Legenda minor

Úvodem

Odborná veřejnost spojuje jméno biskupa Hartvíka především s tak zvanou Legendou svatoštěpánskou – LEGENDA SANCTI STEPHANI REGIS z let 1112-1116. V tomto ohledu je jeho jméno spjato se slovesným útvarem, který se pro své kvality dostal do základů evropské kultury a vedle středověkého písemnictví maďarského zakotvil pevně také v kulturním odkazu sousedních zemí, především Rakouska, Slovenska a Polska. 

Unikátní objev, který nepochybně rozšiřuje hranice Hartvíkovy působnosti také na Moravu, učinili v roce 2000 pracovníci mikulovského archivu při stěhování archivních sbírek do nově vybudovaných depozitářů na Pavlovské ulici. Pozornost odborných archivářů upoutal pergamen s latinským rukopisem o rozměru 24 x 43 cm, doplněný iniciálou s kresbou panovníka ve zbroji. Rukopis byl složen do nevelkého balíčku rozměrů 3 x 4 x 2,5 cm, kterým byl podložen jeden z regálů gruntovních knih, umístěný v depozitáři bývalého patrimonijního archivu Dietrichsteinů na mikulovském zámku. Silně poškozený pergamen byl v konzervační dílně archivu vyrovnán a postoupen archivnímu oddělení k dalšímu zpracování. Zjištění mikulovských archivářů bylo více než překvapující. Pergamen obsahoval dosud neznámý příběh signovaný biskupem Hartvíkem, který si vám tímto edičním počinem dovolujeme nabídnout v českém překladu. 

Od počátku bylo věcí osobní prestiže celého překladatelského týmu toto dílo v nejkratším možném čase uvést ve známost veřejnosti, široké obci historiků a archivních pracovníků. K tomu se jevil termín 60. narozenin ředitele archivu PhDr. Emila Kordiovského nejvhodnějším. Věříme, že dlouholetý ředitel mikulovského archivu přijme od svých kolegů tento pozoruhodný dárek, jehož skutečnou hodnotu ukáže teprve vědecká diskuze, kterou četné pasáže dosud neznámé Hartvíkovy „menší“ legendy mezi moravskými historiky nepochybně vyvolají. 

Kolektiv pracovníků mikulovského archivu děkuje tímto svému řediteli za trvalou podporu v jejich odborné a publikační práci. Do jeho další let přeje pevné zdraví, klidnou mysl, radostný a spokojený život, který by neměl doznat větší újmy ani po podrobnějším prostudování předloženého Hartvíkova díla. 

---

*) Dedikace „Svému pánu Kolomanovi“, užitá v mladších opisech, nemusí být přesná. Možná správněji lze číst poškozené místo orig. folia jako „Kordovi“, případně „Kordi“ a „ovskému“. Toto čtení ovšem vyvolává otázku, kde hledat krále či jiného, stejně mocného vůdce s podobným predikátem.V dedikaci Hartvíkova díla je stále mnoho nejasností, vyplývajících z našich nedostatečných znalostí politického zákulisí dějinných událostí minulých staletí. Mnohé omyly mohly být zavlečeny přepisem také do jiných pasáží legendy, jiné mohou pramenit z našeho chybného čtení torzovitě dochovaného rukopisu. Je zřejmé, že řada redakčních zásahů a oprav, zanesených ve sledovaném rukopise, nepochází již z Hartvíkova pera. Příkladem pozdějších redakčních úprav je oprava latinského EPISCOPO na PHOTOGRAPHO (?), což pochopitelně nelze obhájit ani pomocí těch nejkrkolomnějších konstrukcí. Při našem překladu jsme přihlíželi zejména k mladším opisům Hartvíkovy legendy ze 14. a 15. století, uložených ve Vídni v Österreichische Staatsbibliothek pod signaturou 832, nebo též v Codexu Lunaelacensis tamtéž, pod signaturou 3663. Pro upřesnění sporných míst bylo přihlíženo i k opisu Hartvíkova díla v Muzeu Czartoryského v Krakově, kde je znám také pod jménem Codex Sedziwoje z Czechii a má signaturu 1310. Zdá se však, že mikulovský rukopis v dlouhých pasážích naprosto nerezonuje s uvedenými mladšími opisy. Některé rozpory se pokusíme dodatečně osvětlit v komentáři k Menší legendě Hartvíkově.

 

Jak pán a vládce náš nejmilostivější prvně mne nehodného poznati ráčil

Svému pánu Kordi a ovskému Kolomanovi?], nejvýtečnějšímu králi, biskup Hartvík, který dosáhl božím milosrdenstvím duchovního úřadu, přeje dosažení boží pochvaly a uvedení do slávy Páně po skončení tohoto života (srov. Mt. 25,21-23).

Když jsem začínal, můj slavný pane, s dílem, jež jste mi naléhavě uložil svým královským příkazem sepsat, dlouho jsem cítil, jak se vzpírá neobratnost mého nedostatečného nadání, především z důvodu, že učitel gramatiky Priscianus, kdysi mi důvěrně známý, ode mne daleko odstoupil a přede mnou, sešlým starcem, ukrývá svou tvář, jako by ji obestíral mlhou. Avšak na druhé straně, když mne tížila nejistota, ač jsem měl ohled na úctu k Vaší důstojnosti, přemohla rozpaky úzkostlivé duše poslušnost, světlo a perla všech ctností, s jejímž mocným přispěním opět nabyla má sebedůvěra, která již umdlévala, sil nových k započetí díla.

