Jak náš šéf dřepěl při psaní poznámek na „bobku“, ocitla se mu na podlaze ležící elektrická šňůra mezi chodidly. V tunelu úzkém místy pouhých šedesát centimetrů to samozřejmě nebylo nic neobvyklého a také jsme této situaci nevěnovali žádnou pozornost. Našim prvořadým zájmem bylo popojít s osvětlením co nejdále, abychom přemýšlivého nadřízeného odlákali od Luďkových falzifikátů. Hrozila zde totiž neobyčejně ostrá konfrontace v případě, že v nás nadřízený rozpozná autory falz. Proto bylo třeba hadovitě zakroucenou přívodní šňůru potáhnutím vyrovnat, abychom získali k dobru nejméně další tři metry původní délky. Zákruty na šňůrách vznikaly jaksi samovolně, když jsme se svítilnou popocházeli sem i tam a také zpět. 

Na šňůře se také objevil drobný uzel, který spolu s jeho vrženým stínem vytvářel poměrně přesvědčivý dojem běžícího hlodavce. Netroufal jsem si však uzel rozplést. Musel bych totiž k tomu účelu odebrat řediteli lampu, nebo rozpojit vidlice a tím způsobit na určitou chvíli hlubokou tmu, za což by nás šéf, soustředěný na své poznámky, jistě ošklivě vyplísnil. Proto abychom nadřízeného při jeho práci zbytečně nerušili, rozhodli jsme se s Luďkem, že šňůru vyrovnáme bez ředitelovy asistence. Popotažení šňůry měla být operace směšně jednoduchá. Rozhodně jsme nemohli předpokládat, že během ní může šéf začít tak šíleně střečkovat. Zatímco já jsem na vzdáleném konci důkladně přišlápl šňůru k zemi, aby se očekávaným pnutím nechtěně neodpojila její vidlice, tak na opačné straně Luděk opatrným tahem rovnal její četné zákruty, čímž vodič pomalu posouval kupředu. Spolu se šňůrou se pochopitelně sunul vpřed i její uzlík a za ním také jeho hlodavčí stín. 

Na pohyb tohoto podezřelého stínu reagoval všímavý Luděk hlasitým upozorněním: „Bacha, potkan!“ A dál už jen soustředěně sledoval varovný stín, který neodvratně běžel k nohavicím ředitele. Obětavý Luděk chtěl tuto domnělou bestii pomocí šňůry vychýlit z jejího směru a tím ochránit ředitele před nežádoucím střetem s infikovaným zvířetem. Při tom však na okamžik malinko více přizvednul potahovanou šňůru, která tak lehce zavadila o předpokládané místo ředitelova moudí. Týmž místem se v zápětí prodíral též uzel na šňůře, když ještě před tím stačil svou smyčkou přizvednout ředitelovu pravou nohavici. Moudí bývá častěji interpretováno jako „choulostivé místo“. A upřímně řečeno takovým skutečně je. Ukrývá totiž alfu i omegu pravého smyslu mužského bytí. Proto je chráněno neobyčejně bdělými reflexy, schopnými střelhbitě reagovat na každý nečekaný dotyk v této oblasti. Z tohoto hlediska docela chápu ředitelovu obrannou reakci, která byla navíc umocněna mylnou představou přítomnosti hlodavce hlouběji v nohavici jeho kalhot. Ovšem z mého zorného úhlu jsem vyhodnotil šéfovo běsnění za typický projev zásahu elektrickým proudem. V charakteristickém třesu zděšeně kopal do všech stran, škubal i trhal nohama a při tom se snažil probourat klenbu rychlými údery hlavy, jejichž kadence byla srovnatelná jen s výkonem sbíjecího kladiva. Myslím, že každý rozumný člověk by za této situace udělal právě to co já. Zásah elektrickým proudem ve vlhkém sklepení je pro člověka vždy nebezpečný. Mohla se totiž prodřít izolace, obnažit vodiče, co já vím, zkrátka mé obavy byly namístě. Proto jsem také okamžitě odpojil vidlici elektrické šňůry. Absolutní tma, která se rázem rozhostila po celém tunelu, mě zastihla ještě v podřepu s elektrickou vidlicí v ruce. Šéf však dál s rachotem sbíječky boural svou přilbou klenutí chodby. Vzhledem k evidentnímu odpojení přívodu proudu mi připadalo pokračování elektrického šoku dosti nelogické. 

