Jak si čtenář jistě už povšimnul, byl Dr. Kordiovský od počátku obklopen a hýčkán mimořádnou spolehlivostí i odbornou kvalitou svých podřízených. Bylo v zájmu celého kolektivu, aby každý nově přijímaný pracovník splňoval všechna náročná kritéria, která byla pro přijetí určena. Exteriérová přitažlivost byla podmínkou zejména pro ženské uchazečky, ale i u typicky mužských profesí nebyla krása tělesné schránky na škodu. O Lacovi a jeho mimořádných schopnostech navazovat známosti s pohlednými dívkami již padla zmínka. Pochopitelně bez přitažlivého zevnějšku by tyto úkoly mohl zvládat v takové šíři jen se značnými obtížemi. Po Lacově maléru jsem byl ředitelem pověřen hledáním svědomitého, pracovitého, inteligentního a navíc ještě šikovného řidiče, údržbáře i topiče. Nebyl to jednoduchý úkol. Řemeslníků s uvedenými vlastnostmi nebylo mnoho a každý podnik si takových pracovních sil vážil. Mnoho pracovníků tedy nepřicházelo v úvahu.

Luďka jsem znal již delší dobu, chodil ke mně do fotoklubu. Na schůzky fotoklubu skutečně chodil. Neměl totiž auto a pro mě docela nepochopitelně překonával vzdálenost mezi obcí Březí a Mikulovem pěšky. Šlapat více jak deset kilometrů na schůzi fotoklubu, kde vám kolegové obvykle pomluví vaše fotky, mi bylo trochu podezřelé. Jednou přinesl sérii fotografií z toulek po rumunských horách. Ze všech nejvíce mě zaujal snímek rozloženého fotoaparátu na stanové celtě. Vedle těla přístroje bylo rozloženo asi sedmdesát součástek. Při podrobnější prohlídce jsem poznal Luďkův plně automatický Chinon, fotoaparát japonské výroby. Luděk mi vysvětlil, že mu fotoaparát v horách přestal fungovat a vzhledem k úchvatným scenériím neměl jinou možnost než přístroj na místě opravit. Ze zkušeností jsem věděl, že pro takovou práci je zapotřebí speciálního nářadí. Udivilo mne, proč si bral na horskou túru i nástroje pro jemnou mechaniku. Poprvé jsem se tak setkal s Luďkovou mistrovskou schopností improvizace. Z nářadí měl jen propisovací tužku. Odlomil její kovový klip, který o kameny, kterých bylo v horách dostatek, obrousil do tvaru šroubováku. Improvizovaný šroubovák pak nahřál nad kostkou pevného lihu a takto pájel vodiče miniaturní elektroniky. Přístroj byl po této opravě plně funkční. Nebýt dokumentárních fotografií jeho kolegů, sotva bych byl ochoten této příhodě uvěřit.

O Luďkových schopnostech jsme se za čas mohli přesvědčit v našem archivu. Byl skutečně všehoschopný. Přijali jsme ho již jako straníka. Do strany vstoupil nikoliv z vlastního přesvědčení. Byla to podmínka umožňující jeho studium při zaměstnání. Z jakési setrvačnosti v KSČ zůstal i na novém pracovišti, kde jeho členství vnímali jako katalyzátor při udělování podnikových bytů. Než nastoupil do archivu, podařilo se mu podnikový byt převést do svého vlastnictví. Splnil totiž povinnost desetiletého pracovního úvazku u zainteresované firmy a také doplatil smluvně vázanou finanční částku. K matičce straně při působení v archivu již necítil žádnou povinnost a ještě v době hluboké totality se rozhodl vystoupit z KSČ. Přes mnohá přemlouvání ředitele i základní stranické organizace svůj hrůzný čin vykonal. Oficiálním důvodem byl závazek straníků z ONV o povinném ročním předplacení deníku Rudé právo. Luděk závazek odmítl s odůvodněním, že už odebírá časopis Československý rybář, ve kterém je na jeho vkus politiky až moc. Tvrdil také, že si Rudé právo kupuje na stánku. Pokud mu to soudruzi nevěří, je to jejich problém. Celkem banální rozepře tak skončila Luďkovým definitivním rozhodnutím ukončit členství v partaji. Zabouchl dveře stranického výboru s poznámkou, že když mu budou Rudé právo sami kupovat, pak ho mohou z jednotlivých článků třeba i zkoušet.

Luďkův demonstrativní odchod z KSČ pochopitelně neprospěl pravidelnému hodnocení politické práce ředitele archivu. A k osobitému Luďkovi se doufám během dalších vzpomínek ještě vrátíme. Byl to opravdu senzační rozehrávač absurdních situací a také spolehlivý a výborný kamarád.