Ale protože věc, vykonaná v dobré víře, často skýtá potravu závisti, na kolenou prosím vznešenost Vaší vítězné Výsosti: přijměte toto dílko rukama královské ochrany, aby málo libozvučné výrazy nebo jejich nenáležitý a zmatený sled neurážely při čtení Vaše oko. Kdyby se mu náhodou naskytlo něco nepatřičného, co by je uráželo, raději ať svazek tento zničí žár ohně, než aby jej spatřilo závistivé oko někoho třetího. Nuže, protože vše, co je dobré, vyvěrá z milosrdenství Stvořitelova, ať vyprávění započaté z jeho milosti tyto dobré věci hlásá. 

Dávno už je tomu, co jsem se prvně potkal s pánem a vládcem naším milým. Mnoho let po té se ještě psalo jiné století, ba i tisíciletí od narození našeho Vykupitele Ježíše Krista. Bylo to několik měsíců před mocným vpádem vojsk pěti panovníků do naší krajiny. Pracovali jsme tenkráte horečně při zvedání pobořené tvrze jistého vladyky Martina či Albrechta, řečeného z Popic. Náš pán tehdy náležel k družině eléva Josefa Ungera, který si na mikulovském hradě rád krátil chvíle mezi hodokvasy bádáním nad vědami rozličnými. Právě v tom čase mladý Unger z hradu Mikulova také do naší vsi i se svými družiníky na delší čas zavítal, aby se tam věnoval své oblíbené kratochvíli, kterou k velikému smíchu vesničanů  trefně archaeologií pojmenoval. Ve směru poledním, nad vsí, jež slove Popice, na kopci Mohyla řečeném, bez ostychu a bázně Boží tam s několika družiníky do země a polí bez poctivé příčiny vrtal, poklady hledal a tu posmívanou archaeologii provozoval. Byl jsem v tu dobu jinoch sotva dvacet jar a školou stále povinen. Tu mně nezkušenému, Bůh mi to odpusť, zalíbilo se velmi hledání pokladů i ta podivná věda hned z mnoha ohledů. Při ní nebylo k bádání zapotřebí nástrojů a křivulí obzvláštních, tak jako v alchymii, se kterou jsem se ve škole již drahný čas potýkal.

Základem výbavy archaeologa byla toliko jedna neb dvě pevné číšky skleněné, v jakých hospodyně v těch dobách hořčici uchovávaly. Ty číšky byly nezbytné proto, aby se žejdlíkem vína do nich rozlitým dalo s přítelem ku zdraví jeho dobře a zvonivě štrnknouti. Mnozí z nás si posléze k tomu oučelu z pilnosti opatřili i větší pintové lahvice a také krumpáč, rýč či lopatu. To sprosté venkovské nářadí jsme však neužívali k práci lopotné, ale bylo nám dáno s fortelem se o ně opírat, takže i tuze znavený archaeolog mohl, jsa takto podepřen, stále pilně sledovat práce výzkumné a dokonce s nataženou paží, bez větší ztráty stability či jiné újmy na zdraví, do omrzení žadonit o dolití svého poháru. Náš pán a vládce již tehdá nad jiné z družiny vynikal a svůj prázdný pohár tak dovedně nastrkoval, že nebylo možno ani z délky tří sáhů jeho pravici obejít. Tu právě skrze dolévání poháru přečasté, kteréžto já, coby páže či stolník jakýsi, obstarávati jsem musil, vzniklo přátelské pouto naše obapolné. Vždy jsem pánu našemu nynějšímu ulil spravedlivou míru, kterou on pak s obratností mistrovskou k ústům svým nesl, však nikdáž ni kapku nerozlil. 

Ta obratnost jeho mu mnohokráte život zachránila, neboť jsme trpěli žízní ukrutnou po celý čas naší misie. Nesmírná vedra v ten čas trýznila lidi i dobytek, který hynul na cestách, a nepadl-li, pak ustavičně hledal chládek ve stínu stromoví. Na rozdíl od hovad těch nešťastných my, aniž jsme již doufali v záchranu, takřka zázrakem našli jsme útočiště ve sluji jakési pod zemí. Vyprahlí a vysíleni vedrem trmáceli jsme se cestou necestou po příkrém svahu kopce Mohyla již řečeném. Po hodinách cesty urazili jsme vzdálenost nevelkou – sotva sto loktů pražských. 

