Bývaly doby, kdy se jednou za rok na starém hradě v Kunštátě scházeli archiváři ze všech pracovišť Moravy. Oficiálně se to setkání nazývalo kolokvium. V programu kolokvia jsme akcentovali především jeho společenskou část, ve které býval prostor pro neorganizovanou diskusi, neformální výměnu pracovních zkušeností a také tu byla vítaná příležitost k seznámení s novými kolegyněmi i kolegy ze vzdálených pracovišť. V této volné části programu se podávalo nějaké jídlo i drobné občerstvení. Protože oficiální přípitek býval vskutku jen symbolický, dováželi jsme si po zkušenostech z předcházejících let dostatečné množství vína z vlastních zdrojů. Tím naše jihomoravské pracoviště získalo v rámci celé Moravy i Slezska neobyčejný věhlas a úměrně tomu vzrostl i odborný kredit našeho podniku a pochopitelně i jeho ředitele. 

Šenkování mikulovského vína se obvykle ujímal samotný náš pan ředitel. Přimělo ho k tomu hned několik důvodů. Jednak byl znalec a sám dobrým douškem nikdy nepohrdl, ale hlavně byl stále obklopen žadonícími kolegy z různých koutů Moravy, které podle své vůle a jejich postavení odměňoval tu přetékajícím, nebo jen způli dolitým pohárem. V té  funkci  sklepmistra býval často kolegyněmi vybízen ke společnému přípitku, nezřídka doprovázenému polibkem. Což s grácií a laskavostí jemu vlastní šéf nikdy neodmítl. Nekontrolovatelné množství těchto přátelských přípitků způsobilo, že po čase musel své místo u šenku na chvíli opustit. Vrátil se však téměř okamžitě, takže prodleva v nalévání snad ani nebyla úměrná jeho nutkavé potřebě. 

Právě ten spěch, umocněný  odpovědností, se kterou k šenkování přistupoval, zapříčinil, že se ředitel opět s plným koštýřem ocitl náhle v centru pozornosti sličných dam. Leč stanul tam poněkud neupraven. Hned mi bylo jasné, že nezapnutý poklopec ředitelově důstojnosti, ba ani odbornému věhlasu našeho podniku neprospívá. Delikátní situaci bylo třeba rychle řešit, ale vrozený stud mi bránil, abych ho v dámské společnosti na prekérní nedostatek upozornil. I kdybych v sobě našel kus té drzé smělosti, nebylo by to nic platné, neboť ředitel měl obě ruce neustále zaneprázdněné. V jedné ruce plný koštýř, ve druhé stále další a další skleničku, no a jiné ruce, tolik potřebné k úpravě poklopce, už samozřejmě neměl. Vyhledal jsem proto svého bývalého kolegu (dr. Svěráka) a poprosil ho, zda by nechtěl závažný nedostatek v oděvu ředitele nějak šetrně odstranit. Bohužel, ani jemu se nedostávalo patřičné odvahy, aby v ta choulostivá ředitelská místa vztáhl svoji ruku. Celí zoufalí jsme chodili od jedné účastnice kolokvia ke druhé a žadonili, aby se některá té role nějak šikovně ujala. Byli jsme s kolegou v dobré víře, že šéf tu službu od dámy lépe přijme a že konec konců v podobných případech je ženská asistence přeci jen přirozenější. Oslovené dámy sice se zájmem pohlédly v inzerované místo ředitelských kalhot, ale s ruměncem ve tváři další spolupráci odmítly. Nezbývalo nám, než se s kuriózní prosbou obrátit také na mužskou část účastníků kolokvia v naději, že snad některý z kolegů je toho naturelu a nebude mu tedy za těžko (a možná, že i s potěšením) ředitelův dočasný defekt odstranit. V krátkém čase jsme obešli všech 156 účastníků a každému podrobně vysvětlili, o co nám jde a jak rádi bychom řediteli z této šlamastiky pomohli, ale že si to vzhledem k subordinaci netroufáme, ba ani nemůžeme dovolit. Výsledkem našeho usilovného snažení však bylo jen prohloubení krize, neboť ten, kdo si snad ředitelova nedostatku dosud nepovšimnul, pak pod dojmem naší upřímné lamentace tak velmi významně učinil. Ale nikdo, podotýkám nikdo ze zapsaných v prezenční listině nebyl tak nějak ochoten přiložit ruku k dílu. 

Mravní étos našeho podniku zachránily až dvě později přišedší ředitelky spřátelených archivů, které s velkým pochopením vyslechly naši prosbu a posíleny douškem pálenky a rozhodnými slovy „deme na to“ skutečně dorazily k rozjásanému řediteli. Ten se s dobrými přítelkyněmi s radostí srdečně uvítal. V určitém okamžiku se však polekaně zmenšil a na dobrou chvíli se potopil v davu. Ředitel prudkým pokrčením instinktivně reagoval na dotyk prstů kolegyně, která se mu pokusila upravit moudí, aby mohla zapnout jeho poklopec. Ředitelova reakce byla natolik prudká, že jsme se právem obávali, zda nejde o infarkt. Tak výmluvně se změnila barva i výraz jeho obličeje, když jaksi v podřepu odkráčel do ústraní. Naštěstí se naše obavy ukázaly liché. Mrzuté na celé příhodě je snad jen to, že ji nesmíme řediteli připomínat. Nikdy totiž nedocenil naši  mimořádnou snahu nezištně pomoci v nepříjemné situaci a před každou sebemenší společenskou akcí nám vyhrožuje zabitím.