovnou do stropu, a rozběhl se vpřed do hlubin tunelu. Byla to jediná šance, jak se ubránit brutálnímu násilí pomstou posedlého nadřízeného. Přirozeně, že jsem v běhu volal o pomoc. Hlasité a alarmující „Maminko, pomóóc!!“ jsem dobře uměl už od dětství, kdy jsem častěji prchával před trestající rukou staršího bratra. Nyní jsem ovšem disponoval mohutnějším hlasem, což ještě více rozlítilo nepříčetného pronásledovatele. Jeho touha po pomstě byla silnější a rychlejší než výkon, který z mého těla dokázal vyždímat obyčejný pud sebezáchovy. Pronásledoval mně jako litá saň. Cítil jsem v zádech její dračí dech. Chodbami otřásal dusot dlouhých skoků tohoto dravého tyranosaura a ohlušoval mě jeho krvelačný řev. Intenzita osvětlení za zákrutou chodby silně zeslábla, a tak jenom s obtížemi jsem před sebou rozeznával, že chodba je tu přezděná a cesta přes příčnou zeď pokračuje dál jen úzkým průlezem při zemi, takovou tou „dírou do psí boudy“, kterou jsem den před tím už několikrát prolézal. Chtěl jsem otvor zdolat elegantní sklopkou, ale v té rychlosti mi nějak podjely nohy, takže jsem setrvačností doklouzal po zádech za polovinu průlezu. Prakticky v témže okamžiku se za mnou ozvala obrovská rána, kterou provázelo menší zemětřesení. Ještě než odezněly otřesy okolní půdy, něco se za mnou bezvládně sesulo. Na chvíli nastalo takové to podzemní, hrobové ticho.

Opatrně jsem zaklonil hlavu, abych se ujistil, byl-li to byl skutečně šéf a zda nemůže být ještě nějak nebezpečný. Jak jsem se ve skluzu zastavil v leže na zádech, zůstaly mé ruce natažené za hlavou, takže vyčnívaly z té psí díry. Téměř se jich tam dotýkaly ředitelovy obludně veliké chlupaté pazoury, které mě ještě před chvílí chtěly zardousit. Nadřízený se tu vzdor ubíhající pracovní době povaloval rozpláclý na břiše s obličejem v zemi. Jeho hlavu dosud kryla odřená přilba, opatřená štítkem proti slunci. Ten štítek byl v tunelu veliký handicap, který mu značně omezoval výhled vpřed, zejména když za mnou v nízké chodbě musel běžet jen v předklonu. Mohl tak sledovat nanejvýš mé kmitající paty. Zbystřil jsem sluch, abych zjistil, zda násilník ještě dýchá. Ale slabé odezvy dechu přehlušovaly rychle se přibližující kroky. „To bude Luděk,“ napadlo mě okamžitě. Těšil jsem se, jak se mu pochlubím tímto okázalým vítězstvím. Po předešlém stresu mi náhle připadala scéna se skoleným Goliášem náramně směšná. Opakovaně jsem si událost přehrával před očima. Zejména nečekaný náraz šéfovy hlavy do příčné zdi mi působil nezkrotné návaly radosti. Dusil jsem se v upřímném smíchu, který ve chvilce nadobro vyprázdnil všechny mé plicní sklípky, takže jsem se jen zmítal v křečích a lapal po dechu. Cítil jsem, jak nezadržitelně ztrácím vědomí.

Poněkud jsem procitl, až na má sevřená víčka dopadl ostrý kužel světla. Protože jsem ležel na zádech, abych dohlédl za sebe, musel jsem své oči hodně obrátit nahoru, jak se tu říká, měl jsem oči ukázkově obráceny „v sloup“. Ale hned jsem je raději zavřel. Nesvítil mi baterkou do očí Luděk, jak jsem předpokládal. Byl to sám vedoucí odboru pro vnitřní věci ONV Břeclav. Tajemné chodby ho tak nesmírně lákaly, že se už nemohl dočkat a šel na oběd hned mezi prvními. Ohlášený tajemník naštěstí neměl na exkurzi do podzemí čas. Jožka přijel z Břeclavi svým žigulíkem a byl v Kurdějově u kostela ještě před dvanáctou. Zedníci ho ochotně nasměrovali za námi do podzemí. To všechno jsem se však dozvěděl až později. Jožka nyní při světle baterky hodnotil povážlivou situaci. Ředitel archivu tu před jeho zraky ležel na břiše bez známek života. Ruce měl nataženy k nízkému otvoru ve stěně, z něhož čněly jiné ruce, jejichž majitel se na zádech svíjel v křečích s očima v sloup. Připadalo mu naprosto samozřejmé, že se Dr. Kordiovský snažil vytáhnout svého podřízeného z tohoto úzkého otvoru. Podle mého dusivého štkaní správně usoudil, že jsem ještě naživu, ale že mám kritické potíže s dechem. Do jeho úděsné mozaiky prvních dojmů náramně přesně zapadalo mé zoufalé volání o pomoc, jež zaslechl, hned když vešel do podzemí. Vnímal i podivný zápach, který dosud produkoval rozpálený reflektor v přední části tunelu. 