Však zásahem prozřetelnosti potkali jsme při cestě starce, jehož jméno Škola. Byl as druhdy jedním ze scholastiků, poustevník a podivín. I mluvili o něm zlolajní v šenkovnách, že silám nečistým se zaprodal. Lid zdejší ho ale ve vážnosti měl. Léta již trávil dny i noci rozjímáním v samotě své sluje podzemní. Ten zbožný stařec, vida naše trápení a žízeň převelikou, zavedl nás dolů pod zem, po schodech zaklenutých, do svého příbytku. Tam chlad, vlhko a tma hluboká panovaly. Věru, nebylo oken v té podzemní komoře, ani škvíry nižádné, kudy by paprsek sluneční tu místnost prozářil. Však jaké překvapení, když zažehli jsme louče. Skrýš poustevníkova kromobyčejně útulná se nám všem jevila. Lavice kožešinou vystlané, pevný stůl a dubové stolice. K úžasu našemu jizba ta podzemní skýtala lahodnou životodárnou sílu, kterou jsme rychle vstřebávali a další a další sobě natahovali ze sudů obrovských, kde spoutána a přikována musela být železnými obručemi. Záhy, aniž jsme zakusili obsahu všech věder a sudů, tak umně do řad podél stěn srovnaných, zmocnilo se nás bujaré veselí. Darmo nás moudrý stařec k mírnění nabádal, prosil a zaklínal. Jeho starý hlas byl všecek přehlušen nestoudnými popěvky žoldáckými a křikem vrchcábníků, kterým se naplnila celá prostora pozemní. Síla netušená pak vyvěrala z každého z nás, takže mnozí puténky a dížky, ba i těžké kádě dubové jako pírka nad hlavu zvedali a jimi do dáli metali. V tom mumraji nebezpečném, jsa potrefen dížkou nevelikou, tasil náš pán šavli a po jeho vzoru i jiní páni šavlí házeli. Semotam běhal jsem, strachuje se v litém šermiclu, uhýbal ranám, však hůře již potřísnění. 

V tom reji zmateném, až ku konci té chodby podzemní, nechtě šlápnul jsem v oudy pána a vládce našeho nynějšího, snad mi tu hanebnou drzost moji jednou odpustí. Zle porubaný ležel tam bez vlády v ouzké prostoře, byv šprajcem vklíněn mezi dvěma sudy. Z retů jeho zsinalých ozývalo se bolestné chroptění: „Pane Berka, odveďte mne domů!“… Zkalený jeho zrak již nerozeznal ni druha svého a dle příznaků všech nezvratných pochopili jsme všickni, že duši poroučí Otci nejvyššímu. Silou jsem pána v půli pozvedl a hlavu jeho o sud podepřel, hotov miserikordem svým, jak bývalo dobrým zvykem, trápení bolestné příteli rázem ukrátit. Jižjiž jsem bodec ten strašný do tepny na krku jeho vetknul, když v tom zázrakem nevídaným se pán náš vrátil z výšin nebeských zpět do sluje té podzemní, jež v tu chvíli, arci jak v Písmu stojí, slove slzavé oudolí. Tu hlas jeho byl rázem mocnější. A když postěžovav si, jak v hrdle ho zle zabolelo, poslal nás všechny do těch krajin těla nestoudných, kam vskutku vkročiti se z mnoha příčin nedá, leč již odedávna předci naši milí sousedy své v ta místa někdyvá v žertu, však častěji ve zlobě posílali. Jak rychle pán náš ožil, tím hbitěji číšku svoji skrytou zasejc vytasil a rázně se dožadoval dvojího dolití. Tu radost nevýslovná nad tím zázračným obživnutím všecky vůkol zachvátila, děkovali a chválili jsme Boha všemohúcího, a zpívajíce mnoga ljeta, znovu a znovu připíjeli pánu našemu ku zdraví. 

Však také zdraví potřeboval. Jsa dosud nemohoucí, nejen tělo, i duše jeho pookřát zasluhovala velice. Obmýšlel jsem proto nejprve zranění jeho četná spiritusem vyčistit. Z důvodu toho šlechetného sebral jsem starci baňku kořalky dosti silné, a proto i vhodné k tomu oučelu. Jako relikvii svatostnú mnich ten truňk celým svým tělem chatrným, však silou urputnou srdnatě bránil. Když pán náš ucítil v blízkosti chřípí puch silné kořalky, nedbaje svých zranění hrdinsky přisál se k baňce plné destilátu, a to takovou silou, že ty dva nebylo možno po dlouhý čas, ku veliké lítosti přítomných, najmě však mnicha starého, na žádný způsob oddělit. Když dělení baňky od pána silou se dlouho nedařilo, v roztržitosti své hříšné opomenul jsem nozdry jeho stiskem déle držeti a otočil jsem se ku družině, kterýmžto směrem jsem na počest zachráněného mínil alespoň jednú či dvakráte bujaře výsknouti. Než toliko prvně stačil jsem ejjuchuchú vyřknouti. Ne tak pánu a příteli milému, leč ďáblu samotnému jsem radostným výkřikem tímto dobře posloužil. Jak tak mocně jsem radost upřímnou projevil, tu náš pán, uleknuv se velice halasem mým hřmotným a nečekaným, z objetí smrtky ohyzdné vydral se hrdinně a skokem mocným vzhůru zamířil, aby tam hlavou svou urozenou do klenby komory velikou silou a úderem ouděsným laskavě narazil. 

Louče čerstvé jsme ihned zapálili a v jejich světle hroznou tu apokalypsu zhlíželi. Baňka kořalky z celé třetiny ještě nedopita válela se tu v střepinách. Tu tvrdí muži z družiny Ungerovy, uvyklí bitkám i bolestem ran přemnohých, jež tolikrát již kostlivcům do očí hleděli, dali se tehda do pláče i se svým velitelem nad tou ztrátou nesmírnou, které tak upřímně želeli. Tak v nářku úzkostném jsme se modliti počali a Boha prositi, aby na nás již zkoušky další přetěžké neposílal, aby již vedrem spálenou krajinu vydatně zavlažil a nás pak propustil z této jámy lvové se stejnou milostí, jak apoštolům svým druhdy učinil. Když prositi se počalo za opětné obživnutí pána našeho, jenž bez ducha tu ležel v tratolišti pálenky, tu mnich ten starý, co nešpory tyto naše vedl, za každým žalmem prosbu jakous osobní skrze zuby tiše a nesrozumitelně procedil. I přiklonil jsem se k mnichovi, abych tu prosbu jeho za přítele mého hlasitým opakováním také ke svým modlitbám připojil, a tak účinek její u Boha milostivého znásobil. Jsa ponořen v modlitbu a duchem soustředěn v tu prosbu úpěnlivou, aby mi Bůh přítele zachovati ráčil, opakoval jsem po mnichovi bezděčně hlasem silným, leč prosebným: „A ať ta sviňa chcípne za to, že mi tuplák slivovice, ročník padesátej sedmej, sama vyžrala a aj z něho ten zbytek ubohý mi bez užitku zmárnila, amen.“ 