Chtěl jsem vstát a nějakým způsobem přijít té záhadě na kloub. Ale v tom okamžiku mě k zemi srazil závan vichru a téměř současně o mě něco bolestivě klopýtlo. Podle série následných zvuků, připomínajících ze všeho nejvíce pád dopravního letadla, jsem usuzoval, že skutečně cosi velikého dopadlo necelých deset metrů za mnou. „Co to bylo?“ nechal se tmou slyšet překvapený Luděk. Také jsem hned netušil, co se to nade mnou přehnalo. „Že by snad Emil?“ dotazoval jsem se směrem k místu, kde ještě před okamžikem předváděl ředitel ve své úděsné choreografii tanec svatého Víta. „Do hajzlu, rožni!“ žádal neodkladně rozzlobený hlas, ozývající se ve tmě za mými zády. Hlas mi byl natolik povědomý, že jsem ani na okamžik neváhal příkaz vyplnit. Světlo jsem zažehl, ale jenom takové tlumené, neboť přenosná lampa ležela na zemi překrytá poznámkovým blokem ředitele. Světla výrazně přibylo, až když Luděk sešit odstranil. Teprve pak jsme spatřili umazanou a zkřivenou tvář našeho hluboce skloněného přímého nadřízeného. Ta jeho uctivá poklona však nepatřila nám, jak jsme se s Luďkem domnívali. Zapříčinila ji především malá výška tunelu a údajná bolest v šéfových zádech, kterou nám velmi neurvale kladl za vinu. Je opravdu těžké vyjádřit slušnou transkripcí obsah výtek, kterými nás šéf zahrnul. Hlavní důraz kladl na to, abychom už nikdy neukládali o jeho mužství. Ujistil nás, že všechna svá provinění máme u něho bezpečně uschovaná a že jeho pomsta na nás dopadne daleko tvrději, než ruka dělnické třídy. Vzdor hlubokému předklonu ředitele zněly všechny jeho výtky pevně a nesmlouvavě. Marně jsme se s Luďkem snažili z jeho lichých obvinění nějak vyvinit. Nebylo to však v lidských silách. Šéf za vším viděl zlolajná spolčení. 

Pro tuto jeho chiméru jsme se museli rozdělit. Luďka poslal, aby jel rychle do blízkých Hustopečí zakoupit co nejdelší prodlužovací šňůru. Do oběda zbývalo ještě více jak tři čtvrtě hodiny a podle ředitele by bylo neodpustitelné nevyužít tento čas k bádání. Abych si ředitele malinko udobřil, navrhl jsem, že dojdu s Luďkem do auta pro jeden z halogenových reflektorů, který má o čtyři metry delší přívodní šňůru, než tomu bylo u dosud používané přenosné lampy. Také světelný tok tohoto reflektoru byl výrazně větší než u stávající přenosky. Hned od rána jsme ho nepoužívali jenom z obavy, že jeho tisíciwattový příkon by nemusely vydržet kostelní pojistky. To byl také důvod, proč jsem cestou zpět vyhledal v sakristii ten nepatrný zbytek svíčky, kterou jsme minulý den téměř vysvítili. Luděk se škodovkou elegantně odstartoval. Ještě před odjezdem však vyslovil vážné pochybnosti o tom, zda bude v hustopečské prodejně Elektro za poledne otevřeno. V záporném případě prý musíme počítat s tím, že se jeho návrat výrazně opozdí. Opatrně jsem na tuto možnost ředitele upozornil. Ten nevrle odpověděl: „Tak to může zkusit a pojede.“ V jeho hlase bylo stále patrné to Luďkovo ošklivé provinění s přizvednutou šňůrou, při kterém šéf v divokém tanci vytřepal z kalhot i novou baterku. Pochopitelně již nesvítila. Neodvažoval jsem se více jitřit ředitelovu zlobu nenadálým tápáním v hluboké tmě, pokud by pojistky daleko v sakristii neudržely halogenový reflektor. Proto jsem nejdříve zažehl zbytek ze včerejší svíčky a teprve potom rozsvítil reflektor. Výsledek byl úchvatný. Kam až oko v tunelu dohlédlo, všude plno jasu. Nikdo před námi něco podobného v těchto chodbách určitě nezažil. Světla tu rázem bylo, jak se u nás říká, jako v Lurdech. Také ředitel byl překvapený tou nezvyklou podívanou. Skutečně se toto osvětlení nedalo ani žertem srovnat s výkonem šedesátiwattové žárovky přenosné lampy. A kam se teprve hrabala jediná kandela usmoleného zbytku svíčky proti tisícinásobné světelné přesile výkonného reflektoru. Dá rozum, že svíčka byla natolik přezářena svitem halogenové žárovky, že její plamen nebylo vůbec vidět. Zato na stěnách zápisů podivně přibylo. V ostrém světle jsme registrovali i ty dávno zašlé a ukryté pod staletou patinou navlhlé plísně. Ředitel kul ihned plány, jak při očekávané odpolední návštěvě nadřízených z ONV vyloudí na vedoucím nejméně dva bubny s navinutými padesáti metry elektrické prodlužovací šňůry, abychom mohli pokračovat v započatém výzkumu. Byl už předem přesvědčen, že jeho žádosti vedoucí odboru pro vnitřní věci vyhoví, zvláště když mu po obědě poskytneme tak jedinečný pohled do útrob prozářených katakomb.