Už jako předseda MNV organizoval náš vedoucí kurzy civilní obrany, a tak velmi profesionálně nahmátl pulzující tepnu na šéfově krku. Tím se ujistil, že dosud ještě není pozdě. Nemeškal, odložil baterku na zem a uchopil pod každou svou paži jednu z ředitelových nohou. Jak se hotovil k odvlečení šéfa na čerstvý vzduch, byl nucen přizvednout podstatnou část jeho bezvládného těla do šera tunelu, kam už nedosahoval kužel na zemi ležící baterky. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Červené žhavíky totiž ještě lemovaly propálený kruh v sedací části ředitelovy kombinézy. Tento otvor nápadně přesně korespondoval s Jožkovou představou jiného otvoru, situovaného ještě o kousek hlouběji pod propálenou textilií. Nikdy v životě něco takového ještě nespatřil. Jen matně si vzpomínal, že kdysi před válkou o nějakém podobném úkazu vyprávěli stařečci při víně. V těch báchorkách se ovšem hovořilo o vyšlehnutí až metr dlouhého modrého plamenu. Vedoucí byl zaskočen takovou nečekanou komplikací. Pokud by měly tyto šéfovy ohnivé erupce pokračovat, mohl by být při vlečení jeho nevyzpytatelného těla bolestivě sežehnut. Ustaraný Jožka se bránil takové vyhlídce. V duchu však stále odmítal nevěrohodné pokusy opilých starců ve vinném sklepě. Horečně hledal logičtější důvod, proč v podzemní kopce leží dvě bezvládná těla jeho podřízených. Usuzoval na možnou přítomnost metanu ve starých chodbách, ale hned vyloučil, že by snad výbuch tohoto plynu nahromaděného ve štole dokázal propálit pouze otvor v tak výmluvném místě ředitelovy kombinézy. Podezíral i některou z fosforeskujících hub, o kterou se ředitel v podzemí třeba otřel, a pak by mohl i jeho oděv světélkovat. Ale červeně? Proto se velmi opatrně naklonil co nejblíže k doutnajícímu přízraku a přičichnul. Nemýlil se. Do nozder nabral skutečný zápach spáleného textilu. Nebezpečí mu odtud hrozilo velmi reálné. Tedy alespoň podle Jožkova odpoledního vyprávění. 

Obětavý vedoucí si však byl vědom, že se záchranou už nesmí déle otálet. V té nervózní nejistotě si proto hlasitěji postěžoval. Na ta jeho ustaraná slova už asi nikdy nezapomenu (promiňte ale): „Kurva práca, ešče aby mi cestú zasik búchnul, tadyk aby sa sušnej čověk bál už aji každýho prdnútí!“ Jistě chápete, že toto upřímné Jožkovo postesknutí mě úplně odrovnalo. Nevnímal jsem tehdy ještě tu filosofickou hloubku jeho sdělení, ale i jako situační omyl mi takové prohlášení připadalo nehorázně směšné. Když uvážím, že již před tím jsem se skutečně dusil škodolibým smíchem, musel se tehdy určitě stát nějaký zázrak, který mi umožnil takový výrok přežít. Opravdu rád bych vedoucímu s vlečením šéfa pomohl a také mu celou situaci objasnil, ale v těch ukrutných křečích jsem fyzicky nebyl vůbec ničeho schopen. Statečný Jožka na mou pomoc ani nespoléhal. Zcela sám rychle odvlékal k východu bezvládné tělo mého nadřízeného, jehož ostrá brada vyorávala v hliněné podlaze podzemní chodby hlubokou brázdu. Jožka byl sice pořád ještě chlapík v nejlepších letech, ale mladíkem už rozhodně nebyl. Je nasnadě, že důstojná hmotnost archivního ředitele mu brzy způsobila značné dechové potíže. Obětavý a zodpovědný Jožka si však byl vědom, že nesmí ani na okamžik v tempu polevit. Byl trýzněn představou, že v případě jeho selhání se on ani nikdo z nás už ven nedostane živý. V tu chvíli totiž ještě nedokázal objektivně posoudit, zda nedostatek kyslíku v jeho plicích je zapříčiněn pouze fyzickou námahou, nebo se absence O2 už promítala v samotném ovzduší tunelu. Tu obavu v něm živil podezřelý zápach přehřátého reflektoru, který se plíživě šířil podzemím. Ať již tak či onak, odpočinek si v žádném případě nemohl a hlavně nechtěl dovolit.