Jaké štěstí, že nikoliv pouhá lidská slova, leč jen úmysl čistý a činy mravné oslovují milost Hospodinovu. Po dvacátém žalmu, když jsem mimoděk, a Bůh ví, že nechtěně, již tolikráte opakoval dovětek ten hrozný modlitby, náš pán nynější na chvíli nabyl vědomí a trhnutím oka mi podal znamení, jako by chtěl se mnou mluviti, snad o věcech posledních. Hbitě jsem se k němu sklonil, ucho své k ústům jeho co nejvíce přiblížil, aby sil vzácných mu rozpravou se mnou neubylo. Lítost nevýslovná mě však takměř skolila, když přítel můj a pán náš nynější, bezvládně ležíce, vzepřel se na loktech a hlasem mocným, ne však tolik přívětivým jak jindává, na mě zvolal, řka: „Ty hajzle jeden, já tě dobře slyším!“ A na ta slova hned zase zprudka ulehl a opětně pozbyl vědomí. Klečel jsem mu v hlavách, jsa zdrcen a zhrzen tou křivdou bolestnou, neb neměl jsem ještě tušení, jak hrozného činu jsem se dopustil. Až po týhodni jsem se dozvěděl, že vůkol všichni měli za to, že nikoliv stařec poustevník, nýbrž jen já sám jsem slyšán byl, jak odporně rouhavou modlitbou Boha jsem urážel, když jsem ho nabádal, by ubezdušil přítele nad jiné milého. Hanba dvojnásobná mě nehodného obleje vždy, když pomyslím, jaký čin odporný, za který by se i sám ďábel zastydět mohl, jsem na pánu našem spáchal, a při tom nijakž jsem o tom nevěděl. Leč vůle Boží chodí cestami klikatými, abychom nemohli postihnout její záměry. Jistě i to byla vůle Nejvyššího, by přítel můj a panovník nynější náš milostivý procitnul náhle v té kobce černé podzemní. Však řečí jemnou, vlídnou a soustrastnou, co jsme k němu vedli, by se as na žádný pád neprobudil. Snad pro ten oučel já, nehodný, vnuknutím tajemným, arci proti své vuoli, přiostřen byl jsem v nástroj Hospodinův, kterýmž když rýpnuto v ledví vladaře našeho milostivého, i ze snu smrti on rázem procitne a na svět vezdejší se s velkou slávou a křikem mocným vrátí. 

Jako Jonáš v útrobách velryby trávili jsme tehdá as sedmý den a noc v nitru země, ač počtem dnů ve sklepení probděných jsme dávno už nebyli sobě jisti. Mnozí u zoufalství, jiní však sobě i druhům svým stále na zdraví pili, až z sebe duši svou jak sysla z díry vylili. Náš pán a vládce nynější, zotaviv se šestého dne poněkud z příhody, kdy seznal tvrdost oukladného klenutí, léčil svou bolest hlavy dryjáky omamnými, co z Němec mnich ten nehodný sobě na Moravu přivezl. Jména pak jejich, jsa křídou psána na bečkách mnohých, si pán náš v mysli své, však dílem větším polohlasem přeříkával, s pohárem pohotově čekajíc dalšího dolití. Ač jindavá vládl pán náš konverzací jiskrnou, že s biskupy i preláty mohl se souměřit, týhodne toliko mumlal, jako baba při zaříkání bezbožném, bez ustání jen německá jména těch truňků mnichových: „Müller, Thurgau, Neuburg, Frank,“ opakoval. Nebylo pochyby, že jeho mluva bezduchá souvislost jakous má s pitím těch franckých vín. Tu osmělil jsem se, a přes úctu k výsosti jeho vítězné napomenul ho k mírnosti, která přece panstvo zdobí, ať již v pití, jídle či soudech hrdelních. Nuž, musil jsem však kvapem z dosahu paží jeho a taktéž i louče kolem v rychlosti na příkaz pána sfukovat, neb nejenže slyšán jsem byl s nelibostí, ba ni vidět mě už nikdáž pán náš milý za ta protivenství moje nechtěl.

