Tak už to ve světě chodí. Největší radost obvykle působí cizí neštěstí, samozřejmě je-li tak říkajíc snesitelné a nepatří ještě do kategorie tragédií. Tak trochu se i stydím, říkám-li, že ta správná radost u mne bývá obvykle škodolibá, zejména když se do přijatelných nesnází dostane můj nadřízený. V takovém případě se pak ovšem radujeme v rámci celého pracovního kolektivu, který však není zas tak špatný, jak by si postižený ředitel myslel. Náš archiv sídlil v centru historického města. No, a historická města se všude ve světě potýkají s přemnoženými holuby. To je prosím dost podstatné zjištění a uznalého čtenáře tímto prosím, aby si informaci o přemnožených holubech čerpanou z brožury UNESCA dobře zapamatoval, neboť jsem byl PhDr. Emilem Kordiovským osočen, jako bych se na přemnožení nežádoucího ptactva osobně podílel. 

Náš milý ředitel toho dne tuze moc spěchal na důležitou schůzku s okresním hejtmanem. Pochopitelně, že se na takové setkání dlouze a důkladně připravoval. Také změnil obvyklý slovník, nasadil vlídnou tvář a oblečen do nového obleku, v bílé košili s kravatou, usedl do služebního vozidla, aby dal řidiči pokyn: „Honem jeď, ať to stihneme!“ V tu chvíli se v kanceláři ozval zoufalý výkřik naší účetní: „Proboha, on mi to zase nepodepsal!“ Jednalo se o pouhý bankovní příkaz k vyzvednutí hotovosti, který ovšem musel ředitel vlastnoručně podepsat, a to způsobem velmi podobným bankovnímu podpisovému vzoru. Abych zachránil nepříjemnou situaci, popadl jsem ten příkaz a v uctivém předklonu doběhl k odjíždějícímu vozidlu. Gestem sepjatých rukou jsem ředitele prosil o příslušný podpis. Šéf, ač nerad, neboť již značně spěchal, vystoupil z vozu a na kapotě služebního vozu dokument s bravurou jemu vlastní podepsal. Pak ještě obřadně zašroubovával plnící pero, když se stalo něco, co by si snad nikdo z našich zaměstnanců ani nedovolil, ačkoli všichni poměrně často o tomto záměru hovořili. K tomuto výmluvnému gestu se tehdy odhodlal až náhodně letící holub, který na rozdíl od nás pracovníků archivu ani neměl k podobnému činu patřičný důvod.

 Přesto ta ptačí zrůda poznačila našeho milého ředitele svou neobyčejně vydatnou stopou, a to způsobem od hlavy až k patě. Navíc ještě dvakrát zakroužila nad potřísněnou hlavou šéfa zavedeného archivu. Snažil jsem se další katastrofě zabránit pokřikem: „Jedeš, potvoro!“ ale bylo již pozdě nemilou událost zvrátit a navíc jsem tím pokřikem uvedl v omyl vztahovačného ředitele, který mne velmi důrazně žádal, abych si okamžitě šel hledat nové místo. „Já, já se samozřejmě omlouvám, ale já jsem přeci nekálel!“ snažil jsem se z případu nějak vyvinit. Pouhými třemi skoky překonal šéf cestu do koupelny v prvním patře naší budovy a přitom ještě stačil informovat podřízené, že toho hajzla (rozumějte mne, nevinného) zabije, a tu hrůznou představu omlouval přesvědčením, že ho každý soudce musí osvobodit, jen když mu o mně vše popravdě vypoví. Kolegové pochopitelně nevěděli, co se stalo. Rozběsněného nadřízeného se báli zeptat již proto, že se uzamkl v koupelně, odkud se ozývalo mnoho příslovečných určení míst, po hříchu neslušných, a za každým následovalo překvapené zjištění: „Kurva, aji tady!“ Když promoklý ředitel konečně vyběhl z koupelny, v personálu by se krve nikdo nedořezal.

„Jedu k hejtmanovi a vyřiďte tomu …(jako mně), že tady skončil!“ Když dosedl do nastartovaného vozidla, zabouchl dveře tak razantně, že ta rána zvedla celé hejno vyplašených holubů, které jsem jen zoufale rozháněl, aby snad některý z nich automobil ředitele nechutně nepotřísnil. Když s notným zpožděním ředitel odjel, nastala chvíle, abych vystrašeným kolegům jeho běh do koupelny vysvětlil. Ředitel dodnes chápe událost jako spiknutí, které jsem proti němu rafinovaně zosnoval.