Zubožený Jožka pozpátku doklopýtal zhruba osmdesát metrů, než dovlekl našeho ředitele k otvoru krypty. Tam se dovolal na zedníky a hned, jak jen nejrychleji mohl, běžel zpátky tunelem, aby zachránil také mne. Samozřejmě, že této jeho obětavé pomoci nebylo pro mne už zapotřebí. Nějak jsem rozdýchal zákeřné přívaly škodolibé radosti, provázené mučivými křečemi, které se už vůbec nepodobaly smíchu. Chvíli jsem se zabýval zbytečnou obavou, zda po tom nárazu do zdi nebude z našeho cholerického ředitele jen nějaký nudný melancholik. Taková obava mi však ani v nejmenším nebránila v dýchání, tak jak mi to ještě před chvílí působil hrozný a zničující smích. Když se ke mně zcela vysílený vedoucí odboru dopotácel, našel mě již ve svěží tělesné kondici a ve velmi dobré náladě. Ochotně jsem mu podal zapomenutou baterku a hned jsem nadšeně vyprávěl o tom, jak mě tu chtěl ředitel zabít jenom proto, že si přidřepnul nad hořící zbytek svíčky, a jak ho za to sám Pán Bůh spravedlivě potrestal. Vedoucí odboru na mne zprvu jen překvapeně zíral. Vůbec však nesdílel moje upřímné veselí. Naopak. Ač byl ještě před chvílí na pokraji fyzických sil, nyní v něm bouřila až přespříliš čerstvá energie. Ten obětavý a kamarádský dobrák se při tom na mě, absolutně nevinného, poprvé a naposled v životě opravdově rozzlobil. Tedy, myslím si, že se zlobil určitě více na šéfa, který byl starší, pořád mi něco poroučel a vlastně si všechno sám zavinil. Ale já byl tentokrát první na ráně, a tak se do mne vedoucí hned pustil (promiňte mu to ale): „Kurva, každej ste múdrý jak Šalomúnovo hovno, ale chováte sa horší, než sopliví fagani!! To vám doprdele ešče nedošlo, jak to tadyk može byt nebezpečný a že su to já, kdo vás semkaj poslál, a že za vás za šecky před súdom, aji před vašima rodinama odpovidám! Já tadyk kurva možu ducha vyplut a vy z teho máte zasik enom tú svoju hlúpú prču! S týmto přístupem k zodpovědnosti běžte šeci rychlo do prdele, dokáď vám to sušně povidám!“ 

Samozřejmě, že mne nespravedlivá výtka zamrzela. Ale rozuměl jsem tomu tak, že byla adresována celému našemu podzemnímu týmu. Podle mě ji měl slyšet především hlavní viník. Proto jsem se odcházejícímu vedoucímu snažil vemluvit lichotkou: „Tedy náčelníku, řeknu vám, pěkně jste to řediteli vytmavil, škoda jen, že to neslyšel! Měl byste mu to zopakovat, pokud se probere!“ Vedoucího však příhoda s bezvládným tělem dr. Kordiovského silně rozladila. Úplně ztratil svůj smysl pro humor. Spěchal několik kroků přede mnou, jen aby se co nejdříve přesvědčil, jak je na tom náš šéf se zdravím. O tajemné chodby se vůbec nezajímal. To i přesto, že jsem ho cestou upozorňoval na nenápadné odbočky v tunelu. Žaloval jsem také na Luďka, jak se mi v těch odbočkách někam ztratil, když jsme tam spolu hledali ředitele, vyděšeného až k smrti svítící lebkou. Záhy jsem však pochopil, že obavy vedoucího odboru o zdraví ředitele jsou silnější než zájem o naše včerejší zážitky z podzemí. Pokoušel jsem se ho proto uklidnit ujištěním, že dr. Kordiovský má tvrdou palici a proto není potřeba se o něj bát. Na důkaz této skutečnosti jsem uvedl, že nám tady v chodbách šéf upadl do bezvědomí už několikrát, ale nikdo se s ním ven netahal a přesto se nakonec vždycky probral. „O tem rač nescu nic slyšet!“ povídal zdrcený vedoucí a s dlaněmi na uších přidal do kroku.