Když louče zhasnuty, tu temnota hluboká v sklepení nastala. I spokojen byl náš pán velice, že nevidí ni neslyší mentorníka žádného. Však temnota je služka ďábla a silám nečistým hrubě je oddána. Když družiníci jiní bouřiti se skrze tmu nenadálou počali, neb do dna pohárů svých po libosti neviděli a kostky ve tmě při vrchcábech čísti poctivě nemohli, se zlou vůlí se na pána našeho obořili. Ten, pro tmu tmoucí nerozpoznav hned počet přesily k němu šturmující, posměšným hlasem soupeře k udatnosti vybízel a pudil vrchcábníky řka: „Jen pojďtež, chcípáci, ať vám ji rožnu!“  Tím však neobmýšlel louče poznovu zažehávati, leč údery rekovnými v hlavy jejich jiskřání veliké před očima těm nestoudníkům v bolestech učinit. I tomu podobně se stalo. Když rány tupé již drahnou chvíli v té straně padaly, očekával jsem mnohé nářky a výkřiky raněných, jak v bitkách takových jest přirozeno.Však pověsti mistra našeho nepodobné se mi zdálo být, že toliko a jen pánovo bolestné oupění slyšeti bylo. Tu se strachem o život jeho velikým jsem dlouho v naději mylné čekal, že k nářkům pána našeho se také protějšci jeho přidruží. Jisto je, že z počátku bitky slyšeti dobře bylo, jak pán a velitel nynější náš milý slovy srdnatými hrdinsky odrážel pěstní útoky, anobrž příkazy svými velitelskými, stálejc vřavu pod kontrolou maje, údery jejich silné směrujíc, bez bázně dirigoval, volaje: „Ťau, poběhlice, do hlavy ne!“ Jak čas té řeže plynul, přibývalo míst na těle pána našeho, v která již uderen více si nepřál býti a z příkazů jeho přísných velitelských zanedlouho se prosba oupěnlivá stala. Tu v pravdě nechtě vyznati musím, že všecko srdce upadlo tehdáž pánu našemu v boji proti té přesile nerovné. 

Když nešlechetníci tito svou katovskou práci dokonali, s popěvky nestoudnými a smíchem hlomozným jali se louče poznovu rozsvěcet. Ve světle mihotání plamene jevil se následek bitky úděsný. Bezhlavé tělo pána v harampádí vinařské bez úcty veškeré hanebně pohozeno bylo. Když silou lopotnou, plačíce žalostně, tělo pána svého jsem konečně vyprostil, tu radostí nadějnou mě ubohého Bůh posilnit ráčil, neb hlava pána našeho nynějšího ukázala se hluboko v dížce jedné zaražena býti. Když dížka ta, co přilbice dřevěná, pak ranami a silou stržena mu byla, tu hlava pána dobře srostlá s šíjí jeho hrdinskou se jevila a okem jedním více, druhým však slaběji napořád shlížela. Opatrnosti nešetříc, složil jsem v klín svůj hlavu zkatovaného vůdce našeho, a nemajíc při sobě vody pramenité, vínem tím franckým jsem mu rány krvavé na čele jeho postupem obmýval. Leč víno to oučinkem svým vodě živé se nejvíce podobalo. Jak stékalo dolejc po skráních vznešených, počal pán náš mlaskati, po doušku větším dychtíce. Když však z příčiny uvedené se mu hltu mocného ihned nedostalo, probuzen žízní nezkrotnou, popatřil hněvivě do mých očí. Tu já, smějíce se štěstím, s radostí nezakrytou a s veselím bujarým jsem ho k životu opětně uvítal. Ke zděšení mému si pán úsměvy moje radostné sobě nesprávně vyložil a za výsměch vítěze potupný je považovati ráčil. Z příčiny nepravé slovy hrubými jal se mne pán ostouzeti a výčitkám smyšleným bezbřehý průchod dal. Tak jedu hořkého z úst milých jsem se nadál, když pán náš mi v hněvu vyznal, že původcem obtíží všelikých i zranění početných jeho jsem toliko já. Jako bych dížku tu dřevěnou sám v jeho hlavu násilím narážel a dunění nesmírné mu tak v hlavě jeho v bolestech způsobil. Však Bůh je mým svědkem, že činil jsem jen to potřebné, abych dížku tu z hlavy jeho, nikoliv opačně, co možno nejrychleji odrazil. To pán již dávno pro zatmění mysli své zapomněl, že vrchcábníky protivá sobě řečmi siláckými sám ve tmě poštíval. Abych déle již v různicích s pánem svým milým více nezůstával, své meaculpa jsem před svědky dotvrdil, a s jizvou na duši jeho milost velkorysou kajícně odprosil. 

Zotaviv se poněkud náš pán z šermiclu s vrchcábníky hanebnými svedeném, což po třetím kuropění jevilo se zřetelně, tu zachtělo se mu vyjít ze sluje podzemní a ohřát své údy v světle slunečním, neb již pobytem dlouhým v podzemí myšlenky trudné jeho i družinu celou hojně navštěvovaly. Brána vchodová bylať kůlem dubovým dobře zajištěna, a když se s námahou paží našich do pohybu dala, tu mnohé světla záře silná tolik oslnila, oči své dlaněmi v rychlosti ukrývali a světla Božího ochotně se vzdávali. Než časem uvykli si někteří, leč mnozí rouhali se velice a světlo od Pána dané všem pokolením hanebně proklínali. Tak oni opětně jak zvěř divá do nory poustevníkovy zbaběle zalezli, kde truňkům a kostkám svůj čas i nadále věnovali. Však někteří vzali srdce své a šli pospolu s mladým Ungerem do výhně sluneční zas šance u tvrze na kopci Mohyla řečeném hloubiti. Tam mezi osmou a devátou hodinou na půlorloji hrozné hřímání, blýskání a hromobití se stalo. Tu v přívalu vod slunce se z oblohy ztratilo a tma tmoucí nás na kopci tom o poledni přepadla, že ve světle blesků jsme sotva vchod do sluje poustevníkovy vynašli, kde skrýš jsme sobě bezpečnou opětně shledali. V přívalu velikém ledu pršení nastalo a země se třásla, když otevírání nebe začalo a veliké osvěcování všeho přišlo ještě celý den a noc. Ohně ty na nebi náramně plápolaly a semotam sebou fochrovaly, čehož se srdce lidské děsilo a zbožní lidé vzdychajíce ihned usoudili, že se ty věci darmo nedějí, nýbrž že veliké pokuty Boží ohlašují. Z té bázně veliké jsme se opět chytili pohárů svých, dosud neoschlých, a s myslí soustředěnou na věci příští pili jsme na chrabrost, kteráž se kdes ze sklepení vytratila. V ouzkosti veliké jsme se jeden ke druhému přinatrefili a veškerá protivenství sobě si při pohárů pití bezuzdném, s láskou k bližnímu, vzájemně odpustili.

Hned jak ten slib přátelství jsme učinili, bušení na vrata sluje se zvenčí ozvalo a hlomozné dobývání veliké, že zbraně své jsme měli ihned pohotově. Ten alarm však zbytečným se ukázal býti, neb jen vesničané zdejší, o život poustevníka svého se strachujíce, přišli, aby se ujistit mohli, zda přečkal bez újmy bouři tu včerejší. Když o menáž, co starci svému k živobytí s sebou přinesli, jsme všecky poctivě obrali, propustili jsme vesničany v milosti, ničehož více jim neškodíce, a teprvá s chutí velikou jsme se jídlu a pití poznovu oddali. Veselí naše však konec rázný vzalo, když o poledni štráfování všeliké před sklepením slyšeti bylo. Tu zvědové přinesli novinu, že manévry veliké nepřítel na hranici polské strojí. Pod sultánovým velením se pět armád nepřátelských spojilo. Ty hordy nepřátelské z Rusi Kyjevské, Byzance, Němec a Uher tam na severu země s Poláky harc svůj po statisících cvičili a duše lidské tou trenýrovkou v Čechách, ve Slízku, na Moravě i Horních Uhrách katovali a všechnu nešlechetnost při tom páchali. A z té příčiny nebezpečenství velikého si samotný maršálek na mě vzpomněl a glejtem osobním mě na královský hrad v Jemnici pod pohrůžkou ztráty hrdla neprodleně poslal. Jen v kvapu jsem se s družiníky v Popicích rozloučil a na cestu ke hradu královu do města Jemnice jsem se bez meškání vydal. Však jen jednu noc jsem na hradě tom strávil, jen co nohám svým jsem po strastiplné cestě odpočinout dal, hned vyslán byl jsem do školy pro špehy královy, která se v Německém Brodě na řece Sázavě nacházela. Tu viděl jsem oficíry vysoko postavené, co rapíry měli zlacené a pinty nádherné jim až k zemi visely a pejchu všelijakou a suknice napremované, bez nichž by tuším bojovati nemohli. Však tu noc dvacátého prvního dne měsíce srpna, když vojska nepřátelská jako kobylky ze všech stran matku vlast naši milou šturmem vzaly, ti oficíři ničehož netentýrovali, aby prý nepřítele mocného nedráždili. Však o tom psáno jinde mnoho a nechci tu nešlechetnost jejich po letech znovu opisováním oslavovat. Jenom tolik musím říci, že když jsem již druhý rok coby špeh královský po zemích českých putoval, dostal jsem v městě Rychnově zprávu od přítele z Ungerovy družiny, co na hradě v Mikulově zůstával, že v klášteře tamějším opat Metoděj potřebuje k ruce člověka znalého opisování listin a v kresbách vedut a iluminací všelikých důkladně zběhlého. Řemeslo špehounské se mi pro štrapáce dlouhé dávno přestalo zamlouvat. Na cestách neschůdných ve hvozdech Šumavy zatoužil jsem velmi do toho kláštera alespoň na chvíli nahlédnout, neb nedaleko domova mého se nacházel. Však ještě mnoho vody jsem viděl v řece Labi, Vltavě i Sázavě odtéci, než na Moravu jsem se vrátit mohl.

 

Jak pána našeho nynějšího jsem opatem kláštera doporučil

Když na jih Moravy jsem se po letech z vojny navrátil, tam cesta má hned do města Mikulova vedla, kde k mému žalu klášter pobořený a vypálený jsem nalezl. I ptal jsem se po osudech mnichů řádu sv. Františka z Assisi a jejich druzích, co v pláštích s kápí pastýřů umbrijských po světě žebrajíce chodí. I radostnou odpověď mi dal jeden z pocestných, že opat Metoděj, řečený Kapucínek, žije v sousedství pohořelého kláštera v domě kanovnickém a v ten čas že v sakristii kostela sv. Anny zrovna jednání jakés má. Tam našel jsem opata růžovolícího, jenž ke jménu řeholnímu si ještě doktor Zemek,  candidatus  scientiarum, nechával připisovat. A hned mi ukazoval regály knih objemných, co nutno opsat nazejtří, a zda troufám si na tu práci. Když uvolil jsem se tu práci vykonat, poručil opat čeledínovi ve chlévě místo důkladně umést a v té prostoře nehostinné mi celu klášterní zřídil. 