Když jsme vyšli na schody před kostelem, ukázalo se, že jsem měl s tvrdou hlavou ředitele pravdu. Šéf si tu na schodech v poklidu seděl. Samozřejmě mu nic nebylo, a kdyby neměl trochu odřenou bradu, nikdo by si na něm ničeho podezřelého nevšimnul. Protože stále jen seděl a seděl, tak ani žádný z okolních pracovníků nemohl vidět ten hrozný ďáblův cejch, co měl vypálený mezi hýžděmi. Když vedoucí odboru pozorně prohlédl řediteli archivu zornice a bezvýsledně se poptal po případné nevolnosti, začala se naše nálada vracet do obvyklých kolejí. Místo cesty do špitálu zatoužil šéf po prohlídce nezmapovaného podzemí. Po chvilce váhání se k jeho návrhu přiklonil i vedoucí. Na můj povzdech: „Co bude s obědem?“ Jožka odpověděl: „ Šak tam furt nebudem. Neco si pak zajíte u nás. Ke chlebu otevřem sklínku pečínky, enom sa neboj, že ostaneš  hladem!“  Rád jsem souhlasil s takovou nabídkou a také šéf při představě této delikatesní pochoutky náramně ožil a hned se zajímal, zda na prohlídku chodeb a k nabízenému pohoštění přijede také tajemník ONV. Záporná odpověď ho nadmíru potěšila. 

V tu chvíli však šéf ze schodů prudce odskočil v panické hrůze, že tam do něho vrazí smykem přijíždějící vozidlo, za jehož volantem seděl rozesmátý Luděk. Jak šéf ve strachu vyskočil ze schodů, odhalil svoji požárem znetvořenou zadní tvář. Luděk si ihned všimnul propáleného otvoru v kombinéze. Pochopitelně neměl tušení, co se řediteli během jeho krátké nepřítomnosti přihodilo, a proto se v zajetí scestných představ svíjel pod volantem smíchem. To ředitele popudilo a hned mu vyčetl, že jezdí rychle jako blázen. Ale nebojácnému řidiči tím jen přihrál na smeč: „Poručil jsi, ať jedu rychle, tak jsem jel rychle. Řekl jsi, kup šňůru, tady ti ji vezu! Když mi řekneš, skoč do studně, tak se jen zeptám, do které, a už tam skáču!“  

Šéfovi se však slepá Luďkova oddanost vůbec nelíbila. Hned rozhodl, že z důvodu větší bezpečnosti jeho i vedoucího odboru bude ideální, když si chodby prohlédnou sami bez naší přítomnosti. Namítali jsme, že jim v těch norách budou chybět naše zkušenosti a že se tam Luděk vyzná už i poslepu. Ale své nadřízené jsme o výhodách naší přítomnosti nepřesvědčili. Ke všemu nám šéf ještě rozkázal svléci kombinézy. Jednu si ihned nedočkavě převlékl a do druhé pomohl i vedoucímu. Také mu upnul moji přilbu a pomocí kamenů, které nasbíral v písku po vytrhané kostelní dlažbě, nás zaháněl co nejdál od krypty. „To bylo pořád strachu, že my mu uděláme nějaký průser, a vidíš, zase si začíná!“ odsoudil Luděk šéfovo počínání, když uskakoval před dopadajícími kameny.

Pro ten den naše bádání v podzemních prostorách skončilo. Do Kurdějova jsme ale jezdili až do konce týdne. Prozkoumali jsme 450 metrů vyzděných chodeb. Do nezaklenutých lochů jsme z opatrnosti nadřízených už vstoupit nesměli. V podzemí nás vystřídali jeskyňáři s přesnými přístroji. Na základě jejich dokumentace jsme zjistili, že k omráčení ředitele došlo 17 metrů pod zemí, což uvádím jen pro lepší představu kvality sportovního výkonu našeho vedoucího odboru. Docela chápu, že se mnohým čtenářům může jevit příběh založený na otloukání ředitelovy hlavy o staleté klenby do značné míry pokleslý. Věřte, nechtěl jsem urazit jemnocit laskavých čtenářů a již vůbec ne osoby hlavních protagonistů. Ale v nízkých chodbách byly tyto zákeřné údery do ředitelovy hlavy poměrně častou příčinou ke skromné radosti nás podřízených. Naproti tomu šéfova demonstrace pravdivosti lidového přísloví, předjímajícího výsledek neuvážené snahy o prorážení zdi hlavou, byla ojedinělá a i přes mimořádný zájem archivářů ji šéf odmítal podruhé opakovat. Je mojí chybou, že jsem nedokázal přesvědčivěji, bez užití vulgarismů, popsat podrážděné reakce našeho řiditele nebo i rozpaky překvapeného vedoucího, když v tunelu objevil naše bezvládná těla, či jeho bezradnost při spekulacích o pravé příčině požáru, lokalizovaného v tak delikátní oblasti ředitelova oděvu. Profesionální zpracování by si jistě zasloužilo i Jožkovo hrdinné úsilí, věnované záchraně svých podřízených. Jsem však přesvědčen, že i největší škarohlídi by rádi změnili svůj odsuzující názor k tomuto tématu, pokud by mohli na vlastní uši slyšet Jožkovo upřímné doznání pocitů zoufalství, jak nám ho přednesl toho odpoledne v lisovně na dvorku svého stavení bezprostředně po skvělém obědě, zapitém bezedným pohárem jiskrného vína.