V té cele bez oken jsem třicet let věrně klášteru sloužil, při světle loučí knihy starobylé opisoval a také nově sepsané na světlo Boží dával. Když opatu Metodějovi již pětašedesát křížků věku jeho pomalu se přiblížilo, tu otec biskup rozhodl se opata nového jmenovat, co by klášter znovu vyzdvihl a lépe ho spravoval. Z příčiny té otec biskup povolal mě nehodného k sobě, abych mu radou při volbě nového opata byl nápomocen, neb za léta služby jsem dobře klášterní hospodaření znal a taky lid zbožný, co fortnou klášterní na návštěvy nejčastěji chodil a o život mnišský se zajímal. Otec biskup vlídně mě přijal, a když již pátý pohár vína doléval, projevil přání nezakryté, že mikulovský opat též musí vínu dobře rozumět. 

Protože osud kláštera našeho ležel mi velmi na srdci, dlouze jsem přemýšlel, kdo vhodný pro tak zodpovědnou službu by v úvahu přichodit měl. Tu rozpomněl jsem se na přítele svého a nynějšího vládce našeho, co v pití sobě rovníka neměl. Byl postavy statné a mysli prchlivé. I v debatě věroučné zbraň svou měl vždy pohotově, že dle té vlastnosti mu někteří Korďák říkali, neb s mnohými na kordy skutečně byl. Však zpráv čerstvých o pobytu jeho již čas dlouhý jsem neslyšel. Kdys chodil po kraji jako bakalář potulný a učil dítka na školách venkovských. Myslím, že ve vsi Vrba a Kobylinec přebýval, než do hradu královny Konstancie ve městě Lumpenburgu se dostal, kde řadu let slovutnou akademii spravoval. To otec biskup uslyšev, rychle glejt sepsal a pečeť svoji biskupskou přivěsil s žádostí, abych já osobně vynašel přítele svého a v ústraní o tom opatském jmenování s ním promluvil. 

Dlouhý čas jsem se bez užitku cesty své toulal krajem, než natrefil jsem v hlubokém hvozdu při březích řeky Dyje na uhlíře, co dýmem se dusil, jak uhlí v milíři pálil. Ten vypověděl, že míli v lese, na hájenství řečeném Kančí obora, s dcerou hajného nějaký bakalář s pověstí bijce žije. Hned vydal jsem se cestou, jak uhlíř mi ji předpověděl, až na hájovnu jsem u vody narazil. Tu jal jsem se na pevné dvéře hájovny tlouci. Po drahné chvíli přítel můj a pán náš nynější s hlavou obvázanou, jako bych teprvá včera ho v Popicích opustil, vítal mě u dveří. Tu dal jsem mu psaní otce biskupa a slovy svými kostrbatými mu biskupský záměr ozřejmil. Pán náš nynější uvítal tu zprávu, řka, že se mu zrovna hodí, neb se všemi v okolí se způsobem hrozným rozhádal, že projít ji však hlavou ještě několikrát musí, než se k tomu ouřadu v klášteře uvolí. 

S tou novinou jsem dospěl k otci biskupovi a cestou nejkratší zas nazpět do kláštera, kde opat Metoděj mě již za zběhlého pokládal. Když u zpovědi svaté jsem opatovi vše po pravdě vylíčil, jak biskup mě v tajné věci k sobě povolal, abych mu nového opata pomohl vyvolit, tu místo rozhřešení nadávek zlostných jsem od opata Metoděje dostal, jenž netajil se s úmyslem duši i tělo mé zahubit. Dlouhé tři týdny na mne křičel: „Jak opatem může se stát Korďák kdejaký, bez svěcení kněžského a slibů řeholních,“ a že „já jsem svatokrádežně pošpinil věci posvátné klášterní, když biskupa jsem podvedl a člověka nehodného do služby vznešené poručil“. Marně jsem opatu svému vysvětloval, že osud kláštera je mi stejně drahý. Že přítel můj přínosem velikým může býti, neb ve vína pití je náramně zběhlý a rovněž o srdnatosti jeho jsem s nadšením hovořil, jak odvážně se ve sklepení u vsi Popice přesile postavil, že ubránit se může i bezbožným sultánovým satrapům. Leč výsledkem snažení mého přítele obhájit býval vždy hrozný výron opatovy zloby. V těch týdnech opat Metoděj v návalech vzteku vypil veškery zásoby vína mešního a v zlobě ustavičné na mě naléhal, abych za biskupem se opětně vydal a volbu tu špatnou mu zavčasu rozmluvil. Trval na svém, že není čas vhodný pro změnu opata, až doba příhodnější nadejde, že on sám, opat Metoděj, vhodného nástupce svého v ten úřad vybere. Avšak otec biskup již rukou dáním a smlouvou písemnou přítele mého opatem v Mikulově ustavil. Po kněžském svěcení přítel můj a pán náš nynější týhodne sliby řeholní přijal a o novém roce před nás již v rouše opatském předstoupil. Z opata Metoděje se tak řadový bratr náš stal a za krátký čas pro zlobu neustálou, co zdraví mu silně ujídala, do města Brna a za čas až do kláštera kanovníků řeholních v rakouském Klosterneuburgu přesídlil. Když bratr Metoděj z Mikulova odešel, žádal ode mne návštěvy časté, neb několik knih nových bylo potřeba ještě v rychlosti dopsati. Nemohu říci, že by snad při návštěvách mých se bratr Metoděj o chod kláštera v Mikulově čile zajímal. Jen semotam posteskl si, jaké bludy ohavné nový opat káže a jak změny mnohé v klášteře našem smích v ústraní brněnských bratří činí. Však ode mne ty zprávy neměl. Pomluvy zlé rychle se šíří, to za všech časů platívalo a jistě i v budoucnu platívat bude. 

Vskutku dlouho netrvalo, když o posměšcích se nový opat v Mikulově dozvěděl. Tu rozkatil se na mne zle přítel můj a pán náš nynější milý, jako bych to byl já, co o jeho schopnostech v pochybách hovoří. Tak jako kdysi opat Metoděj mi spílal, že přítel můj stal se jeho nástupcem, tak nový opat mě výčitkami zahrnoval, z příčiny té, že bratra Metoděje stále navštěvuji, jako bych si více vážil minulého než tohoto života klášterního, který přemnohá zlepšení mně i bratřím nabízel. Tu vyčetl mi přítel milý i ten krb nový, který mi v kobce klášterní nechal postavit, že nepůjde to jinak, abych si dobrotu jeho lépe zapamatoval, musím ráno co ráno se slovy díků za teplo hřejivé za opatem přijít a děkovat, jak klášter náš dobře ten nový opat vede. Tak v poslušnosti pokorné chodil jsem po léta příteli opatovi za teplo v cele své klášterní i za vedení kláštera našeho den co den děkovat.

Jak zrno mezi kameny mlýnskými býval jsem drcen v půtkách, které narůstaly mezi starým a novým opatem. A jeden každý z nich mne příčinou sporů jejich rád viděl, neb každého z nich jsem se uměl a musel zastati. Oni však oplátkou, hněvem svým nešetříce, nespravedlivě mě ubohého soudili. Když pejcha ta ješitná opatů našich už do nebes volala, rozhodl Bůh pán náš všemohoucí bratra Metoděje nemocí hroznou navštívit. Tu bratr Metoděj, ulehnuv na lože, jsa ochrnut po těle celém, tehdá ruce moje líbal, prosíce mne v slzách, bych ta příkoří všechna, co ve zlé vůli na mě spáchal, jemu pro milosrdenství Boží odpustil. V dojetí nad lítostí jeho upřímnou odpustil jsem bratru Metodějovi z křesťanské lásky i hříchy, co nikdáž neučinil. Tak u lože jeho věrně jsem stál, bratra ošetřoval a za felčary nejlepšími ho po Moravě v kočáře vozil. Však časem nemoc ta hrozná ustoupila a bratr Metoděj zas nabral sílu a chodit hůře, leč přece dobře mohl, že i do Říma ke svatému Otci papeži se vydal, kde také milostivé odpuštění sobě vyprosil. Jak roky od vyzdravení plynuly, bratr Metoděj na svá předsevzetí častěji zapomínal a poznovu s naším opatem a přítelem mým milým v nesváry vstupoval. Když oba pospolu se jednou kočárem na cestu do polského města Krakova a Poznaně vydali, aby tam důkazy o rejdech heretiků zdejších u knížat polských obstarali, pře jejich cestou dostoupila opětně starých vrcholů. Tu zasejc vyslechl jsem, jak ten či onen nešlechetnosti a rufiánství hrozné druhému s oumyslem nečistým páchal, že já jsem tomu vinen, jako bych s nimi po cestě v kočáře seděl. Patnácte let trvaly neshody tyto, než Bůh si bratra Metoděje na věčnost pozval. Pochovali jsme ho za účasti rakouských bratrů řeholních a lidu bezpočetného ve hrobce prelátů brněnských, kde ve svaté půdě konečně nalezl bratr Metoděj svůj klid. Dobré i zlé zanechal ve vzpomínkách bratří. Však nesuďme, abychom sami nebyli takto souzeni. 

K přirozenosti lidské náleží být přikloněn více k horšímu. Tak i já nehodný, Bůh mi to odpusť, mnohé lapalie v žertu nechutném jsem příteli a pánu našemu nynějšímu oulisně způsobil. Skutky svými nerozvážnými opovážlivě zdraví i stav jeho vznešený často ohrozil. Pán a vládce náš nynější se ale vždy ze všech ouleků zakrátko zotavil, když hrubou silou své zlobě uzdu povolil, ničehož nedbaje, že pravda jinak si stojí. Však po letech už jenom v žertu vzpomínajíc, příhody všechny kdys úděsné zas pán náš v jiném světle vidí. Pak smích i veselí bujaré se z kláštera našeho k pohoršení pocestných do dálek nese, že až k benediktýnům rajhradským doléhá. Tu prosili mě mnozí bratři a sestry v klášteřích moravských, abych najmě ty ousměvné příhody přec jednou sepsal, aby též oni v celách svých povědomost měli, co pravdy jest v pověstech všech podivných, jenž z kláštera našeho se po okršku zemském bez ustání šíří. Jim říkám, snad jednou všechno zapíši, byť slohem neobratným, Bůh dá-li mi zdraví a čas ten pro psaní potřebný. To sebou se rozumí, že pán náš nynější a přítel milý také tou myšlenkou hořeti musí, neb v mnohém ty příběhy žertovné na cti mu utrhují. Však říká se, že všechno zlé jest k čemusi dobré. Než těšme se tedy, že cosi dobrého jednou takové psaní přinese.

FINIS